Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 747/02Usnesení ÚS ze dne 10.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelMINISTERSTVO - obrany
STÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Vojenský úřad pro právní zastupování
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
účastník řízení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.747.02
Datum podání27.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

222/1999 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 42, § 79, § 237, § 242, § 21 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 747/02 ze dne 10. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele České republiky - Ministerstva obrany, zastoupeného Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 14 Co 519/98 - 47, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 19 C 164/97, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 14 Co 125/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou na poště dne 23. 12. 2002, napadl stěžovatel, označený jako Česká republika - Ministerstvo obrany, zast. Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany (dále jen "stěžovatel"), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 14 Co 519/98 - 47, kterým tento soud, k odvolání žalobce České republiky - Vojenské správy, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 3. 1998, čj. 19 C 164/97 - 38, a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dále stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 14 Co 125/99, kterým tento soud, jako soud odvolací, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 1. 1999, čj. 19 C 164/97 - 53 (dále jen "obvodní soud"), jímž tento soud zastavil řízení v právní věci žalobce České republiky - Vojenské správy, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování, proti žalovanému Výzkumnému a zkušebnímu leteckému ústavu a. s., o zaplacení částky 212 635,50 Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu ve výši 0,01% z této částky.

Ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatel zdůraznil, že jeho stížnost svým významem značně přesahuje jeho vlastní zájmy již tím, že v této věci dochází k nejednotnému výkladu právních předpisů ze strany soudů všech stupňů, i dokonce i u různých senátů v rámci jednoho soudu.

Napadenými rozhodnutími a v řízení, které jim předcházelo, došlo údajně k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož se každý může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, článku 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dále došlo, podle stěžovatele, k porušení článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb., a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a rovněž principu právního státu, zakotveného v preambuli Ústavy České republiky.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zmínil, že v řízení před odvolacím soudem došlo k průtahům, neboť jeho rozhodnutí ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 14 Co 125/99, bylo stěžovateli doručeno až dne 22. 2. 2002, tedy téměř tři roky po jeho vyhotovení. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2002, čj. 33 Odo 498/2002 - 76, jako soudu dovolacího, stěžovatel tvrdí (přesto, že jeho zrušení v petitu ústavní stížnosti nenavrhl), že mu tento soud odňal svým postupem možnost domoci se práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť měl, podle § 237 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), ve znění účinném do 31. 12. 2000, přihlížet z úřední povinnosti i k vadám, jež způsobují zmatečnost rozhodnutí, a to i tehdy, pokud nebyly tyto vady v dovolání uplatněny.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právním názorem obecných soudů ve vztahu k nesprávnému označení žalobce v žalobě a tvrdí, že tyto soudy údajně vycházely jak z nesprávného výkladu označení účastníka řízení, tak i z nesprávné interpretace právního předpisu upravujícího podmínky a postup při hájení zájmů státu před obecnými soudy. Stěžovatel, s odvoláním na ustanovení § 21 odst. 2 OSŘ (ve znění účinném do 31. 12. 2000), vykládá pojem "státní orgán" tak, že jde o jakýkoli orgán státu na kterémkoli stupni. Pokud v předmětné právní věci Českou republiku - Vojenskou správu zastupoval Vojenský úřad pro právní zastupování (dále jen "Vojenský úřad"), který byl zřízen rozkazem ministra obrany ČR č. 22 ze dne 19. 5. 1992 k zastupování zájmů vojenských útvarů a zařízení, tj. vojenské správy v občanskoprávních věcech, nelze tento pojem "státního orgánu" směšovat s pojmem "ústřední orgán státní správy" či s pojmem "správní úřad" tak, jak jej zužujícím způsobem vyložily soudy v napadených rozhodnutích. Za Českou republiku - Vojenskou správu, tj. za ministerstvo obrany, armádu a její jednotlivé útvary a zařízení, jedná pověřený pracovník Vojenského úřadu pro právní zastupování v Praze. Oprávnění tohoto pracovníka jednat před soudem za vojenskou správu vyplývá z výše uvedeného rozkazu ministra obrany. Státním orgánem je i takový orgán státu, který byl zřízen jiným způsobem než je zákon, např. opatřením ministra nebo jiného vedoucího ústředního orgánu státní správy. Takovým státním orgánem je i Vojenský úřad, který je nyní, na základě zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, a § 7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ze zákona oprávněn jednat jménem České republiky v soudním řízení.

Podle názoru stěžovatele označení, které v řízení před obecnými soudy používal, tj. Česká republika - Vojenská správa, je třeba vykládat s ohledem na specifika resortu ministerstva obrany. Stěžovatel nikdy netvrdil, že by "vojenská správa" byla nějaký státní orgán, neboť tímto orgánem je právě Vojenský úřad. Pod pojmem "vojenská správa" je třeba rozumět celý souhrn orgánů resortu ministerstva obrany, a nikoli jen ministerstvo samotné. Po nabytí účinnosti zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, je ve smyslu ustanovení § 73 citovaného zákona pod pojmem "vojenská správa" třeba chápat ministerstvo obrany.

Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 14 Co 519/98 - 47, Ústavní soud zjistil, že tento soud, jako soud odvolací, zrušil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku ve věci samé a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení, neboť neshledal dostatek podmínek ani pro jeho potvrzení ani pro jeho změnu z toho důvodu, že soud prvního stupně jednal se žalobcem, který není řádně označen (ve smyslu stanovení § 42 a § 79 OSŘ). Pokud je žalobcem Česká republika, konstatuje v odůvodnění odvolací soud, jedná za ni v řízení ten státní orgán, jehož se věc týká, s uvedením názvu a sídla. Označení "Česká republika - Vojenská správa" nelze chápat jako řádné označení žalobce, neboť "vojenská správa" je pouze úsekem činnosti státu.

Obvodní soud usnesením ze dne 26. 1. 1999 řízení o žalobě zastavil a v odůvodnění svého usnesení uvedl, že usnesením ze dne 6. 1. 1999 žalobce vyzval k odstranění vady žaloby, spočívající v nesprávném označení žalobce. Žalobce však setrval na svém označení, které považoval za správné a úplné. Proto obvodní soud rozhodl, jak bylo uvedeno výše.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze potvrdil usnesení obvodního soudu. Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a souhlasil s právním názorem obvodního soudu, podle kterého Česká republika je sice způsobilá být účastníkem řízení, avšak způsobilá samostatně jednat před soudem je jen ve spojení se státním orgánem, jehož se věc týká (§ 21 odst. 2 OSŘ). Jako účastník řízení je tedy stát označen řádně jen tehdy, je-li spolu s ním řádně označen státní orgán, jehož se věc týká (tj. s uvedením názvu a sídla). Pokud takovéto označení státu není ani po výzvě soudu správně opraveno, soud řízení zastaví.

Ve věci podal žalobce dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2002 odmítnuto pro nepřípustnost, neboť dovolací soud posoudil dovolání jako nepřípustné jak podle ustanovení § 238a, § 239, tak podle ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Ústavní soud, předtím než se mohl zabývat podstatou návrhu stěžovatele, musel nejprve zkoumat, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ČR. Ustanovení 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu taxativním způsobem vymezuje okruh osob, oprávněných podat ústavní stížnost, tak, že takovou osobou je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, od jehož rozhodnutí odvozuje své dotčení na svých základních právech nebo svobodách.

Z výše citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že účastníkem řízení o ústavní stížnosti je stěžovatel a státní orgán, případně jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Stěžovatelem nemůže být osoba, která nebyla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, a to ani v případě, že se sama za účastníka považuje a cítí se být dotčena jeho rozhodnutím na svých základních právech nebo svobodách. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel (Česká republika - Ministerstvo obrany) nebyl účastníkem řízení před výše označenými soudy, že s ním jako s účastníkem řízení nebylo ani jednáno, proto není ani osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou, což splňuje podmínku pro její odmítnutí soudcem zpravodajem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2004

JUDr. František Duchoň

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru