Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 743/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Prostějov
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestný čin/loupež
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.743.11.1
Datum podání10.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 234 odst.1

141/1961 Sb., § 125 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 743/11 ze dne 13. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 3. 2010, č. j. 1 T 73/2009-164, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 9 To 161/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, č. j. 3 Tdo 1158/2010-22, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), jehož se dopustil tím, že dne 30. 3. 2009 v době kolem 22.00 hod. v P. na ulici K. na chodníku před domem č. 1, bezdůvodně nejprve slovně vulgárními výrazy a poté i fyzicky napadl B. N., tím způsobem, že ji udeřil otevřenou dlaní do levého ucha, čímž jí upadla na zem náušnice z bílého kovu, poté ji kopl do stehna a shodil na zem, a když ležela na zemi, následně jí vytrhl z ruky mobilní telefon zn. Samsung černé barvy, jímž si chtěla přivolat pomoc, tahal ji za vlasy a z vnitřní kapsy bundy jí vzal MP4 přehrávač, následně ji chytil za pravou ruku a z prstů jí strhl tři prsteny z bílého kovu, a takto poškozené způsobil odcizením věcí škodu ve výši 3.950,- Kč. Za to byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Brně rozhodl napadeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil citovaný rozsudek nalézacího soudu ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že se stěžovatel podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazuje pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.

Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatel dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

II.

Proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž navrhl zrušení citovaných rozhodnutí pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces. Konkrétní námitky stěžovatele budou rozvedeny v dalším textu tohoto usnesení.

Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnost jen odkázal na své napadené rozhodnutí (a na své rozhodnutí ze dne 5. 3. 2010, č. j . 1 T 73/2009-173).

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel uplatnil námitky, jež se staly také (z podstatné části) podkladem pro dovolání, kterým se v napadeném usnesení zabýval. Tam Nejvyšší soud podrobně rozvedl důvody, na základě nichž bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatelem namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zajišťuje nápravu tam, kde v případě splnění procesních podmínek takového postupu odvolací soud odvolání zamítne nebo odmítne podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. Obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná, neboť je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně byl po věcné stránce přezkoumán, a následně byl odvoláním napadený rozsudek částečně zrušen (ve výroku o způsobu výkonu trestu). Ani nalézací soud ani odvolací soud nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, jestliže v jednání stěžovatele shledaly naplnění všech zákonných znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Soud prvního stupně věnoval dostatečnou pozornost hodnocení provedených důkazů a jeho postup v tomto směru nevybočuje z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění, jež na tomto základě učinil a odůvodnil, nejsou s provedeným dokazováním v extrémním nesouladu a nejsou v extrémním nesouladu ani s právními závěry odůvodněnými způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud připustil, že napadený rozsudek odvolacího soudu je celkově strohý, leč přesto je přesvědčen, že odvolací soud dostál své přezkumné povinnosti; z odůvodnění lze dovodit, že se ztotožnil se závěry nalézacího soudu. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věcí nejedná. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dle Nejvyššího soudu tak k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo.

Krajské státní zastupitelství v Brně a Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly, Okresní státní zastupitelství v Prostějově se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Stěžovateli bylo zasláno vyjádření Nejvyššího soudu k replice, leč ten práva repliky nevyužil. Vyjádření nižších soudů pouze odkazovala na vlastní napadené rozhodnutí; proto Ústavní soud z nich nevycházel a k event. replice je stěžovateli nezasílal.

III.

1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. ust. § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V souzené věci lze konstatovat, že pod výrazně většinovou částí ústavní stížnosti lze v podstatě vidět spíše nesouhlasnou polemiku s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy - svědčící o přesvědčení stěžovatele o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutích - s cílem zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Z toho lze vyvodit, že se stěžovatel de facto domáhá po Ústavním soudu přehodnocení dokazování v rámci celé své věci, což však Ústavnímu soudu se zřetelem k jeho ústavnímu postavení nepřísluší; činí z něj toliko další instanci v rámci soustavy soudů obecných.

Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), takže tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

2) V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv či svobod stěžovatele neshledal.

Je namístě - z hlediska ústavněprávního - uvést, že především nalézací soud, posuzující spáchání trestného činu loupeže stěžovatelem, opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, které umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, vyložil dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěl k přiléhavému úsudku o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádal s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; to však z obsahu spisu dovodit nelze.

Za tohoto stavu nelze obecným soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

IV.

Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.

Stěžovatel namítá proti napadenému usnesení okresního soudu, že týž založil své závěry zejména na svědecké výpovědi samotné poškozené B. N.; to i přesto, že tuto svědkyni vzhledem k jejímu postavení v trestním řízení (oznamovatelka trestného činu), jakož i vzhledem k negativnímu vztahu k osobě stěžovatele (bývalá přítelkyně), zcela jistě nelze považovat za osobu nestrannou. Její výpověď přitom prý byla jediným usvědčujícím důkazem, neboť ostatní důkazy, které okresní soud vyhodnotil k výpovědi svědkyně N. jako podpůrné (tj. lékařskou zprávu a výpověď matky poškozené), potvrzují pouze to, že poškozená utrpěla poranění; nelze z nich však dovozovat, jak nebo kým ji byla způsobena. Na druhou stranu, obhajobu stěžovatele - podle jeho názoru - podporuje několik svědků (jmenovitě K., G., Č.), kteří potvrdili, že v době kdy mělo dojít k napadení poškozené, či krátce předtím, se stěžovatel nacházel ve svém bytě a předmětný skutek tedy spáchat nemohl. Zcela jednoznačně prý celou událost popsala svědkyně K., která byla přítomna v bytě stěžovatele až do příchodu poškozené a měla možnost pozorovat celý incident, tak jak jej stěžovatel popsal. Ačkoliv k údajnému incidentu mělo dle poškozené dojít na frekventovaném veřejném místě (pouze několik metrů od hlavního náměstí, před bytovým domem), nenašel se žádný svědek celé události; poškozená se ani nepokusila utéci či přivolat pomoc a především celou událost nahlásila až druhý den ráno, čímž zmařila případný včasný zásah policie směřující k odhalení a zadržení pachatele, ale i prošetření dalších podstatných okolností (např. obsah alkoholu v krvi poškozené). To všechno dle stěžovatele podstatně snižuje věrohodnost výpovědi poškozené.

Tyto námitky akceptovat nelze.

1) Pokud jde o výhrady stěžovatele proti výpovědi poškozené, stěží lze rozumně přijmout jeho úvahu, že výpověď oznamovatele trestného činu je automaticky výpovědí nevěrohodnou. Ad absurdum by to značilo nemožnost odsouzení pachatelů trestných činů za situace, kdy by jediným svědkem byla právě osoba poškozená; takové případy však nejsou vzácnou výjimkou. Je samozřejmé, že osoba poškozená je v určitém aspektu zainteresována na výsledku trestního řízení, leč lživou výpověď takové osoby nelze a priori presumovat. To platí obdobně co do tvrzení stěžovatele, že poškozená má k němu negativní vztah, neboť jde o jeho bývalou přítelkyni.

V této souvislosti lze poukázat i na úvahy okresního soudu, že výpověď poškozené působila naprosto spontánním a věrohodným dojmem (srov. str. 3 a 6 napadeného rozsudku). Je zjevné, že táž prakticky po celou dobu (tedy od doby bezprostředně následující po skutku) předkládá v podstatě stejnou verzi. Rovněž matka poškozené uvedla, že již v kritický večer jí dcera sdělila, že skutek spáchal právě stěžovatel (srov. str. 4 nahoře napadeného rozsudku); matka poškozené též popsala zlé nakládání stěžovatele s její dcerou v době dřívější, čemuž obsahově koresponduje i předmětný skutek (srov. str. 3 dole napadeného rozsudku). Též svědek M. J. vypověděl, že se již následujícího dne po předmětném skutku dozvěděl od poškozené, co se jí stalo, včetně toho, že předmětný skutek měl spáchat stěžovatel (srov. str. 4 napadeného rozsudku okresního soudu). Co do skutkového stavu věci je zřejmé, že skutkovou verzi, stěžovatelem předloženou, odmítl již okresní soud jako nevěrohodnou a svůj závěr řádně a přesvědčivě odůvodnil (srov. napadený rozsudek okresního soudu).

Pokud - za tohoto stavu - stěžovatel namítá, že jeho obhajobu podporuje několik svědků (K., G., Č.), poukazuje Ústavní soud na ty části odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, kde je racionálně vysvětleno, proč si výpovědi těchto svědků protiřečí (dokonce i s výpovědí stěžovatele, tedy ji nepodporují) nebo jsou nevěrohodné (srov. např. str. 4 poslední odstavec).

Na přesvědčivě odůvodněném skutkovém stavu - který nalezl okresní soud - přirozeně nemůže nic změnit ani úvaha stěžovatele, že k incidentu došlo na frekventovaném veřejné místě a že je proto s podivem, že se nenašel žádný svědek celé události. To však samo o sobě nesvědčí pro žádnou skutkovou verzi případu, ani žádnou skutkovou verzi nevylučuje. Ostatně, v době spáchání předmětného skutku bylo kolem 22 hodiny. Stejně tak postrádá racionální základ úvaha stěžovatele, že pokud se poškozená nepokusila utéct či přivolat pomoc a jestliže celou událost nahlásila až druhý den poté, snižuje to její věrohodnost. Tato námitka vyznívá nerozumně v kontrastu s násilnickým projevem chování stěžovatele (srov. popis skutku) a s výpovědí matky poškozené, že poškozená byla ještě později v noci roztřesená (srov. str. 4 nahoře napadeného rozsudku okresního soudu). Dle svědecké výpovědi matky to byla právě až ona sama, kdo poškozenou přiměla další den oznámit vše policii.

2) Stěžovatel dále kritizoval závěr okresního soudu, že dle jeho zjištění se místo, kde mělo dojít ke spáchání skutku, nachází mimo záběr kamerového systému. Stěžovatel oponuje, že tyto kamery zabírají minimálně bezprostřední okolí místa činu, a tudíž z jejích záznamu bylo možné zjistit, zda se stěžovatel v dané době v jeho okolí pohyboval.

K tomu Ústavní soud uvádí, že zde stěžovatel opomíjí tu část napadeného rozsudku okresního soudu, dle které již v době řízení před soudem nebyl záznam z předmětného dne zachován (srov. str. 5 dole). Ostatně to, že by kamera zachytila bezprostřední okolí místa činu, je toliko spekulace, a stejně tak je pouhou hypotézou, zda by kamera pohyb stěžovatele v relevantní době dostatečně zachytila. Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že orgány činné v trestním řízení selhaly, jestliže nezajistily záznam z kamery, nelze nevidět, že k usvědčení stěžovatele vedly - ústavně konformně - dostačující měrou důkazy jiné.

3)Stěžovatel rovněž namítl, že velice povrchně a nedostatečně byly zjišťovány údaje o telekomunikačním provozu na mobilním telefonu poškozené, který - ačkoliv jí měl být odcizen - začala poškozená znovu používat; nelze tedy prý vyloučit, že jej měla k dispozici po celou dobu.

K tomu lze poukázat na to, že okresní soud vysvětlil (srov. str. 6 napadeného rozsudku), že v příslušnou dobu mobilní telefon používán nebyl, což svědčí právě o tom, že ho poškozená k dispozici neměla (srov. výrok rozsudku okresního soudu). To stěžovatel přehlíží. Pokud by poškozená měla k dispozici telefon po celou dobu, není důvodu, proč by jej nepoužívala. To přitom potvrzuje skutkovou verzi poškozené (srov. např. č. l. 74), že jí stěžovatel mobilní telefon odcizil.

4) Stěžovatel proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu namítl, že je neurčité a nepřezkoumatelné, že nesplňuje zákonné požadavky dle § 152 odst. 1 tr. ř., a že se krajský soud jeho odvoláním nezabýval.

Ani této námitce Ústavní soud přisvědčit nemůže. Stěžovatel totiž v odvolání namítal toliko to, s čímž se dostatečně vypořádal již soud prvního stupně. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu je pak zřejmé, že se se skutkovými závěry okresního soudu a s jeho argumentací ztotožnil, takže patrně považoval za nadbytečné (a formalistické) relevantní části napadeného rozsudku okresního soudu citovat či opakovat.

5) Ani napadené usnesení Nejvyššího soudu nelze považovat za protiústavní. Je totiž zřejmé, že se Nejvyšší soud zabýval přezkumem věci z hlediska dodržení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, včetně roviny skutkové. I Nejvyšší soud přesvědčivě dovodil, že mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nelze extrémní rozpor shledat (srov. str. 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).

IV.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly.

Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru