Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 77/03Nález ÚS ze dne 05.08.2004Restituční nárok uplatněný po zrušení podmínky trvalého pobytu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a ... více
Věcný rejstříkSmlouva
vlastnické právo/přechod/převod
výzva
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 108/34 SbNU 129
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.77.03
Datum vyhlášení27.10.2004
Datum podání04.02.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

116/1994 Sb., čl. II

40/1964 Sb., § 39

87/1991 Sb., § 9 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 77/03 ze dne 5. 8. 2004

N 108/34 SbNU 129

Restituční nárok uplatněný po zrušení podmínky trvalého pobytu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 5. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 77/03 ve věci ústavní stížnosti B. H. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 3. 9. 2002 sp. zn. 28 Cdo 181/2002, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 11. 2001 sp. zn. 22 Co 373/2001 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 z 23. 3. 2001 sp. zn. 17 C 57/99 o zamítnutí části stěžovatelčiny žaloby o vydání nemovitostí.

1. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 9. 2002 sp. zn. 28 Cdo 181/2002, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. 22 Co 373/2001 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2001 sp. zn. 17 C 57/99 (ve výrocích pod bodem II., III. a IV.) se ruší.

2. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002 sp. zn. 28 Cdo 181/2002, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. 22 Co 373/2001 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2001 sp. zn. 17 C 57/99. Naposled citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto, že žalovaný č. 1 v daném právním sporu - městská část - je povinen uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání pozemkové parcely parc. č. 1397, k. ú. V., obec P., a zahrady parc. č. 1398, zároveň však byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný č. 1 byl povinen se stěžovatelkou uzavřít dohodu o vydání domu č. p. 1526 v katastrálním území V., P., a aby žalovaný č. 2 - hlavní město Praha - byl povinen uzavřít s ní dohodu o vydání předmětných nemovitostí - tedy pozemkové parcely parc. č. 1397, zahrady parc. č. 1398 a domu č. p. 1526 v katastrálním území V., P., to vše zapsané na LV č. 2037 a 2269 u Katastrálního úřadu Praha-město.

Stěžovatelka uvedla, že na ni bylo v roce 1936 darovací smlouvou převedeno vlastnické právo k pozemkům parc. č. 1398 a 1397, jakož i k domu č. p. 1526 v k. ú. Vinohrady v Praze 2. Uvedené nemovitosti postoupila smlouvou z 28. 6. 1966 v tísni a pod nátlakem tehdejšímu československému státu. Žalobou ze dne 15. 6. 1995 se domáhala u soudu jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") s odvoláním na nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. (nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 38), kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území České republiky. Obecné soudy (Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze) žalobě nejdříve nevyhověly, po zrušení jejich rozhodnutí Nejvyšším soudem této žalobě - jak shora uvedeno - vyhověly zčásti (co se týče pozemků). Ve vztahu k budově č. p. 1526 však byla žaloba zamítnuta z níže uvedených důvodů, a tato problematika je také předmětem této ústavní stížnosti.

Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém rozsudku, napadeném ústavní stížností, uvedl, že veškeré lhůty pro uplatnění nároku stanovené restitučním zákonem č. 87/1991 Sb. v původním znění - ke dni vydání nálezu Ústavního soudu České republiky č. 164/1994 Sb. a samozřejmě i ke dni účinnosti tohoto nálezu, tedy ke dni 1. 11. 1994 - uběhly již v roce 1991. Po dni 1. 10. 1991 byly tedy nemovitosti, k nimž tehdy nebyl uplatněn restituční nárok, právně volné a jejich tehdejší vlastník s nimi mohl disponovat. Nebylo tedy možno tehdy předpokládat, že dojde k pozdější právní úpravě změnou původního zákona a rozšířením okruhu oprávněných osob. Městská část jako faktický vykonavatel vlastnického práva k tomuto majetku řádným postupem odpovídajícím zásadám postupu při prodeji bytových domů ve vlastnictví hlavního města Prahy realizovala prodej předmětného domu, a to právnické osobě, jejímiž členy jsou nájemníci jednotlivých bytů v předmětném domě. Tak došlo k založení bytového družstva jednotlivými nájemníky bytů, se kterým byla uzavřena po řádném schválení dne 23. 8. 1994 kupní smlouva na předmětný dům. Tato kupní smlouva byla sice uzavřena již poté, co byl dne 12. 7. 1994 uveřejněn citovaný nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., její uzavření však bylo završením celého procesu privatizace bytových domů městskou částí, a nikoliv nahodilým právním úkonem. Vzhledem k tomu, že citovanému nálezu byla přiznána účinnost až od 1. 11. 1994, nebránila podle názoru obvodního soudu uzavření kupní smlouvy ze dne 23. 8. 1994 žádná překážka.

Navzdory všem námitkám žalobkyně-stěžovatelky proti platnosti uzavřené kupní smlouvy shledal tedy obvodní soud tuto kupní smlouvu za platně uzavřenou. Dle jeho názoru nebyla kupní smlouva neplatná pro údajný rozpor s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož povinná osoba byla povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře. Toto blokační ustanovení mělo totiž účinnost po dobu běhu původních lhůt v roce 1991, "když po jejich uplynutí - v případě, že nebyl vznesen restituční nárok - mohl jejich vlastník s nimi dále nakládat". Uzavřená kupní smlouva potom není podle soudu neplatná ani pro rozpor s § 39 občanského zákoníku, neboť soud neshledal, že by tento právní úkon svým obsahem či účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel, ani že by se příčil dobrým mravům. Z těchto důvodů tedy soud prvního stupně nároku žalobkyně - v části týkající se vydání domu - nevyhověl.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil. Vyslovil zejména, že i když výkladem obsahu dopisu ze dne 4. 2. 1994 by bylo možno dovodit, že je výzvou k vydání věci, je však výzvou neúčinnou, neboť nebyla prvnímu žalovanému - tedy městské části, byť mu byla adresována, doručena. Samotným účastnickým výslechem žalobkyně bylo prokázáno, že jej doručila Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, které na tuto výzvu písemně reagovalo. Stěžovatelka svůj nárok následně uplatnila dne 12. 12. 1994 jak vůči městské části, tak vůči bytovému družstvu - tedy až po uzavření uvedené kupní smlouvy mezi těmito subjekty. Vzhledem k tomu, že s domem bylo možno volně nakládat - jak již vyloženo výše - bylo namístě podle odvolacího soudu poukázat i na ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož nelze věc vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu. Tímto zákonem byla řešena "situace nové změny" vlastnických poměrů tak, aby ve svých důsledcích nebyly založeny nové majetkové křivdy v nově konstituovaných vlastnických vztazích. Městský soud v Praze uzavřel, že v důsledku této právní úpravy nedochází k absolutnímu zániku restitučního nároku, ale pouze k nemožnosti věc vydat, a to při zachování nároku na finanční náhradu, přičemž je brán zřetel jak na zájmy restituentů, tak na zájmy nových vlastníků věci nabyté v souladu se zákonem.

Se shora uvedenými závěry obecných soudů se ztotožnil i Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 3. 9. 2002 sp. zn. 28 Cdo 181/2002 zamítl. Uvedl, že ve věci bylo nutno zabývat se především tím, zda stěžovatelka byla oprávněnou osobou v době, kdy došlo mezi městskou částí a Bytovým družstvem N. ke smluvnímu převodu domu č. p. 1526 v Praze-V. - tedy ke dni 23. 8. 1994 - a zda tedy mohla svůj nárok oprávněné osoby již v té době uplatnit. V daném případě však podle názoru Nejvyššího soudu "tyto zákonné předpoklady nebyly na straně stěžovatelky dány v celém zmíněném rozsahu až do účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., tj. do 1. 11. 1994". V době uzavření zmíněné smlouvy z 23. 8. 1994 tedy stěžovatelka nesplňovala všechny zákonné předpoklady oprávněné osoby, a nebylo proto možné právní úkon smluvního převodu nemovitosti z 23.8.1994 posoudit jako právní úkon neplatný, učiněný v době do vydání věci (věcí) oprávněné osobě, jak to má na zřeteli ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Tomuto závěru nasvědčuje podle mínění Nejvyššího soudu např. i znění čl. II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., který pro jím řešené právní vztahy zakotvil zásadu, že věc nelze s použitím zákona č. 116/1994 Sb. vydat, byla-li od 1. 10. 1991 do účinnosti tohoto zákona nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu. Dovolací soud tedy nemohl přisvědčit názoru stěžovatelky, "že tu v daném případě povinná osoba převedla nemovitou věc, která měla být vydána žalobkyni, neplatně (vzhledem k ustanovení § 9 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb.) na jinou právnickou osobu, odlišnou od státu". Důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. tu tedy nebyl dán; důvody neplatnosti podle obecné právní úpravy pak nebyly ze strany účastníků smlouvy uplatňovány a ani žalobkyně nedoložila soudům obou stupňů takové důvody, na jejichž základě by soud při posuzování předběžné otázky platnosti uzavřené smlouvy musel dospět k závěru, že jde o právní úkon neplatný např. podle ustanovení občanského zákoníku.

Stěžovatelka namítla, že všechny soudy posoudily dvě zásadní otázky týkající se oprávněnosti jejího nároku nesprávně, v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Za tyto zásadní otázky považuje posouzení své výzvy k vydání věci ze dne 4. 2. 1992 a její právní účinnosti, a to 1. z hlediska data jejího podání a 2. z hlediska správnosti jejího doručení. Uvedla, že Městský soud v Praze konstatoval, že její dopis ze dne 4. 2. 1994, adresovaný obvodnímu úřadu, odboru správy obecního majetku, lze z obsahového hlediska považovat ze výzvu k vydání věci, avšak s ohledem na to, že byl doručen dne 8. 2. 1994 Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, dospěl k závěru, že se jedná o výzvu neúčinnou, která proto nebránila prodeji předmětného domu. Podle názoru stěžovatelky doručení výzvy orgánu, o kterém se oprávněná důvodně domnívala, že je povinnou osobou, je považováno za řádné doručení výzvy k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.; na podporu svého tvrzení odkázala na některé judikáty, zejména uvedla nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 346/98 a sp. zn. II. ÚS 79/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č.122; svazek 2, nález č. 47).

Stěžovatelka dále tvrdí, že se dovolávala neplatnosti uvedené kupní smlouvy i s odkazem na § 39 občanského zákoníku (rozpor s dobrými mravy). Městský soud v Praze však dospěl k závěru, že se o rozpor s dobrými mravy nemohlo - mimo jiné - jednat za situace, kdy se Bytové družstvo N. kvalifikovaným způsobem o výzvě nedozvědělo. Podle mínění stěžovatelky je však nepochybné, že bytové družstvo o jejích nárocích vědělo, neboť prý o nich ještě před uzavřením kupní smlouvy informovala předsedkyni představenstva družstva Ing. A. P. Navíc nález č. 116/1994 Sb. byl uveřejněn již 12. 7. 1994 (sic! - pozn. red.), tedy ještě před uzavřením kupní smlouvy. Jestliže tedy - podle mínění stěžovatelky - přes řádně učiněnou výzvu, která pod sankcí neplatnosti zablokovala možnost uzavřít kupní smlouvu, taková smlouva mezi městskou částí a Bytovým družstvem N. přesto uzavřena byla, je prý podle § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. absolutně neplatná, z čehož stěžovatelka dovozuje, že předmětný dům je i nadále ve vlastnictví městské části jako povinné osoby. Stěžovatelka na závěr shrnula, že za podstatu ústavní stížnosti považuje tedy posouzení otázky, zda i výzva doručená včas (byť nesprávné "potencionálně" povinné osobě) má účinky řádné výzvy, jakož i posouzení toho, zda i výzva doručená před účinností nálezu Ústavního soudu, tedy zákona č. 116/1994 Sb. (sic! - pozn. red.), si zachovává své právní účinky s touto výzvou spojené.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Rovněž Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření zcela odkázal na obsah svého rozsudku. Městský soud v Praze pak s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí stručně doplnil, že stěžovatelka je sice oprávněnou osobou, jejíž věc přešla v rozhodném období na stát, avšak poněvadž požadovaná nemovitost byla po 1. 10. 1991 platně nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu, není prý možné uložit žalované straně povinnost uzavřít dohodu o jejím vydání. Soud zopakoval, že až do účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., tj. do 1. 11. 1994 - tedy i v době uzavření předmětné kupní smlouvy z 23. 8. 1994 - nebyly na straně stěžovatelky splněny všechny zákonné předpoklady oprávněné osoby.

Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení Bytového družstva N. je rovněž uvedeno, že v době, kdy stěžovatelka o vydání nemovitostí požádala, nesplňovala podmínky oprávněné osoby, kterou se stala teprve poté, co přestal být vyžadován pro účely restitučního zákona trvalý pobyt na území České republiky. V době, kdy vedlejší účastník nemovitosti získal, žádná platná výzva k vydání nemovitostí prý podána nebyla. Názor stěžovatelky, že i výzva doručená před účinností nálezu Ústavního soudu č. 116/1994 Sb. (sic! - pozn. red.) si zachovává právní účinky s touto výzvou spojené, není dle vedlejšího účastníka řízení opodstatněn; nezbytnou náležitostí takové výzvy je, aby ji podávala osoba oprávněná. Konečně řešení otázky, zda výzva doručená včas, byť potenciálně nesprávné povinné osobě, si zachovává účinky řádné výzvy - tak jak to interpretuje stěžovatelka - považuje vedlejší účastník za výklad nepřiměřeně extenzivní, který by v podstatě znamenal, že platnou výzvou by byla výzva směřující vůči komukoliv. Vedlejší účastník řízení proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Všichni účastníci řízení, jakož i vedlejší účastníci řízení (tedy stěžovatelka, Nejvyšší soud, Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 2 a Bytové družstvo N.) souhlasili v souladu s § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s upuštěním od ústního jednání. Městská část se ve smyslu § 28 odst. 2 tohoto zákona postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdala.

II.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

1. Je třeba předeslat, že skutkově i právně obdobnou problematikou se Ústavní soud již zabýval v nálezu ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 642/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 79). Podstatou citovaného případu byla zejména otázka, zda je ústavně konformní takový právní závěr obecných soudů, podle něhož je překážkou stěžovatelčina restitučního nároku skutečnost, že předmětné nemovitosti byly v době po publikaci nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., leč před jeho vykonatelností převedeny kupní smlouvou z povinné osoby na třetí subjekt.

V nyní zkoumaném případě je však v prvé řadě významnou otázka (čímž se tato věc poněkud liší od uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 642/03), zda se povinná osoba - městská část - v období před vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94, resp. v době před uzavřením kupní smlouvy z 23. 8. 1994 (ať již kvalifikovaným či jiným věrohodným způsobem) skutečně dozvěděla, že je k předmětným nemovitostem uplatňován restituční nárok, byť by to byla učinila osoba, která v té době nesplňovala veškeré zákonné podmínky "oprávněné osoby" (tehdy trvalý pobyt na území České republiky).

Z příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 57/99) a zejména z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá - podle přesvědčení Ústavního soudu - zcela jednoznačně, zda bylo povinné osobě z jednání stěžovatelky známo, že též uplatňuje svůj restituční nárok bez ohledu na to, že ji právní úprava v té době z okruhu oprávněných osob vylučovala. V kladném případě totiž musela (či měla) povinná osoba nepochybně předpokládat, že již jednou marně uplatněný restituční nárok uplatní stěžovatelka znovu, jakmile jí odpadne omezující neústavní podmínka trvalého pobytu na území České republiky. Městský soud v Praze jako soud odvolací k této klíčové otázce - jak již výše uvedeno - pouze vyslovil, že i kdyby výkladem obsahu dopisu ze dne 4. 2. 1994 bylo možno dovodit, že je výzvou k vydání věci, šlo by o výzvu neúčinnou, neboť nebyla prvnímu žalovanému - tedy městské části, byť mu byla adresována, doručena; účastnickým výslechem žalobkyně bylo přitom prokázáno, že jej doručila Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, které na tuto výzvu písemně reagovalo. Z tohoto zjištění však není zcela zřejmé, zda byla povinná osoba (resp. odpovědné osoby oprávněné za ni jednat) o existenci předmětné výzvy informována (byť by se jí tato výzva v době jejího doručení fyzicky ihned nedostala do sféry její působnosti), či zda se jiným dostatečně věrohodným způsobem v době před vydáním shora citovaného nálezu o restitučním nároku stěžovatelky nedozvěděla. V tomto směru nelze opomenout ani neprověřené tvrzení stěžovatelky, že o svých restitučních nárocích informovala ještě před uzavřením kupní smlouvy předsedkyni družstva A. P., tedy funkcionářku nabývajícího subjektu. Doplnění dokazování v naznačených směrech považuje Ústavní soud z hlediska principů spravedlivého procesu za zcela nezbytné.

2. Pokud by totiž povinná osoba - v případě, že by byla věděla, že k nemovitostem byl uplatňován restituční nárok - uzavřela s třetím subjektem úplatný právní úkon, byť před tím, než nabyl vykonatelnosti citovaný nález Ústavního soudu, znemožnila by tak stěžovatelce řádné uplatnění tohoto nároku v době, kdy již musela vědět, že protiústavní podmínka trvalého pobytu byla z právního řádu odstraněna. Takové jednání by nebylo možné považovat za souladné s dobrými mravy; to je třeba v daném kontextu interpretovat v souvislosti s obsahem základního práva stěžovatelky spočívajícím v legitimním očekávání uspokojení jejího nároku tak, jak již bylo vymezeno ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 642/03 (podrobně viz níže). Uvedené zjištění je nutné pro posouzení otázky, zda i na zkoumaný případ beze zbytku dopadají závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 642/03; v něm Ústavní soud zejména zdůraznil (resp. zopakoval), že právo garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") na tzv. legitimní očekávání je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii, 1996, Zwierzynski proti Polsku, 1996, Broniowski proti Polsku, 2002 aj.), stejně jako Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 2/02, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, nález č. 35, vyhlášen pod č. 278/2004 Sb.; sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 131) integrální součástí ochrany majetkových práv. Pojem "majetek" obsažený v první části čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má totiž autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Broniowski proti Polsku 2002). Může zahrnovat jak "existující majetek", tak majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším "legitimní očekávání" (ésperance légitime/legitimate expectation).

Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž připomněl, že se obdobným případem, tj. otázkou zcizování majetku povinnými subjekty před nabytím účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., jehož důsledkem mělo být svévolné zabránění úspěšného uplatňování restitučního nároku po nabytí účinnosti tohoto zákona, již zabýval ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 42/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 13, str. 67). V tehdejším případě dospěl Ústavní soud k závěru, že "právní úprava obsažená v § 4 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nijak nevylučuje možnost napadnout smlouvy týkající se převodu nemovitostí, které byly uzavřeny přede dnem účinnosti tohoto zákona, a jestliže se u takových smluv ukáže, že šlo o obcházení zákona, pak přirozeně s tím důsledkem, že právnická osoba, jež se dopustila takového obcházení, za ně také ponese plnou odpovědnost v tom smyslu, že bude osobou povinnou."

Ústavní soud také judikoval, že vzhledem ke smyslu a účelu restitučních zákonů, tj. snahy odčinit alespoň některé majetkové křivdy, je třeba restituční nároky považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů (viz nález sp. zn. IV. ÚS 195/97, Sbírka nálezů a usnesení. Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 161, str. 389; nález sp. zn. IV. ÚS 310/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 76, str. 163).

3. V této souvislosti je namístě rekapitulovat, že (již zmíněným) nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94 došlo ke zrušení částí ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 4 a § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/ 1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, které vylučovaly z okruhu oprávněných osob ty osoby, které sice byly státními občany České, resp. Československé republiky, nicméně nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území České republiky, resp. ČSFR. Tímto nálezem Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že podmínka trvalého pobytu obsažená v ustanovení § 3 odst. 1 a 4 zákona je v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, jež se oba dotýkají rovnosti a nediskriminace v oblasti základních práv a svobod, s čl. 4 odst. 3 Listiny, podle něhož zákonná omezení základních práv a svobod musí platit pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, a s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, který zaručuje pokojné užívání majetku. Účelem zrušení příslušných ustanovení zákona tedy bylo zajistit rovný přístup občanů České republiky k restitucím a znovu pro kategorie osob, jež byly z okruhu oprávněných osob vyloučeny, otevřít lhůty k uplatnění restitučních nároků, které tyto osoby v řadě případů marně uplatňovaly před tímto nálezem. Tento nález byl přijat plénem Ústavního soudu dne 12. 7. 1994, publikován ve Sbírce zákonů v částce č. 52 dne 11. 8. 1994, přičemž účinnosti nabyl až dne 1. 11. 1994. Podle ustanovení § 70 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení v nálezu, v němž dojde k závěru o jejich protiústavnosti, zruší, a to ke dni, který v nálezu určí. Ústavní soud obvykle odloží vykonatelnost svého nálezu s ohledem na to, aby mezi jeho publikací a účinností byla dostatečná časová prodleva, v níž je dán prostor pro zákonodárce, aby zrušovanou právní úpravu uvedl do souladu s ústavním pořádkem. V daném případě byla vykonatelnost nálezu odložena až ke dni 1. 11. 1994. Mimo jiné tak Ústavní soud vytvořil dostatečný časový prostor, aby se právní subjekty s novou právní úpravou seznámily před tím, než nález nabude účinnosti, neboť od tohoto data se odvíjela nová prekluzivní lhůta k uplatnění nároku u povinných osob, když zákonodárce nevyužil možnosti tuto lhůtu pozitivně zakotvit v zákonných ustanoveních. V žádném případě odložení vykonatelnosti nálezu nesloužilo k tomu, aby v době od přijetí nálezu, resp. od jeho publikace ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti povinné osoby svým jednáním zcizujícím majetek vyloučily možnost uplatnění nároku osobami, které v předcházejícím období nemohly nárok uplatnit nebo jej uplatnily marně s ohledem na znění § 3 odst. 1 zákona do vykonatelnosti nálezu. Těmto osobám tak vzniklo legitimní očekávání, že se po 1. 11. 1994 jako oprávněné osoby podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. domohou svého restitučního nároku vůči povinným osobám.

Ústavnísoud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 642/03 rovněž konstatoval, že akceptuje argumentaci obecných soudů v tom směru, že na jednání povinných osob v době od přijetí nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., resp. od jeho publikace ve Sbírce zákonů do jeho vykonatelnosti, nedopadalo blokační ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť restituční nárok stěžovatelky mohl být na základě nálezu Ústavního soudu uplatněn až jeho vykonatelností, tj. k 1. 11. 1994, takže teprve k tomuto datu ustanovení § 9 odst. 1 zavazovalo povinnou osobu. Jiný výklad by totiž znamenal, že stěžovatelka vlastně byla oprávněnou osobou i před zrušením omezující podmínky v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Takový účinek však nález Ústavního soudu neměl. Právě proto zrušil Ústavní soud i část § 5 odst. 2 a 4 uvedeného zákona, aby tak vytvořil nový časový prostor k uplatnění restitučních nároků pro původně vyloučený okruh osob. Podle mínění Ústavního soudu však nelze pominout - jak již bylo uvedeno - že stěžovatelce vznikla v mezidobí legitimita očekávání na přiznání jejího nároku, jemuž jsou obecné soudy povinny poskytovat při výkladu restitučního zákona, eventuálně dalších předpisů ochranu tak, jak jim ukládají ustanovení čl. 90 a čl. 4 Ústavy České republiky. Odložení vykonatelnosti předmětného nálezu mimo jiné vytvořilo časový prostor tak, aby se potenciální adresáti s jeho obsahem seznámili, nikoliv aby činili právní úkony, jež ve svém důsledku znemožní uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou, tedy aby smysl a účel nálezu svým jednáním obcházeli. V daném případě nelze akceptovat ani odkaz na preambuli zákona č. 87/1991 Sb. v tom smyslu, že účelem zákona je odčinit pouze některé majetkové a jiné křivdy. Jak již Ústavní soud vyložil, smyslem zákona bylo odčinit některé křivdy co do obsahu a rozsahu, nikoliv co do personálního dopadu. Proto obecné soudy při aplikaci tohoto a dalších restitučních předpisů nemohou tolerovat případy, kdy jednání povinných osob ve svém důsledku vylučuje určité ze zákona oprávněné osoby z uplatnění restitučního nároku. Takový výklad právních předpisů by směřoval proti smyslu a účelu dotčeného nálezu č. 164/1994 Sb. Ústavního soudu a restitucí jako takových.

4. Jestliže tedy - jak výše objasněno - obecnésoudy dospěly v nyní zkoumaném případě v napadených rozhodnutích k závěru, že vydání nemovitosti stěžovatelce brání existence kupní smlouvy mezi vedlejšími účastníky, tj. městskou částí a Bytovým družstvem N., kterou považovaly bez dalších, výše naznačených nutných zjištění [bod II./1 shora] za platnou, porušily tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

S ohledem na to Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil.

Pro úplnost nutno doplnit, že ve vztahu k rozsudku Obvodníhosoudu pro Prahu 2 zrušil Ústavní soud pouze zamítavý výrok pod bodem II. a III. spolu s akcesorickým výrokem o nákladech řízení pod bodem IV., jelikož pouze tyto výroky vyzněly vůči stěžovatelce negativně a stěžovatelka je také - na rozdíl od zbývajících výroků - napadla odvoláním (srov. např. str. 4 rozsudku Městského soudu v Praze); tomu také odpovídá argumentace obsažená v ústavní stížnosti. Co do zbytku týkajícího se ostatních výroků pod body I., V. a VI. citovaného rozhodnutí musel být návrh z formálních důvodů odmítnut jako nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]; ostatně stěžovatelka zřejmě ani neměla v úmyslu napadat předmětné rozhodnutí celé, byť petit ústavní stížnosti proti celému rozhodnutí směřuje.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru