Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 747/14 #1Usnesení ÚS ze dne 18.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Česká Lípa
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
řízení/spojení věcí
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.747.14.1
Datum podání26.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 37 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 747/14 ze dne 18. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hanáka, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 12. 2013, č. j. 9 EXE 3025/2012-18, za účasti Okresního soudu v České Lípě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, článku 2, článku 4 odst. 1, 2, 3 a 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postup Okresního soudu v České Lípě, který odmítl spojit exekuční řízení stěžovatele vedená ohledně různých oprávněných u různých exekutorských úřadů, je ryze formalistický a bránící stěžovateli domoci se spojení exekucí, což by pro něj znamenalo výrazné snížení nákladů. Stěžovatel uvádí, že oprávněnými jsou osoby, které byly věřitelé navrhovatele jako povinného v době vzniku vymáhané pohledávky, je proto na místě spojení těchto exekucí. Stěžovatel se domnívá, že Okresní soud v České Lípě vyložil 37 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), nesprávně, když požadoval naplnění jeho podmínek současně.

Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Před Okresním soudem v České Lípě je vedeno proti stěžovateli jako povinnému šest exekučních řízení. Dne 9. 12. 2013 podal stěžovatel návrh na spojení všech proti němu vedených exekucí podle § 37 odst. 4 exekučního řádu. Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 12. 2013, č. j. 9 EXE 3025/2012-18, byl tento návrh stěžovatele zamítnut s odůvodněním, že podmínky dané § 39 odst. 4 exekučního řádu nebyly ve věci stěžovatele naplněny.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Okresního soudu v České Lípě nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace ustanovení § 37 odst. 4 exekučního řádu, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem § 37 odst. 4 exekučního řádu, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace § 37 odst. 4 exekučního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Ustanovení § 37 odst. 4 exekučního řádu zní:

Jsou-li exekuční řízení proti témuž povinnému vedena u více exekutorů nebo zahájí-li další oprávněný u téhož exekutora exekuční řízení proti témuž povinnému, exekuční soud tato řízení spojí na návrh povinného ke společnému řízení,

a) je-li oprávněným osoba, jež byla věřitelem povinného v době vzniku vymáhaného dluhu, nebo její právní nástupce, a řízení již nebyla spojena podle odstavce 3,

b) je-li předmětem jednotlivých spojovaných řízení vymožení peněžitého plnění nepřevyšujícího částku podle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu a

c) jsou-li proti povinnému vedena alespoň 2 exekuční řízení podle písmene a).

Okresní soud v České Lípě stěžovateli v odůvodnění svého napadeného usnesení vyložil, že se stěžovatelem předestřená právní úprava vztahuje pouze na situace, kdy má oprávněný více pohledávek proti témuž povinnému a exekuční návrh podal u různých exekutorů, a dále na situaci, kdy oprávněný postoupil svou pohledávku za povinným a ten (jiný) oprávněný ji vymáhá u stejného exekutora. V dané věci jsou však v případě všech exekucí stěžovatele různí oprávnění, nejedná se o pohledávky do výše 10 000 Kč, a pokaždé byl pověřen provedením exekuce jiný exekutor. Návrhu stěžovatele na spojení exekučních řízení tedy nelze vyhovět.

Takto řádně odůvodněný závěr Okresního soudu v České Lípě je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě, který se s návrhem stěžovatele vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace § 37 odst. 4 exekučního řádu byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že se obecný soud pohyboval mezích zákona, které jednoznačně stanoví podmínky, za nichž lze spojit exekuční řízení ke společnému projednání, a odmítl z nich ve prospěch stěžovatele vykročit, není formalistickým výkladem zákona, jak se domnívá stěžovatel.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru