Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 752/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Usnesení
neplatnost
společenství vlastníků jednotek
Valná hromada
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.752.15.1
Datum podání12.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

72/1994 Sb., § 11

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 752/15 ze dne 15. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Dagmar Valové, zastoupené JUDr. Dominikem Brůhou, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze, Koněvova 54/1107, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2014, č. j. 26 Cdo 1379/2013-202, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2012, č. j. 8 Cmo 275/2012-168 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. června 2012, č. j. 26 Cm 27/2011-105, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě a Společenství domu č. p. X1, se sídlem v X2, jako vedlejším účastníkem řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno její žalobě na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění Společenství domu X1, ze dne 26. 8. 2010, uvedené pod bodem 3 a 4 zápisu ze shromáždění společenství. Stěžovatelka byla toho názoru, že jestliže shromáždění rozhodlo o "členění oprav v rámci revitalizace bytového domu - vyzdění meziokenních vložek, zateplení obvodového pláště budovy, opravě a zateplení střech" (bod 3) a o "schválení financování oken z fondu oprav" (bod 4), pak rozhodlo o věci, o které v rámci své působnosti rozhodovat nemohlo, neboť uvedená rozhodnutí byla podle ní mimo působnost shromáždění.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2012, č. j. 26 Cm 27/2011-105 byla žaloba zamítnuta s tím, že ji nepodali společně oba spoluvlastníci bytové jednotky, manželé, mající jednotku ve společném jmění manželů. Odvolací soud ve svém rozsudku (Vrchní soud v Olomouci, rozsudek ze dne 6. 12. 2012, č. j. 8 Cmo 275/2012-168) s tímto názorem nesouhlasil a aktivní legitimaci stěžovatelky posoudil tak, že ochrany vlastnictví věci ve společném jmění manželů vůči neoprávněným zásahům třetích osob se u soudu může domáhat jen jeden z manželů; je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého vlastníka.

3. Vrchní soud v Olomouci ale rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jelikož dospěl k závěru, že zamítnutí žaloby bylo jinak správné a neshledal důvody, pro které by měl rozsudek zrušit a vrátit k dalšímu řízení. Ve věci totiž již rozhodoval podruhé, když zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž původně žalobě vyhověl, a v nyní napadeném rozsudku uvedl, že znovu by ve věci žalobě vyhověl, nebýt nedostatku aktivní legitimace. Podle odvolacího soudu jestliže bylo pod bodem 3. zápisu ze shromáždění společenství rozhodnuto o stavebních úpravách a opravách společných částí domu, jimiž se nemění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, pak postačilo k přijetí takovéhoto rozhodnutí (v souladu s ust. § 11 odst. 5, věta druhá zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony o vlastnictví bytů, dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), souhlasila-li s ním tří čtvrtinová většina vlastníků jednotek, jak se také stalo. Odvolací soud je přesvědčen, že ust. § 13 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů (souhlas všech vlastníků jednotek) se na posouzení projednávaného rozhodnutí shromáždění žalovaného nevztahuje, neboť toto ustanovení upravuje povinnosti vlastníka jednotky, nikoli žalovaného coby společenství vlastníků jednotek. Pokud tedy šlo o uplatněný nárok týkající se bodu 3. usnesení shromáždění žalovaného, konaného dne 26. 8. 2010, shledal ho odvolací soud nedůvodným.

4. V případě bodu 4. usnesení shromáždění dospěl odvolací soud k závěru, že nejde o důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Jak vyplývá z bodu 4. zápisu obsahujícího rozhodnutí žalovaného, došlo ke schválení "financování oken z fondu oprav." V tomto případě tedy nebylo rozhodováno ani o výměně oken, ani o tom, zda a v jaké výši se tato oprava bude hradit, ale bylo pouze rozhodnuto, že financování oken se bude provádět z fondu oprav, jelikož nebude moci být financováno z úvěru na revitalizaci.

5. S těmito závěry se v zásadě ztotožnil také Nejvyšší soud, jenž usnesením ze dne 11. 12. 2014, č. j. 26 Cdo 1379/2013-202 zamítl stěžovatelčino dovolání v dané věci.

6. Stěžovatelka je toho názoru, že soudy v nalézacím řízení i Nejvyšší soud svojí interpretací jednoduchého práva opakovaně nerespektovaly kogentní normy jednoduchého práva, konkrétně v rozhodné době platného a účinného § 9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů které stanoví: Společenství vlastníků jednotek (dále jen společenství) je právnická osoba, která je způsobilá vykonávat práva a zavazovat se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domů (dále jen "správa domů" ) popřípadě vykonávat činnosti v rozsahu tohoto zákona. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že podústavní právo neumožňuje společenství vlastníků jednotek činit právní úkony a zavazovat se ve věcech nesouvisejících se správou, provozem nebo opravami domu a pozemku, leč právě k tomu podle názoru stěžovatelky ve věci došlo. Na předmětném shromáždění společenství bylo mj. hlasováno o soukromém majetku jednotlivých vlastníků, o oknech a lodžiích, které však byly v prohlášení podle § 4 zákona o vlastnictví bytů vymezeny nikoli jako společné části domu, ale jako součást jednotky, a tedy byly soukromé vlastnictví vlastníka jednotky. Pokud jde o okna, v prohlášení podle § 4 zákona o vlastnictví bytů byla za společné části domu prohlášena pouze okna přístupná ze společných prostor.

7. Citovaný § 9 odst. 1 zákona byl dle stěžovatelky porušen i v tom smyslu, že shromáždění rozhodovalo mimo svou působnost nejen o oknech a lodžiích jako soukromém vlastnictví stěžovatelky (což bylo meritem žaloby), ale také o použití finančních prostředků z dlouhodobých záloh na opravu společných částí budovy (nesprávně označovaného jako tzv. "fond oprav", který ve skutečnosti u společenství vlastníků jednotek vůbec neexistuje). Pokud měly být použity dlouhodobé zálohy na opravu společných částí budovy, pak tyto zálohy představují finanční prostředky, jež jsou ve vlastnictví jednotlivých vlastníků a nikoliv ve vlastnictví společenství, aby o nich bylo možné rozhodovat hlasováním na shromáždění, a to dokonce hlasováním o jejich použití na financování soukromého majetku, a to jen některých vlastníků - vlastníků jednotek s lodžií, které jsou příslušenstvím jen některých jednotek, a k financování výměny oken opět jen některých vlastníků.

8. Právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí, založený podle stěžovatelky na pojetí "neuvádí-li prohlášení vlastníka budovy nic, nebo je-li prohlášení neurčité, pak automaticky balkony a lodžie patří ke společné části budovy", je dle jejího názoru v rozporu se zásadou smluvní volnosti a s principem dobré víry jako jedním z hlavních nástrojů, které umožňují dovodit ujednání smlouvy opomenuté stranami tak, aby byla sporná otázka vyřešena. Širší rozšíření právního názoru Nejvyššího soudu by prý znamenalo, že dosavadní vlastníci bytových jednotek ve společenství, kteří dosud v dobré víře považovali okna za své vlastnictví, investovali do jejich údržby, případně je vyměnili na vlastní náklady, by mohli požadovat navrácení svých vložených prostředků na zhodnocení společných částí domu po společenství.

9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, a to zejména v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.

11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že shromáždění společenství domu, jehož je členkou, rozhodlo o opravách v rámci revitalizace bytového domu (vyzdění meziokenních vložek, zateplení obvodového pláště budovy, opravě a zateplení střech) a o schválení financování oken z fondu oprav. Uvedená rozhodnutí byla podle ní mimo působnost shromáždění a obecné soudy jí ochranu neposkytly. Trochu jinak vyjádřeno, je zřejmě přesvědčena, že by k takovým zásahům musela dát souhlas nikoliv většina členů společenství, ale všichni, a tedy také ona sama, jednotlivě.

12. Jak je z výše uvedeného patrné, vrchní soud dospěl k závěru, že bylo-li rozhodováno o stavebních úpravách a opravách společných částí domu, jimiž se nemění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, pak postačilo k přijetí takovéhoto rozhodnutí, souhlasila-li s ním tří čtvrtinová většina vlastníků jednotek. Pokud se jednalo o schválení financování výměny oken z fondu oprav, odvolací soud zdůraznil, že tím nebylo rozhodnuto ani o výměně oken, ani o tom, zda a v jaké výši se tato oprava bude hradit, pouze o financování, které nebude moci být provedeno z úvěru na revitalizaci. Za situace, kdy došlo k výměně oken, a to i u bytových jednotek ve vlastnictví stěžovatelky a dalších nesouhlasících vlastníků jednotek, a ti se proti tomu nebránili některou z vlastnických žalob, pak skutečnost, že strpěli nechtěnou výměnu oken bez odpovídající obrany, považoval odvolací soud za významnou z pohledu potřeby úhrady veškerých vyměněných oken dodavateli. Bylo proto nevybočující z působnosti shromáždění žalovaného, rozhodlo-li, že tato úhrada (protože nemohla být provedena z úvěru na revitalizaci) bude provedena z fondu oprav. Podle názoru odvolacího soudu to, zda financování výměny oken bude provedeno z prostředků žalovaného tím nebo oním způsobem samo o sobě do právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití nezasáhne. Argumentace stěžovatelky, týkající se samotné výměny oken (o níž však posuzovaným usnesením rozhodováno nebylo), která jsou ve vlastnictví vlastníků těchto bytových jednotek, byla proto soudem označena jako nevýznamná pro posouzení uplatněného nároku.

13. Na těchto právních závěrech, pokud jde o meritum věci, Ústavní soud neshledává nic protiústavního, i když některé právní názory stěžovatelky se mohou prima vista jevit přinejmenším jako rovněž přijatelné. Soudy, zejména odvolací soud a Nejvyšší soud však případ posuzovaly, a musely posuzovat, ve své komplexitě, pod zorným úhlem zájmů širšího společenství, jehož je stěžovatelka také členem. Nutno zdůraznit, že věc stěžovatelky je důsledkem skutečnosti, že jako vlastnice bytové jednotky a vymezeného podílu na celku je začleněna do společenství vlastníků, se všemi právy a povinnostmi z tohoto faktu vyplývajícími. Nemá tedy jen práva, ale i povinnosti dané příslušným zákonem, který tuto oblast právních vztahů upravuje. V této souvislosti lze odkázat na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 ze dne 13. 3. 2001(N 42/21 SbNU 369), podle kterého je platná právní úprava postavena na spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy a ke spoluvlastnictví budovy tak přistupuje vlastnictví bytu či nebytového prostoru (konstrukce tzv. dualistické teorie bytového vlastnictví ve spoluvlastnickém pojetí). Uvedená zvláštní právní úprava je dána právě specifickou povahou bytu nebo nebytového prostoru, které nemohou být fakticky samostatnými, oddělitelnými částmi budovy. Vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je potom z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem a práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek.

14. Ve zmíněném nálezu Ústavní soud rovněž konstatoval, že protiústavní není ani způsob rozhodování společenství vlastníků jednotek, vymezený v § 11 zákona o vlastnictví bytů. Při hlasování je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu. Jedná-li se o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl (§ 11 odst. 3). Jednomyslnost je stanovena v případě rozhodování o přijetí usnesení v závažných situacích, kterými jsou změna účelu užívání stavby, změna stavby nebo podstatné změny, týkající se společných částí domu (§ 11 odst. 5). Článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvuje především právo každého vlastnit majetek a právo na zajištění stejného zákonného obsahu a ochrany vlastnického práva všech vlastníků. Napadená ustanovení právo každého vlastnit majetek nikterak neomezují a není jimi vytvořena ani nerovnost v obsahu a ochraně vlastnického práva, když daná právní úprava dopadá na každého spoluvlastníka domu a vlastníka jednotky stejně.

15. Jako obiter dictum lze poznamenat, že poměrně striktní výklad určitých pasáží zákona o vlastnictví bytů, zaujatý stěžovatelkou, postavený na svým způsobem absolutizovaném vlastnickém právu k bytové jednotce, by zejména ve větších společenstvích vlastníků jednotek - mimo nekonečných sporů - vedl zřejmě k tomu, že by se stěží mohla na něčem závazně vůbec dohodnout. Lze připustit, že právní úprava není v dané oblasti bezchybná a ideální, leč to ještě zdaleka neznamená její neústavnost. V konkrétním případě pak majetek stěžovatelky nebyl nijak zásadně dotčen či umenšen, jen měla jiné záměry a názory než většina ostatních členů daného společenství. Je snad nadbytečné dodávat, že ani v tom nelze shledávat porušení jejích ústavně zaručených práv nebo svobod.

16. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru