Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 752/02Nález ÚS ze dne 15.04.2003Extradice cizince - rozhodování o vydání k trestnímu stíhání do cizího státu v případě kolize závazků vyplývajících z mezinárodních smluv

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/nesnižování dosažené úrovně ochrany základních práv a svobod
základní práva a svobody/zákaz mučení a ponižujícího zacházení n... více
Věcný rejstříkVazba
PoznámkaNález překonán stanoviskem pléna Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 54/30 SbNU 65
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.752.02
Datum vyhlášení24.04.2003
Datum podání30.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1, čl. 9 odst.2

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 7

143/1988 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 3

2/1993 Sb., čl. 7 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 3

549/1992 Sb./Sb.m.s.,

95/1983 Sb./Sb.m.s.,

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 380, § 382


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 752/02 ze dne 15. 4. 2003

N 54/30 SbNU 65

Extradice cizince - rozhodování o vydání k trestnímu stíhání do cizího státu v případě kolize závazků vyplývajících z mezinárodních smluv

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 15. dubna 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 ve věci ústavní stížnosti V. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze 4. 12. 2000 sp. zn. 3 Nt 366/2000, usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 28. 2. 2001 sp. zn. 2 To 10/2001 a rozhodnutí ministra spravedlnosti z 15. 10. 2002 č. j. 594/2001-MO-M, jimiž bylo rozhodnuto o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Moldavské republiky.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2000 sp. zn. 3 Nt 366/2000, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2001 sp. zn. 2 To 10/2001 a rozhodnutí ministra spravedlnosti ČR ze dne 15. 10. 2002 č. j. 594/2001-MO-M se ruší pro rozpor s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání, čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byla dne 30. 12. 2002 doručena ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu zásahu do práv chráněných čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb., dále též "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je občanem Moldavské republiky a že tento stát požádal o jeho vydání k trestnímu stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže majetku vlastníka ve zvláště značném rozsahu podle čl. 123 trestního zákona Republiky Moldavsko. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Republiky Moldavsko je přípustné (§ 380 odst. 1 trestního řádu). Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu (§ 380 odst. 2 trestního řádu). Rozhodnutím ministra spravedlnosti bylo povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Moldavské republiky (§ 382 odst. 1 trestního řádu).

Uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, neboť dle jeho názoru lze vykládat čl. 3 Úmluvy tak, že chrání cizince před vydáním do dožadujícího státu, pokud by byl v tomto státu vystaven riziku mučení, nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu. Při realizaci vydání bude stěžovatel údajně vystaven zacházení, které je článkem 3 zakázáno. V této souvislosti stěžovatel odkázal na zprávy organizace Amnesty International z let 1997 - 2001 a ocitoval části, z nichž vyplývá, že v Moldavsku soustavně dochází k svévolnému zadržování podezřelých, špatnému zacházení ze strany policie a že ve věznicích existují kruté, nelidské a ponižující podmínky.

Stěžovatel se rovněž dovolává čl. 8 Úmluvy, zaručujícího respektování rodinného života. Uvádí, že má v České republice manželku a syna, české občany, a dožaduje se, aby jeho rodinný život byl respektován ve smyslu nevydání dožadujícímu státu.

V ústavní stížnosti dále stěžovatel zpochybnil účinnost poskytované právní pomoci v rámci řízení o přípustnosti vydání, uvedl, že extradiční materiály nejsou dostatečné z hlediska Evropské úmluvy o vydávání, že skutky, které jsou mu připisovány, nespáchal a že ze země uprchl na základě osobních zkušeností z mučení, krutého a nelidského zacházení při nezákonném zadržování a po varování, že bude zlikvidován jako osoba z politických důvodů nepohodlná a zároveň ze msty. Politické důvody přitom spatřuje ve skutečnosti, že jako člen Křesťansko-demokratické fronty podporoval připojení k Rumunsku a odmítal bojkotování ekonomických a právních reforem, důvody ke mstě vyplývají z toho, že naléhal na potrestání pachatelů vraždy jiného člena téže strany, v tisku kritizoval nečinnost úřadů a nařkl je ze zkorumpovanosti. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení všech napadených rozhodnutí týkajících se jeho vydání.

Současně stěžovatel podal návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí o vydání, který odůvodnil tak, že účinnost ochrany v jeho případě závisí na posouzení podstaty věci dříve, než dojde k uskutečnění jeho nuceného odchodu ze země.

II.

Ústavní soud nejdříve rozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí o vydání, kterému vyhověl usnesením ze dne 10. 1. 2003 č. j. I. ÚS 752/02-10, neboť shledal, že jsou splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, předvídané v § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, totiž že odložení vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a že výkon rozhodnutí by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

III.

Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal soudní spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Nt 366/2000 ve věci řízení o vydání. Z něj zjistil, že v usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo rozhodnuto, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Republiky Moldavsko je přípustné podle § 380 odst. 1 trestního řádu, soud konstatoval skutky, k jejichž stíhání měl být stěžovatel vydán, a uvedl další zjištění, z nichž dovodil, že jsou splněny všechny podmínky pro vydání stěžovatele stanovené Evropskou úmluvou o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb.).

Stěžovatel totiž nebyl občanem České republiky, neměl postavení uprchlíka a nebyl mu udělen azyl, neměl být vydán do oblasti válečného konfliktu, nebyly dány závažné důvody bránící jeho vydání (např. humanitární či zdravotní), bylo žádáno o vydání pro činy trestné podle práva obou států, trestní stíhání činu nebylo promlčeno či pro jinou překážku nepřípustné a nebyly shledány ani jiné okolnosti bránící vydání. Soud rovněž konstatoval, že z předloženého spisového materiálu nevyplývaly žádné skutečnosti, které stěžovatel namítal ve svých výpovědích, totiž že trestní stíhání je vykonstruované a má politické pozadí. Rovněž činy, pro které má být trestně stíhán, nejsou politického, ale majetkového a násilného charakteru. Proto dospěl k závěru, že byly splněny všechny podmínky pro vydání.

V napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu, stížnostní soud uvedl, že je třeba vzhledem ke změně mezinárodních podmínek aplikovat nejen smlouvu mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanskoprávních, rodinných a trestních (vyhláška č. 95/1983 Sb.), jejichž nástupnickými státy jsou Česká republika a Moldavská republika, ale podpůrně i Evropskou úmluvu o vydávání, ačkoli Moldavská republika není smluvním státem této úmluvy (sic! Moldavská republika je smluvní stranou s platností od 31. 12. 1997). Dále dospěl soud k závěru, že stěžovatel je trestně stíhán pro závažný trestný čin, zatímco jeho námitky o údajném politickém pozadí jeho stíhání není možno opřít o žádná věrohodná fakta. Soud konstatoval, že "na základě dostupných informací probíhá v Republice Moldávie demokratický proces", "z dostupných informací nevyplývá, že by v současné době docházelo v Republice Moldavsko k masovému porušování základních lidských práv, které by bylo předmětem soustavné kritiky mezinárodního společenství", a rovněž přihlédl k tomu, že z vyjádření stěžovatele "vyplývá postupná gradace jím uváděných represivních postupů ze strany státních orgánů dožadujícího státu" (stěžovatel postupně uváděl další represe včetně mučení). Soud dále znovu zhodnotil podmínky pro vydání (§ 379 odst. 1 trestního řádu a čl. 2 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání) a zjistil, že byly splněny. Rodinné poměry stěžovatele soud nezhodnotil jako důvody, které by bránily jeho vydání, a odmítl je subsumovat pod humanitární či jiné závažné důvody bránící vydání. Podle názoru stížnostního soudu tedy neexistují žádné právní překážky bránící vydání stěžovatele moldavským justičním orgánům.

Rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele, neobsahuje odůvodnění.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření (z 25. 3. 2003 č. j. Spr. 4538/2003) odkázal na dřívější argumentaci obecných soudů a navrhl ústavní stížnost zamítnout. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření (z 27. 3. 2003 č. j. Sú 9/2003) odkázal na své původní rozhodnutí, uvedl, že se na základě dostupných informací snažil komplexně vyřešit otázky přípustnosti vydání stěžovatele, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.

Ministr spravedlnosti k výzvě Ústavního soudu vyjádřil dne 3. 4. 2003 (č. j. M-610/2003) názor, že ústavní stížnost by měla být zamítnuta, pokud napadá rozhodnutí ministra, jednak pro nedostatek kompetence Ústavního soudu k posuzování zásahů do práv zaručených mezinárodními smlouvami, jednak proto, že při rozhodování ministra nebyla porušena žádná práva stěžovatele zaručená ústavními zákony. Pokud ústavní stížnost napadá usnesení obecných soudů, považuje ministr spravedlnosti návrh stěžovatele za opožděný.

Ohledně nedostatku kompetence Ústavního soudu posuzovat zásahy do práv zaručených mezinárodními smlouvami se ministr spravedlnosti domnívá, že mezinárodní smlouvy o základních právech a svobodách nemají sílu ústavního zákona (argumentem a contrario čl. 87 odst. 2 Ústavy, a contrario čl. 88 odst. 2 Ústavy a výkladem čl. 89 odst. 3 Ústavy) a nejsou součástí ústavního pořádku (a contrario čl. 112 odst. 1 Ústavy). Ministr spravedlnosti přitom polemizuje s názorem Ústavního soudu, vyjádřeným v nálezu ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (vyhlášen pod. č. 403/2002 Sb.), v němž v části VII. Ústavní soud vyložil čl. 9 odst. 2 Ústavy a dovodil, že rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy, a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodních smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Dle ministra spravedlnosti čl. 9 odst. 2 Ústavy neumožňuje "tvůrčí" interpretaci Ústavy a rozšiřování v Ústavě stanovených taxativních výčtů. Tento nález by dle ministra spravedlnosti naopak mohl být považován za odporující čl. 9 odst. 2 Ústavy.

Ve svém vyjádření dále ministr spravedlnosti uvádí, že dosažená úroveň ochrany základních práv a svobod nepředstavuje podstatnou náležitost demokratického právního státu, neboť těmi jsou pouze jeho nejdůležitější atributy (čl. 23 Listiny, čl. 2 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 5 a čl. 6 Ústavy). Navíc změny provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. neznamenají nutně snížení dosavadního standardu procedurální úrovně ochrany. Úprava, která stanoví aplikační přednost mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy před zákonem, je dostačující, neboť v případě, že by soud takovou smlouvu neaplikoval, poškozená osoba by se mohla domáhat ochrany svého práva na řádný zákonný proces.

Ohledně věcných námitek stěžovatele ministr spravedlnosti uvedl, že při rozhodování o povolení vydání vycházel z posouzení těchto otázek obecnými soudy a z rozhodnutí orgánů Ministerstva vnitra v rámci azylového řízení. Při posuzování dodržování lidských práv v Moldávii obecně vycházel zejména ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA, podle níž se sice v některých oblastech vyskytly jisté problémy, nicméně moldavská vláda obecně lidská práva respektuje. I v demokratických státech dle ministra dochází k excesům, ale podstatná je snaha státu přijmout opatření, aby k porušování lidských práv nedocházelo. Rovněž vyjádřil svou pochybnost ohledně tvrzení stěžovatele, že příčinou pronásledování v Moldávii je jeho členství v Křesťansko-demokratické straně, neboť tato strana je podle zjištěných informací stranou parlamentní. Dále se domnívá, že jeho rozhodnutí není posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele ve smyslu § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto by měl být návrh stěžovatele na zrušení rozhodnutí obecných soudů odmítnut jako opožděný [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Posledním prostředkem ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů je totiž stížnost (podle § 141 a násl. trestního řádu), o níž vrchní soud rozhodl již 28. 2. 2001.

Ústavní soud se dále obrátil s žádostí o vyjádření ohledně stavu lidských práv v Republice Moldavsko na subjekty, které se monitorováním stavu lidských práv zabývají, především na Úřad Vysokého Komisaře OSN pro uprchlíky v Praze a Český helsinský výbor.

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Praze (dále jen "Úřad") zaslal Ústavnímu soudu vyjádření ze dne 13. 3. 2003, v němž zastává názor, že v moldavských věznicích dochází k porušování lidských práv, konkrétně práva na život, a zákazu mučení a jiného krutého, nelidského a ponižujícího zacházení. K tomuto závěru dospěl Úřad po prostudování vyjádření Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Kišiněvě a moldavských organizací pro lidská práva (Právníci pro lidská práva, Helsinský výbor pro lidská práva a Liga na obranu lidských práv), zpráv Výboru proti mučení a zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států, které k vyjádření přiložil ("Report on the Visit to the Transnitrian Region of the Republic of Moldova Carried out by the European Committee for the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment of Punishment, 27-30 November 2000"; "Alternative Report to the Initial Report and the First Regular Report of the Republic of Moldova on the Stage of Implementation of the International Covenant on Civil and Political Rights" z ledna 2002; "U. S. Department of State, Country Reports on Human Rights Practices, Moldova" z 4. 3. 2002; "Raportul, Moldovan Helsinki Committe" z ledna 2003).

Úřad s odvoláním na zprávu Moldavského helsinského výboru (dále též "MHV") uvádí, že za současných podmínek je de facto porušováno právo na život, zákaz nelidského zacházení a právo na soukromí kteréhokoli z přibližně 11 000 vězněných. TBC a HIV virus se ve vězeních kvůli jejich přeplňování šíří nekontrolovaným způsobem. Zadržené osoby jsou drženy v přeplněných celách, kde prakticky neexistuje ventilace. Zcela chybí zdravotní prohlídky, rentgen a lékařská pomoc včetně léků. Každý desátý vězněný trpí otevřeným stadiem TBC (1150 v r. 2001; 9,8 %), 178 vězňů trpí HIV/AIDS. Vzrůstá počet mrtvých (50 ročně, 3 % vězněných). Nejvyšší počet stížností podaných během monitorovacích návštěv v zajišťovacích zařízeních se týká přítomnosti osob infikovaných TBC mezi ostatními zbavenými svobody. Pravděpodobnost nákazy TBC je čtyřicetkrát vyšší než mimo vězeňská zařízení. Ohledně onemocnění tuberkulózou MHV uvádí individuální případy. Zadržené osoby jsou vyslýchány v nepřítomnosti právního zástupce, je používáno bití, elektrické šoky a pouta. I zde uvádí MHV jednotlivé případy. Na jednoho vězněného je uvolňováno 0,18 EURO denně, dvaapůlkrát méně, než vyžadují moldavské zákony, 40 % minimálních potřeb vězněného. Vězni nedostávají žádné maso, ryby, mléčné výrobky, ovoce, zeleninu atd., tedy žádnou stravu kromě chleba. Na policejní stanici v Tiganské ul. v Kišiněvě s kapacitou 60 zadržených bylo v únoru 2001 238 zajištěných osob, neexistuje přístup ke slunečnímu světlu, umělé osvětlení má velice slabý výkon, teplota je vysoká vzhledem k počtu osob na malém nevětraném prostoru, zadrženým nejsou vydávány matrace ani deky a vězni nemají přístup do sprch.

Úřad s odvoláním na zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států dále uvádí, že soudci jsou ve svém rozhodování ovlivňováni a korupce existuje. Obdobným způsobem jako zpráva MHV informuje zpráva Ministerstva zahraničních věcí Spojených států o stavu v moldavských věznicích.

Zpráva Evropského výboru proti mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení o návštěvě v Republice Moldavsko (Podněstří) ve dnech 27. - 30. 11. 2000, zaslaná Úřadem, shrnuje, že v mnoha případech lze míru uváděného špatného zacházení považovat za dosahující stupně mučení ("the severity of the illtreatment alleged could be considered as amounting to torture"). Jiná zpráva téhož výboru o návštěvě v Republice Moldavsko ve dnech 10. - 22. 6. 2001 uvádí obdobně, že ve velkém množství případů uváděné špatné zacházení je tak závažné, že může být považováno za mučení.

Český helsinský výbor odpověděl na žádost Ústavního soudu vyjádřením ze dne 24. 3. 2003, v němž odkázal na zprávu Moldavského Helsinského výboru pro lidská práva, kterou přiložil (Human Rights in the OSCE Region, Report 2002, International Helsinki Federation for Human Rights), a která znovu opakuje výše uváděné skutečnosti.

IV.

Úkolem Ústavního soudu v dané věci je posouzení napadených rozhodnutí z hlediska porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku České republiky. Ústavní soud v této souvislosti zkoumal především stěžovatelem tvrzené porušení čl. 3 Úmluvy, neboť výkonem extradice má být stěžovatel údajně vystaven zacházení, které je čl. 3 zakázáno, tedy mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

Vedle závazků plynoucích z Úmluvy (tj. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) se Ústavní soud dále zabýval závazky plynoucími z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhlášena pod č. 143/1988 Sb., dále jen "Úmluva proti mučení"). Její čl. 3 odst. 1 stanoví, že žádný smluvní stát nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení. Pro účely stanovení toho, zda takovéto důvody existují, je třeba brát v úvahu veškeré související okolnosti, a to v odůvodněných případech včetně existence trvalého hrubého, zřejmého nebo masového porušování lidských práv v daném státě (srov. čl. 3 odst. 2). Zákaz mučení je rovněž zakotven v čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") se v minulosti několikrát zabýval otázkou, zda je v souladu s čl. 3 Úmluvy extradice či vyhoštění stěžovatele smluvním státem Úmluvy do státu, o němž stěžovatel tvrdí, že v něm bude podroben mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení.

V případu Soering proti Spojenému království stěžovatel, jenž měl být vydán k trestnímu stíhání do USA, kde mu hrozil trest smrti, tvrdil, že okolnosti výkonu tohoto trestu představují nelidské zacházení či trest (rozhodnutí ze dne 7. 7. 1989, č. 161, 11 E.H.R.R. 439). Za podstatné přitom považoval běžné odložení výkonu trestu smrti o šest až osm let od jeho uložení. ESLP rozhodl, že vydávající stát má podle Úmluvy jistou odpovědnost za možné následné špatné zacházení s vydaným jedincem, a uvedl, že "pokud stát vědomě vydá uprchlíka do jiného státu a existují podstatné důvody (substantial grounds) se domnívat, že mu hrozí nebezpečí mučení, ať už se jedná o trestný čin jakkoli závažný, je to jednoduše proti duchu a záměru [článku 3]." ESLP rovněž zdůvodnil, proč se odklonil od své ustálené praxe a rozhodoval v daném případě o možném porušení (potential violation) Úmluvy: "Obvykle nepřísluší [ESLP] vyjadřovat se k potenciálním porušením Úmluvy. Nicméně v případech, kde stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí vydat ho by v případě výkonu odporovalo článku 3 kvůli svým předvídatelným důsledkům v dožadující zemi, je nutné odchýlit se od tohoto principu s ohledem na závažnost a nevratnost údajného hrozícího utrpení, aby tak byla zajištěna účinnost záruk poskytovaných tímto článkem."

Další případy, které rozhodoval ESLP a které je možné odlišit od případu stěžovatele i případu Soering, ilustrují extenzi výkladu čl. 3 v judikatuře ESLP. Ten jindy rozhodoval o tom, zda k porušení čl. 3 může dojít v souvislosti s vyhoštěním, když zdrojem nebezpečí hrozícího stěžovateli není veřejná moc přijímajícího státu, ale jiné okolnosti. V případu D. proti Spojenému království stěžovatel, původem z ostrova Sv. Kitts, který byl opakovaně odsouzen ve Velké Británii za držení kokainu, po skončení výkonu trestu odnětí svobody žádal, aby nebyl vyhoštěn na Sv. Kitts, a namítal, že u něj byl diagnostikován AIDS a že je závislý na lékařské péči a léčivech dostupných ve Velké Británii (rozsudek z 2. 5. 1997, 24 EHHR 423). ESLP zdůraznil, že cizinci dotčení vyhoštěním zásadně nemají žádný nárok na setrvání na území smluvního státu Úmluvy, nicméně za velmi výjimečných okolností tohoto případu a ze zásadních humanitárních ohledů konstatoval, že výkon rozhodnutí vyhostit stěžovatele by byl porušením čl. 3 Úmluvy.

Obdobně v případu Ahmed proti Rakousku ESLP rozhodl, že vyhoštění do Somálska by bylo porušením čl. 3 (rozsudek ze 17. 5. 1996, 24 EHHR 278). Stěžovatel čelil vážnému riziku mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení, způsobeného frakcemi probíhající občanské války. Toto riziko samo o sobě dostačovalo k rozhodnutí, že vydání by bylo porušením Úmluvy.

Ve smyslu judikatury ESLP k čl. 3 Úmluvy i ve smyslu ustanovení čl. 3 Úmluvy proti mučení Ústavní soud zkoumal, zda existují podstatné důvody domnívat se, že stěžovateli v případě vydání hrozí nebezpečí mučení (tzv. ,,substantial grounds test").

Z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že se soud otázkou podstatných důvodů nezabýval a pouze konstatoval, že stěžovatel nemá být vydán do oblasti válečného konfliktu a že nejsou dány humanitární, zdravotní ani jiné závažné důvody bránící vydání. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že "na základě dostupných informací probíhá v Republice Moldavsko demokratický proces" a "z dostupných informací nevyplývá, že by v současné době docházelo v Republice Moldavsko k masovému porušování základních lidských práv, které by bylo předmětem soustavné kritiky mezinárodního společenství.". Rozhodnutí ministra spravedlnosti odůvodnění neobsahuje, podle vyjádření k ústavní stížnosti však ministr vycházel zejména ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA, podle níž se sice "v některých oblastech vyskytly jisté problémy" (citováno vyjádření ministra spravedlnosti), nicméně moldavská vláda obecně lidská práva respektuje. I v demokratických státech dle ministra dochází k excesům, ale podstatná je snaha státu přijmout opatření, aby k porušování lidských práv nedocházelo.

Ústavní soud zkoumal, zda existují podstatné důvody domnívat se, že stěžovateli v případě vydání hrozí nebezpečí mučení, došel k názoru zcela odlišnému od názoru obecných soudů a v tomto smyslu shledal, že ústavní stížnost je důvodná. Vyjádření úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a k němu připojené monitorovací zprávy představují několik zdrojů, které nezávisle na sobě potvrzují, že zmíněné podstatné důvody existují. Podmínky v moldavských věznicích, kam by byl stěžovatel v případě vydání umístěn po dobu trestního stíhání a v případě rozhodnutí soudu o jeho vině po dobu výkonu uloženého trestu, představují reálně hrozící zásah do práva stěžovatele na zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení anebo trestání. V tomto ohledu obecné soudy zasáhly do základních práv stěžovatele chráněných čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání, čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud zde zdůrazňuje, že mu nepřísluší konstatovat faktické porušování zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení či trestání v moldavských věznicích, na základě provedených důkazů však Ústavní soud shledává, že zde jsou podstatné důvody domnívat se, že porušení tohoto zákazu v případě vydání hrozí. Ústavní soud si je vědom závažnosti důsledků svého nálezu, nicméně jeho úkolem je v daném případě ochrana základních práv, a nedisponuje kompetencí upozorňovat příslušné orgány Rady Evropy na nedostatečné naplňování standardů ochrany lidských práv v některých členských státech Rady Evropy.

Zásah do dalších práv, namítaný stěžovatelem, za této situace nebylo třeba zkoumat.

V případě stěžovatele pak stojí v rozporu dva mezinárodní závazky České republiky. Na jedné straně je to závazek České republiky jakožto smluvní strany Evropské úmluvy o vydávání (č. 549/1992 Sb. ), jíž se zavázala vydávat všechny osoby, proti kterým vedou příslušné orgány dožadující strany trestní stíhání pro trestný čin (čl. 1). Na straně druhé je Česká republika rovněž vázána zmíněnými mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Ústavní soud zde konstatuje, že v takovém případě je namístě dát přednost závazkům ze smluv o ochraně lidských práv.

Přednost závazků ze smluv o ochraně lidských práv v případě kolize závazků z mezinárodních smluv vyplývá především z obsahu těchto smluv v návaznosti na ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, podle nějž je Česká republika právním státem. Respekt a ochrana základních práv jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu, proto v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit.

Ačkoli po změně Ústavy (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.) smlouvy o ochraně lidských práv již netvoří samostatnou kategorii právních norem s aplikační předností ve smyslu dřívějšího znění čl. 10, přesto jsou zvláštní skupinou norem a zároveň představují referenční hledisko jak pro abstraktní kontrolu norem podle čl. 87 odst. 1 Ústavy, tak pro řízení o ústavních stížnostech. V tomto ohledu Ústavnísoud nezastává názor ministra spravedlnosti vyplývající z jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Ústavní soud setrvává na názoru vysloveném v nálezu, s jehož právním závěrem se ministr spravedlnosti neztotožňuje, že totiž žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod (nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášený pod č. 403/2002 Sb. a uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80). Rozsah pojmu ústavního pořádku proto nelze vyložit pouze s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy je do jeho rámce nutno zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách z důvodů uvedených shora.

I kdyby bylo možné dát ministru spravedlnosti za pravdu v tom, že Ústavnísoud nemá kompetenci rozhodovat o porušení práv zaručených mezinárodní smlouvou, Ústavní soud by zkoumal potenciální porušení zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení zaručeného čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a došel by ke zcela totožnému závěru. Ústavní soud přitom předpokládá, že ministr spravedlnosti považuje Listinu za referenční normu při řízení o ústavních stížnostech, ačkoli Ústavní soud je stricto sensu vázán ústavními zákony, kterým Listina není, neboť pod č. 2/1993 byla pouze vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady jako součást ústavního pořádku České republiky, a ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým byla Listina uvozena jako ústavní zákon, byl ustanovením čl. 112 odst. 3 Ústavy dekonstitucionalizován.

Ústavnísoud rovněž nesdílí názor ministra spravedlnosti ohledně opožděnosti návrhu na zrušení rozhodnutí obecných soudů. Ministrovi spravedlnosti je třeba dát za pravdu v tom, že pouhé vyslovení přípustnosti vydání ještě neznamená, že k vydání této osoby dojde. Na rozdíl od ministra spravedlnosti však Ústavní soud právě v této skutečnosti spatřuje důvod, proč je rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání třeba chápat jako poslední prostředek, který zákon poskytuje k ochraně práva stěžovatele. Naopak vzhledem k tomu, že jedním z atributů ústavní stížnosti je její subsidiarita (ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pak v případě, že by se stěžovatel obrátil na Ústavní soud už v okamžiku, kdy by rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání nabylo právní moci (§ 380 odst. 3 trestního řádu) a před povolením vydání ministrem spravedlnosti, by jeho stížnost bylo nutno odmítnout jako nepřípustnou ve smyslu nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva. Ústavní soudnictví je totiž založeno především na zásadě přezkumu věcí, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, a v případě nepovolení vydání ministrem spravedlnosti by pouze rozhodnutími obecných soudů k zásahu do práv zaručených normami ústavního pořádku nedošlo.

Za této situace Ústavnísoud zvažoval, v jakém rozsahu je namístě rušit ústavní stížností napadená rozhodnutí. Hodnotil uplatnění zásady minimalizace zásahu do rozhodnutí ministra spravedlnosti a obecných soudů na straně jedné, na straně druhé pak základní právo stěžovatele na osobní svobodu, neboť stěžovatel je až do rozhodnutí o vydání umístěn ve vydávací vazbě. Důslednou minimalizací zásahu Ústavního soudu by se prodlužovala doba, po kterou je stěžovatelova svoboda omezena. V daném případě proto Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že ochrana stěžovatelovy osobní svobody musí převážit nad zásadou minimalizovat zásah do napadených rozhodnutí, a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru