Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 765/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Škoda
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.765.14.1
Datum podání27.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

361/2000 Sb.

40/1964 Sb., § 489, § 420

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 157 odst.4, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 765/14 ze dne 13. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Kyjovského, zastoupeného JUDr. Hanou Novotnou, advokátkou se sídlem Brno, Poštovská 8, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013 č. j. 253 C 248/2011-91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013 č. j. 253 C 248/2011-91 (dále jen "napadený rozsudek") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit Statutárnímu městu Brnu částku 3.480 Kč (výrok I.), žaloba byla co do částky 3.120 Kč zamítnuta (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Předmět řízení, o němž bylo meritorně rozhodnuto napadeným rozsudkem, představovala částka ve výši 6.600 Kč. S ohledem na to není odvolání proti napadenému rozsudku přípustné ve smyslu ust. § 202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a žádný jiný prostředek nápravy stěžovatel nemá k dispozici. Statutární město Brno v procesním postavení žalobce podalo Městskému soudu v Brně žalobu, jíž se po stěžovateli v procesním postavení žalovaného domáhalo zaplacení částky ve výši 6.600 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka má představovat úhradu odtahu vozidla, jehož provozovatelem je stěžovatel, a poplatek za uložení vozidla po dobu 40 dnů včetně daně z přidané hodnoty. Městský soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit Statutárnímu městu Brnu mimo jiné částku ve výši 1.500 Kč, která dle názoru soudu představovala náklady spojené s odtahem vozidla. Výše těchto nákladů pak má být prokázána rozhodnutím Rady města Brna R4/113 ze dne 25. 8. 2005, které stanoví jednorázový manipulační poplatek za odtah vozidla a cenu za přepravu odtaženého vozidla a poplatek za skladování vozidla.

3. Porušení svých základních práv stěžovatel spatřoval v nesprávném způsobu stanovení a odůvodnění výše škody. Stěžovatel již v řízení před obecným soudem odkázal na argumentaci uvedenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03, tedy že v souladu s obecně platnou koncepcí objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků i zákon o provozu na pozemních komunikacích koncipuje objektivní odpovědnost toho, kdo způsobil překážku provozu na pozemních komunikacích tak, že stanovuje tomuto subjektu povinnost tuto překážku neprodleně odstranit, a neučiní-li tak, povinnost uhradit náklady na její odstranění vlastníku pozemní komunikace. Závazkový vztah je tudíž ve smyslu § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. ve spojení s § 489 a § 420 občanského zákoníku založen způsobením škody, jež je dána náklady na odstranění vozidla za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci. Tento vztah přitom vzniká mezi provozovatelem vozidla a osobou, jež byla k nucenému odtahu vozidla oprávněna a jíž vznikla škoda, jejíž výše je dána výší nákladů vynaložených za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci. Touto osobou může být buď vlastník pozemní komunikace, anebo osoba, jež na základě smluvního vztahu s vlastníkem pozemní komunikace zabezpečuje nucený odtah vozidel, přičemž u obou je postavení oprávněného subjektu dáno pokynem policisty nebo strážníka obecní policie o odstranění vozidla. Městský soud považoval za dostatečný důkaz o výši způsobené škody rozhodnutí Rady města Brna R4/113 ze dne 25. 08. 2005, kterým město jednostranně stanovilo paušální částku, jež bude představovat právě ony náklady vzniklé v souvislosti s odstraněním vozidla. Tzv. jednorázový manipulační poplatek za odtah vozidla je podle stěžovatele stanoven pouze dle úvahy Statutárního města Brna, resp. rozhodnutím Rady města, a vztahuje se na všechny případy provedených odtahů, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti jednotlivých případů (zejména vzdálenost místa, z nějž je vozidlo odtahováno, od odstaveného parkoviště). Vznik skutečné škody však nebyl v nalézacím řízení Statutárním městem Brnem tvrzen ani prokázán. Statutární město Brno v průběhu nalézacího řízení netvrdilo, že žalovaná částka představuje náklady, které město uhradilo osobě, která pro obec fyzicky odtah vozidel zajišťuje a provádí, ani nedoložilo, v čem tyto náklady spočívají, že byly skutečně zaplaceny a že se o tuto částku majetek města zmenšil. Dle názoru stěžovatele rozhodnutí Rady města Brna nemůže představovat důkaz o výši skutečné škody ani z toho důvodu, že výše tzv. jednorázového manipulačního poplatku, ceny za přepravu odtaženého vozidla a poplatku za skladování vozidla závisí pouze na úvaze a rozhodnutí orgánu Statutárního města Brna, které je samo následně účastníkem řízení. Městský soud v Brně se v odůvodnění napadeného rozsudku nikterak nevypořádal s námitkou stěžovatele, týkající se nutnosti prokázat vznik všech předpokladů odpovědnosti za škodu, zejména však vznik škody, ačkoli tato námitka byla vznesena, a namítané skutečnosti mohly mít zásadní vliv na rozhodnutí soudu. Uvedeným postupem tedy obecný soud podle stěžovatele zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, daného čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž porušením základního práva na spravedlivý proces bylo zasaženo i do vlastnického práva stěžovatele garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Stěžovateli byla městským soudem uložena povinnost zaplatit Statutárnímu městu Brnu částku 3 480 Kč z původně žalovaných 6 600 Kč, tudíž jde z pohledu civilního procesu o tzv. bagatelní spor. Stěžovateli, jak je patrno z ústavní stížnosti, je známa judikatura Ústavního soudu týkající se problematiky přezkumu soudních rozhodnutí v bagatelních věcech. Vyloučením možnosti podání opravných prostředků v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§ 202 odst. 2, § 238 odst. 2 o. s. ř.), dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Ústavní soud proto nemůže hrát roli jakési "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky". Bagatelnost věci ve smyslu právním by se měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, nemusí ale tomu tak být vždy. To již proto, že právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy ČR pojem "bagatelní ústavní věci" nezná. Tento pojem je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. Nahlíženo na věc z kvantitativního hlediska, intenzita dotčení (a míra možné újmy) bude závislá na výši sporné, byť stále ještě "bagatelní" částky. Rovněž zákonodárce vychází z toho, že tato hranice nemá jen jeden "stupeň" (navíc jednou provždy daný). Příslušné hranice jsou představovány částkami 10 000 Kč pro odvolání a 50 000 Kč pro dovolání, k čemuž možno poznamenat, že dřívější právní úprava znala odstupňování podle charakteru sporu, resp. osob, které byly daným rozhodnutím dotčeny (podnikatelé a ostatní). Současně je zřejmé, že zmíněná míra dotčení může být relativní, a to ve vztahu ke konkrétní osobě, na které soudní rozhodnutí dopadá, resp. jejím sociálním a majetkovým poměrů, eventuálně dalším okolnostem případu, např. týká-li se této osoby velké množství obdobných sporů, kdy se účinky negativních soudních rozsudků kumulují, přičemž v některých případech, zcela ojedinělých, se může jednat o natolik zásadní zásah, že přezkum příslušných soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu zcela vyloučit nelze. Nelze též přehlédnout onu podstatnou okolnost, že podle § 157 odst. 4 o. s. ř. (a contr. § 157 odst. 2 o. s. ř.) se v tzv. bagatelních sporech v odůvodnění rozsudku uvádí pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V případě přezkumu takového rozhodnutí (a jeho odůvodnění) Ústavním soudem by tak byly na postup Ústavního soudu kladeny daleko vyšší nároky, než na rozhodování obecného soudu v (nota bene) jednoinstančním řízení, když by pro uplatnění úplné kognice musel postupovat tak, že by chybějící části odůvodnění ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. musel domýšlet. V principu tak platí, že Ústavní soud tato rozhodnutí nepřezkoumává, a pokud tak výjimečně učiní, uvedenou skutečnost, tedy nízkou intenzitu zásahu, při svém rozhodování zohlední. Právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující také s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení otázky ústavně právní relevance, může mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li o daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena, a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavně právním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná. Tak to vyžaduje čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kdy se musí v každém případě jednat o zásah do ústavně zaručeného práva, jinak není dána ani příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí.

7. V souzené věci je zřejmé, že z hlediska kvantitativního (co se týče výše sporné částky) jde o věc zjevně bagatelní, a to jak absolutně, kdy se přisouzená částka pohybuje výrazně pod hranicí stanovenou z hlediska civilistické přípustnosti odvolání (natož dovolání), tak i relativně. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné důvody, proč by měly být následky daného rozhodnutí pro její osobu fatální, neuvádí, a ani tuto skutečnost z ničeho vyvodit nelze.

8. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru