Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 767/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - NSS
CELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Generální řediteství cel
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříkOdvolání
řízení/zastavení
Správní soudnictví
Daňové řízení
platební výměr
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.767.15.1
Datum podání13.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 112 odst.2, § 111 odst.2, § 112 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 767/15 ze dne 26. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky T + T real s. r. o., se sídlem v Opavě, Těšínská 1023/29, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Af 80/2012-72 ze dne 15. ledna 2015 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 138/2014-41 ze dne 27. listopadu 2014, za účasti Generálního ředitelství cel jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Celní úřad Ostrava stěžovatelce vyměřil spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období březen 2010. Proti tomuto výměru stěžovatelka podala dne 4. 10. 2011 blanketní odvolání. Celní úřad ji vyzval k odstranění vad odvolání a stanovil jí k tomu lhůtu, která marně uplynula dne 3. 11. 2011. Protože stěžovatelka vady odvolání ani poté neodstranila, celní úřad odvolací řízení zastavil dne 10. 11. 2011.

2. Proti rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení stěžovatelka podala blanketní odvolání a současně doplnila původní odvolání proti platebnímu výměru. Celní úřad ji tedy vyzval k odstranění vad odvolání. Toto odvolání stěžovatelka doplnila. Celní ředitelství Ostrava následně odvolání zamítlo, neboť dospělo k závěru, že stěžovatelka původní odvolání proti platebnímu výměru nedoplnila včas. Odstranit vady odvolání je třeba do rozhodnutí o něm, vady není možné odstraňovat v době od rozhodnutí do právní moci daného rozhodnutí. Proti rozhodnutí celního ředitelství stěžovatelka podala žalobu.

3. Krajský soud žalobě stěžovatelky vyhověl. Dospěl k závěru, že vady odvolání je možné odstraňovat i po uplynutí lhůty stanovené celním úřadem. Na základě analogie s úpravou odvolacího řízení v občanském soudním řádu krajský soud konstatoval, že vady je možné odstranit až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. Protože stěžovatelka toto rozhodnutí včas napadla odvoláním a společně s ním doplnila i původní odvolání proti platebnímu výměru, vady odstranila do právní moci rozhodnutí o zastavení řízení, tedy včas. Proti tomuto rozhodnutí podalo kasační stížnost Generální ředitelství cel (právní nástupce Celního ředitelství Ostrava).

4. Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil rozsudkem, který stěžovatelka napadla nyní projednávanou ústavní stížností. Ve svém rozsudku se Nejvyšší správní soud neztotožnil s analogií mezi odvoláním podle daňového řádu a odvoláním podle občanského soudního řádu. Podle daňového řádu je možné řízení o odvolání zastavit poté, co stěžovatel přes výzvu ve stanovené lhůtě neodstranil jeho vady. Rozhodnutím o zastavení řízení je celní úřad vázán, jakmile jej vydá. Odstranění vad do doby právní moci rozhodnutí o zastavení řízení je tak již bez významu. V řízení o odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení pak celní ředitelství mohlo pouze hodnotit, zda v okamžiku vydání rozhodnutí o zastavení řízení pro to byly splněny podmínky. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

5. Krajský soud byl ve věci vázán názorem kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelčinu žalobu tak s odpovídajícím odůvodněním zamítl rozsudkem, který stěžovatelka taktéž napadla nyní projednávanou ústavní stížností.

6. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých práv spatřuje v tom, že daňový řád neomezuje možnost odstranit vady odvolání do konce stanovené lhůty. V takovém případě by mělo být možné vady odstranit do právní moci rozhodnutí.

7. Stěžovatelka tvrdí, že v projednávané věci nijak neztěžovala a neprodlužovala daňové řízení, své odvolání navíc doplnila před právní mocí rozhodnutí o zastavení řízení. Postup celních orgánů tak nešetřil její práva a oprávněné zájmy. Protože stěžovatelka nemařila daňové řízení, její odvolání mělo být přezkoumáno věcně. Po rekapitulaci hlavních úvah krajského a Nejvyššího správního soudu stěžovatelka svou stížnost uzavřela konstatováním, že celní úřad a celní ředitelství nevzaly do úvahy důvody odvolání proti platebnímu výměru, které stěžovatelka včas předložila. Stěžovatelka tak přišla o opravný prostředek, na jehož základě by bylo možné přezkoumat věcnou správnost platebního výměru. Zastání stěžovatelka nenašla ani ve správním soudnictví, čímž bylo tak porušeno její právo na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. V projednávané věci totiž krajský soud rozhodnou právní otázku posoudil na základě závazného názoru Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proti takovému rozhodnutí krajského soudu tak podle § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního není přípustná. Podle tohoto ustanovení se Nejvyšší správní soud nemá v téže věci opakovaně zabývat stejnými otázkami a zásadně přezkoumává jen dodržení svého právního názoru krajským soudem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519)]. Ústavní soud proto nevyžaduje, aby účastníci řízení před správními soudy podávali kasační stížnost v případech, kdy by jejím předmětem mělo být opětovné posouzení v dané věci již vyřešených otázek. Taková kasační stížnost je ze zákona nepřípustná a nejde proto o procesní prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 47/06 ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 1936/12 ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 3617/13 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 446/14 ze dne 29. 4. 2014). Ústavní stížnost stěžovatelky je tedy přípustná.

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

11. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzení, že odstranit vady odvolání podle daňového řádu je možné až do právní moci rozhodnutí zastavení řízení podle § 112 odst. 3 daňového řádu. Stěžovatelka tak opakuje svá tvrzení z odvolacího řízení a řízení před správními soudy, rozporuje závěry obecných soudů při výkladu podústavního práva. Tato tvrzení stěžovatelka nepodpořila žádnými argumenty a nijak se nevypořádala s konkrétními úvahami správních soudů v napadených rozsudcích.

12. Napadená rozhodnutí správních soudů vychází z toho, že podle § 112 odst. 2 a 3 daňového řádu správce daně vyzve odvolatele k odstranění vad, které brání řádnému projednání věci, poučí jej a stanoví mu přiměřenou lhůtu k odstranění těchto vad. Odstraní-li odvolatel vady, které brání řádnému projednání věci, platí, že odvolání bylo podáno řádně a včas, v opačném případě správce daně odvolací řízení zastaví. Oprávnění správce daně prvního stupně zastavit řízení o odvolání, pokud odvolatel vady ani na výzvu ve stanovené lhůtě neodstraní, je jednou z výjimek ze zásady dvojinstančnosti řízení (srov. dále § 113 daňového řádu). Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání. Předmětem řízení o odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení však již může být pouze posouzení toho, zda byly splněny podmínky pro vydání tohoto rozhodnutí, ne věcná správnost původním odvoláním napadeného platebního výměru (v tomto řízení tak nemůže dojít k odstranění vad původního odvolání, o němž bylo řízení zastaveno).

13. Podklad pro doplnění odvolání správní soudy neshledaly ani v § 111 odst. 2 daňového řádu, podle něhož může odvolatel odvolání měnit, doplňovat nebo vzít zpět do doby, než je rozhodnutí o odvolání vydáno. O odvolání stěžovatelky bylo vydáno právě rozhodnutí o zastavení řízení. Pouze do doby vydání tohoto rozhodnutí bylo možné odvolání doplnit.

14. Na výše uvedeném závěru správních soudů Ústavní soud neshledal žádné vady dosahující ústavněprávní úrovně. Závěry soudů jsou odůvodněny pečlivě, přesvědčivě a dostatečným způsobem se vypořádaly s tvrzením stěžovatelky.

15. Stěžovatelka namítla, že výklad soudů je příliš formalistický a nezohledňuje to, že nechtěla postup odvolacího řízení nijak mařit. Z napadených rozhodnutí je však zřejmé, že stěžovatelka podala vadné odvolání dne 4. 10. 2011. Výzvu celního úřadu k odstranění vad odvolání nerespektovala a celním úřadem stanovenou lhůtu nechala marně uplynout dne 3. 11. 2011. Ani poté své odvolání nedoplnila. Ústavní soud již dříve vyslovil, že smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Pokud celní úřad odvolací řízení zastavil až dne 10. 11. 2011, nelze proti tomu z hlediska požadavku na řádné a hospodárné vedení řízení a nedostatku procesní bdělosti stěžovatelky nic namítat.

16. Ústavní soud se tak s tvrzením stěžovatelky ztotožnil pouze v tom, že přišla o opravný prostředek, na jehož základě by bylo možné přezkoumat věcnou správnost platebního výměru. To však ještě nesvědčí o protiústavnosti napadených rozsudků, neboť stěžovatelka o opravný prostředek přišla pro neplnění procesních povinností, na které byla celním úřadem včas a řádně upozorněna. V takovém případě musí nést důsledek vlastního pochybení sama.

17. Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru