Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 76/02Usnesení ÚS ze dne 13.05.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.76.02
Datum podání01.02.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 76/02 ze dne 13. 5. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů RNDr. Z. K. a D. K., obou zastoupených JUDr. N. S., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2001,

sp. zn. 26 Cdo 632/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2002, se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil shora citované usnesení Nejvyššího soudu ČR v bodu II., kterým bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Výrok o nákladech řízení dovolací soud odůvodnil tím, že žalobce Město Cheb neměl se svým dovoláním úspěch, a žalovaným (nyní stěžovatelům) v dovolacím řízení vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem v dovolacím řízení, avšak dovolací soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na jejich náhradu žalovaným. Jako příčinu uvedl, že obsah vyjádření žalovaných není v zásadě zcela srozumitelný - zejména v případě úvah, týkajících se stavu příslušné právní úpravy, a proto se nejednalo o účelně vynaložené náklady na zastoupení advokátem.

Stěžovatelé dovozují, že uvedeným výrokem bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle ustanovení čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedli, že žalobce, v době, kdy podával dovolání, si byl vědom, že brání právo, které mu evidentně nepřísluší a jim nezbylo, než si najmout k obraně svých práv advokáta, aby měli rovné postavení s dovolatelem, kterého již ze zákona musí zastupovat advokát.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani výklad obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

Nejvyšší soud ČR ve vyžádaném vyjádření k ústavní stížnosti k napadenému usnesení sdělil, že odkazuje a odvolává se na obsah odůvodnění svého usnesení.

Ze spisového materiálu Okresního soudu v Chebu Ústavní soud zjistil následující: Okresní soud v Chebu svým rozsudkem ze dne 12. 9. 2000, sp. zn. 18 C 15/99, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalovaným přivolení k výpovědi z nájmu bytu č. 7 ve druhém podlaží v domě č. 56 v ulici Evropská v Chebu a zavázal žalobce zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobce rozhodoval Krajský soud v Plzni, který svým rozsudkem ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. 18 Co 711/2000, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rovněž zavázal žalobce zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení. Doplňujícím usnesením z téhož dne pak svůj rozsudek doplnil tak, že zamítl návrh na připuštění dovolání. Do uvedeného rozsudku podal žalobce dovolání a žalovaní se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřili k dovolání žalobce v tom směru, že podané dovolání je nepřípustné a navrhli jeho odmítnutí s tím, aby soud zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení ve výši

4 560,-- Kč. Nejvyšší soud ČR svým usnesením dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, protože nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání a z tohoto důvodu se nezabýval věcnou správností napadeného rozhodnutí a rozhodoval bez nařízení jednání.

Podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu nemusí soud vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Jedná se přitom o úvahu soudu, která vychází z jeho posouzení daného případu. V uvedené věci Nejvyšší soud ČR svoje rozhodnutí ohledně nákladů řízení zdůvodnil jednak obsahem vyjádření žalovaných a jednak tím, že se nejednalo o účelně vynaložené náklady na zastoupení advokátem. V této souvislosti je třeba uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit úvahy obecného soudu o tom, zda existují důvody hodné zvláštního zřetele k nepřiznání nákladů řízení za předpokladu, že v řízení před obecnými soudy jsou respektována příslušná ustanovení občanského soudního řádu.

V předmětné věci se Nejvyšší soud ČR řídil těmito ustanoveními, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost, týkající se porušení čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, není důvodná.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, kdy Ústavnísoud nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatelů, musel návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný a jako takový jej ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2002JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru