Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 77/97Nález ÚS ze dne 18.11.1998Závaznost právních závěrů Ústavního soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 142/12 SbNU 317
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.77.97
Datum vyhlášení06.01.1999
Datum podání04.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb.

229/1991 Sb., § 9 odst.4

243/1992 Sb., § 2

99/1963 Sb., § 226, § 250f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 77/97 ze dne 18. 11. 1998

N 142/12 SbNU 317

Závaznost právních závěrů Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelek M. K., Z. P. a V. K., všech zastoupených

JUDr. M. Č., advokátem, účastníka řízení - Krajského soudu

v Brně, vedlejšího účastníka - Okresního úřadu v Prostějově,

okresního pozemkového úřadu, proti rozsudku Krajského soudu

v Brně ze dne 25.11.1996, čj. 29 Ca 4/94-55, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.11.1996, čj. 29 Ca

4/94-55, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatelky podaly ústavní stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Brně ze dne 25.11.1996, čj. 29 Ca 4/94-55, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově, okresního

pozemkového úřadu, ze dne 24.11.1993, čj. PÚ 4146/92/93-To-999.

Tímto rozhodnutím vydaným podle ust. § 9 odst. 4 zákona

č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, správní orgán

určil, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi nemovitostí

v katastrálním území Runářov, o jejichž vydání žádaly v podání ze

dne 31.12.1992.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.11.1996, čj. 29 Ca

4/94-55, napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdil a žádnému

z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský

soud tak rozhodl na základě zjištění okresního pozemkového úřadu,

že předmětné nemovitosti, na které stěžovatelky uplatnily

restituční nárok, původně patřily jejich prarodiči L. H. a že tyto

nemovitosti přešly na stát podle dekretu prezidenta republiky

č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského

majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého

a slovenského národa. Okresní pozemkový úřad v Prostějově opřel

své rozhodnutí, kterým neobnovil vlastnické právo stěžovatelek

k požadovaným nemovitostem, o tu skutečnost, že nebyla splněna

podmínka ust. § 2 zákona č. 243/1992 Sb. v platném znění, tj.

podmínka zpětného nabytí československého státního občanství

(pozn.: L. H.). Podkladem pro toto rozhodnutí bylo zjištění, že

Okresní národní výbor v Litovli vyhláškou ze dne 22.10.1946, čj.

3339-VIII-20-46, označil podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.

L. H. za osobu německé národnosti. Touto vyhláškou mu byl současně

konfiskován zemědělský majetek pro účely pozemkové reformy.

Odvolání L. H. proti tomuto rozhodnutí bylo výměrem Zemského

národního výboru v Brně ze dne 2. 9.1947, čj. 18195-VII/44-47,

zamítnuto. Krajský soud v Brně dovodil, že majetek L. H. byl

pravomocně konfiskován již dnem 23.6.1945 (tj. dnem účinnosti

dekretu č. 12/1945 Sb.), protože nebylo prokázáno, že by jmenovaný

byl osobou německé národnosti, která se aktivně zúčastnila boje za

zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, jíž

se majetek nekonfiskuje. Takový způsob nabytí vlastnictví je nutno

považovat za originální způsob, přičemž v dané věci není

rozhodující, že nebylo vydáno právoplatné rozhodnutí příslušného

správního úřadu o konfiskaci majetku, a to z toho důvodu, že

takové rozhodnutí by totiž mělo povahu pouze deklaratorní,

vyslovující jen to, co již předtím nastalo ze zákona. Krajský soud

rozhodl o opravném prostředku stěžovatelek, aniž nařizoval ústní

jednání, s poukazem na splnění podmínek vyplývajících z ust.

§ 250f občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s použitím

ust. § 250l odst. 2 o. s. ř.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly, že napadený

rozsudek Krajského soudu v Brně je založen na tvrzení, že

k přechodu vlastnického práva na stát u konfiskací podle dekretu

č. 12/1945 Sb. došlo účinností dekretu, tj. dnem 23. 6.1945.

S tímto závěrem stěžovatelky nesouhlasí. Otázka, zda k přechodu

vlastnictví podle poválečných předpisů došlo již ze zákona nebo až

na základě správního aktu (konfiskačního výměru) je řešena nálezem

Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 124/93 (viz Sbírka nálezů

a usnesení, svazek 1., C. H. Beck, Praha , 1994, nález č. 8).

Podle tohoto nálezu otázku přechodu vlastnictví konfiskací buď ze

zákona nebo až správním aktem řeší sám zákonodárce ve prospěch

názoru, že vlastnictví přešlo až v souvislosti se správním aktem.

Podle rozboru publikovaného v časopise Právník č. 7/94 je

konfiskační výměr správním aktem vydaným ve správním řízení, který

podléhal instančnímu přezkoumání a nabýval (nebo nenabýval) právní

moci. Z archivních materiálů, které mají stěžovatelky

k dispozici, je zřejmé, že L. H. podal proti konfiskačnímu výměru

na svůj majetek odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 2. 9.1947.

Jmenovaný však zemřel dne 10.12.1946, takže mu rozhodnutí

o odvolání nemohlo být nikdy doručeno. Doručení však bylo

podmínkou právní moci jakéhokoli správního, ale i jiného

rozhodnutí. Z toho vyplývá, že o konfiskaci majetku L. H. nebylo

pravomocně rozhodnuto a k přechodu vlastnického práva k jeho

majetku na stát proto nedošlo. Krajský soud v Brně se nezabýval

skutečností, že L. H. zemřel dne 10.12.1946, a proto nemohl znovu

nabýt československé státní občanství podle žádného z předpisů

uváděných v ust. § 7 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., jestliže se

jejich platnosti nedožil. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelky

staly vlastnicemi předmětných nemovitostí na základě dědické

posloupnosti, došlo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně

k porušení jejich ústavních práv, a to práva vlastnického a práva

dědického, garantovaných v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatelek se nárok

na vydání požadovaných nemovitostí opírá o ust. § 6 odst. 1

písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., (převzetí nemovitostí státem bez

právního důvodu).

Stěžovatelky proto navrhly, aby byl napadený rozsudek

Krajského soudu v Brně zrušen a prohlásily, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Soudce zpravodaj nejprve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2, § 43 odst. 1 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti

zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne

25.11.1996, čj. 29 Ca 4/94-55, nabyl právní moci dne 2. 1.1997.

Poslední den lhůty připadl na den 2. 3.1997, což byla neděle,

ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě následující den,

tj. 3. 3.1997, takže ve smyslu ust. § 57 odst. 2, 3 o. s. ř. je

lhůta podle ust. § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k podání

ústavní stížnosti zachována (§ 63 zákona o Ústavním soudu). Ani

jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší

účastníci řízení.

Krajský soud v Brně uvedl, že svým rozhodnutím nemohl

zasáhnout do práva stěžovatelek vlastnit majetek ve smyslu čl. 11

Listiny, neboť toto právo v době jeho rozhodování ještě

neexistovalo. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil

s upuštěním od ústního jednání (č.l. 13v.).

Okresní úřad Prostějov, okresní pozemkový úřad, jako vedlejší

účastník sdělil, že při svém rozhodování v předmětné záležitosti

vyšel z toho, že konfiskace majetku L. H. je platná dnem účinnosti

dekretu č. 12/1945 Sb., kdy jmenovaný ještě žil. Neztotožňuje se

s názorem stěžovatelek, že k přechodu vlastnictví L. H. na stát na

základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. "vlastně vůbec

nedošlo", protože o něm nebylo pravomocně rozhodnuto. Dále sdělil,

že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem

(č.l. 14).

Další vedlejší účastníci, a to: Pozemkový fond České

republiky, Prostějov, VS, s. p., odštěpný závod P. (nyní VSS ČR,

s. p., divize P.), L. České republiky, s. p., lesní správa P., SZP

Heřmanovice, s. p., ZP R., s. p., a město K., se postavení

vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdali.

V souzené věci bylo v prvé řadě zjištěno, že se stěžovatelky

v témže případě již obrátily na Ústavní soud ústavní stížností,

která byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 57/94. V uvedené věci vydal

Ústavní soud nález ze dne 2. 2.1995, kterým zrušil rozhodnutí

Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1.1994, čj. 29 Ca 4/94-9,

o odmítnutí opravného prostředku stěžovatelek proti rozhodnutí

Okresního úřadu Prostějov, okresního pozemkového úřadu, ze dne

24.11.1993, čj. PÚ 4146/92/93-To-999. Ústavní soud zrušil uvedené

rozhodnutí Krajského soudu v Brně po zjištění, že nesprávnou

aplikací ustanovení § 250p o. s. ř. došlo k porušení základních

práv stěžovatelek na soudní ochranu vůbec, jakož i porušení jejich

práva na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci zvlášť, ve

smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Současně bylo podle

názoru Ústavního soudu porušeno jejich právo, aby věc byla

projednána veřejně, v jejich přítomnosti a aby se mohly vyjádřit

ke všem prováděným důkazům, byť v souzeném případě bylo rozhodnuto

bez jednání nikoli z důvodů obsažených v ust. § 250f o. s. ř.,

nýbrž pro formální vady návrhu, v důsledku nichž došlo

k odmítnutí opravného prostředku stěžovatele.

Po tomto nálezu rozhodl Krajský soud v Brně napadeným

rozsudkem znovu, aniž by respektoval právní názor Ústavního soudu,

že stěžovatelky mají právo, aby jejich věc byla projednána

veřejně, v jejich přítomnosti a aby se mohly vyjádřit ke všem

prováděným důkazům. Krajský soud v Brně totiž dospěl k názoru, že

v dané věci jde jen o posouzení právní otázky, a proto o opravném

prostředku navrhovatelek rozhodl, aniž nařizoval jednání,

s poukazem na splnění podmínek vyplývajících z ust. § 250f

o. s. ř. s použitím ust. § 250l odst. 2 o. s. ř.

V této souvislosti je třeba uvést, že otázkou závaznosti

rozhodnutí Ústavního soudu se Ústavní soud již zabýval např. ve

věci sp. zn. I. ÚS 70/96 (viz Sbírka nálezů a usnesení - svazek

7., vydání 1., Praha, C. H. Beck, 1997, nález č. 29, str. 191),

v níž byl vysloven tento názor:

"Čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky stanoví, že

vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny

orgány i osoby. Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem, který

musí být odůvodněn a v jeho výroku je obsaženo, o čem a s jakým

výsledkem Ústavní soud rozhodl. Právní názor Ústavního soudu

uvedený v odůvodnění takového nálezu není bez jakéhokoli právního

významu, protože je výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny

základních práv a svobod, či odpovídající mezinárodní smlouvy

o lidských právech, která má bezprostřední závaznost a přednost

před zákonem ve smyslu čl. 10. Ústavy. Nerespektování takového

právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní

dispozici čl. 90 Ústavy, že je povolán především k tomu, aby

zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům".

Podobně rozhodoval Ústavní soud i ve věci sp. zn. II. ÚS

156/95 (viz tatáž Sbírka - svazek 5, nález č. 9, str. 63).

Z právního názoru tam uvedeného plyne, že poněvadž je Ústavní soud

nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti, jsou obecné soudy per

analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle § 226

o. s. ř.

Po posouzení ústavní stížnosti a zmíněných řízení jí

předcházejících dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost

je důvodná, byť z jiných příčin, než stěžovatelky uvedly.

Stěžovatelky se v podstatě dovolávají porušení svých

ústavních práv na ochranu vlastnictví a dědictví garantovaných

v článku 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud oproti tomu dospěl

k názoru, že v souzené věci došlo k porušení základních práv

a svobod stěžovatelek zaručených v článku 36 odst. 1 a v článku

38 odst. 2 Listiny tím, že v občanskoprávním řízení, které

předcházelo vydání napadeného rozsudku, nebyly stěžovatelky řádně

vyslechnuty a nemohly vyjádřit své stanovisko k projednávané věci.

Krajský soud v Brně rozhodoval bez nařízení jednání, přestože

nebyla splněna podmínka ust. § 250f o. s. ř., tj. že by šlo

o jednoduchý případ. V projednávané věci zjistil Ústavní soud ze

spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 4/94, že již v řízení

u tohoto soudu stěžovatelky vytýkaly, že Okresní úřad Prostějov,

okresní pozemkový úřad, rozhodl na základě nedostatečného zjištění

skutkového stavu, pouze s odkazem na to, že zemřelý L. H., jemuž

byl majetek konfiskován, nenabyl čs. státní občanství. Okresní

pozemkový úřad nevzal v úvahu, že L. H. zemřel 10.12.1946

a nezabýval se skutečností, zda konfiskace majetku byla provedena

pravomocně. Stěžovatelky poukázaly na právní názor prof. Knappa

publikovaný v časopise Právník č. 7/94, dle něhož "dekrety

upravující konfiskaci stanovily, že vlastnictví konfiskovaného

majetku přechází na stát dnem účinnosti toho kterého dekretu.

Právní stav byl tedy ten, že dekret č. 12/1945 Sb. působil ex

lege, zároveň však muselo být pravomocně rozhodnuto o tom, že

určitá osoba je osobou dotčenou tímto dekretem". Vzhledem k těmto

obsáhlým námitkám, poukazujícím jak na nedostatečné zjištění

skutkového stavu, tak i na nesprávné právní posouzení věci, lze

mít stěží za to, že šlo o jednoduchý případ, jak má na mysli

§ 250f o. s. ř. v té době platný. Krajský soud sám se k důvodům,

které jej vedly k úsudku, že jde o případ jednoduchý, nevyslovil.

Pro postup podle ust. § 250f o. s. ř., tedy za tohoto stavu,

nestačil toliko poukaz Krajského soudu v Brně na skutečnost, že se

jedná jen o posouzení otázky právní, neboť obě zákonné podmínky

ustanovení § 250f o. s. ř. splněny nebyly.

K nezbytnosti respektování ústavních principů ve správním

soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém rozhodnutí ze dne

24. září 1996 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 18/96, publikovaným pod

č. 269/1996 Sb., jímž dnem 1. května 1997 ustanovení § 250f

o. s. ř. zrušil. Tento nález již byl v době vydání napadeného

rozsudku znám.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že Krajský soudu v Brně dále

nerespektoval citovaný nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1995,

sp. zn. I. ÚS 57/94, v němž Ústavní soud konstatoval, že bylo

- mimo jiné - porušeno právo stěžovatelek, aby jejich věc byla

projednána veřejně, v jejich přítomnosti, aby se mohly vyjádřit ke

všem prováděným důkazům; tuto možnost jim obecný soud neposkytl

ani v novém řízení, které předcházelo této ústavní stížnosti.

V této souvislosti lze však poznamenat, že se nejedná

o stejný případ, jaký judikoval Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS

425/97, v němž uvedl, že předchozí nerespektování rozhodnutí

Ústavního soudu představuje překážku rei iudicatae, která brání

dalšímu meritornímu rozhodnutí ve věci. To proto, že

v této souzené věci byl původně opravný prostředek stěžovatelek

odmítnut bez věcného projednání z formálních důvodů, neboť

stěžovatelky podle názoru soudu neprovedly úpravu petitu tak, aby

odpovídal ust. § 250p odst. 2 o. s. ř. Na základě nynější ústavní

stížnosti dochází již k posouzení napadeného rozhodnutí Krajského

soudu v Brně po stránce věcné, jehož výsledkem je závěr Ústavního

soudu, že pro postup podle ust. § 250f os.ř. zákonné podmínky

splněny nebyly. Bližší argumentace k této otázce je již uvedena na

jiném místě tohoto nálezu.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí

Krajskéhosoudu v Brně ze dne 25. 11. 1996, č.j. 29 Ca 4/94-55,

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. listopadu 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru