Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 742/15 #1Usnesení ÚS ze dne 18.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Litoměřice
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.742.15.1
Datum podání12.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 915 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 120 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 742/15 ze dne 18. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Kolenatého, právně zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 3. 2014 č. j. 19 C 11/2013-139 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2014 č. j. 84 Co 256/2014-237, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Okresní soud v Litoměřicích jako soud I. stupně rozhodl v neprospěch stěžovatele, když v řízení zahájené jeho žalobou na zrušení vyživovací povinnosti ke zletilému synovi (vedlejší účastník) naopak zvýšil výživné hrazené stěžovatelem, a to z částky 4 300 Kč na částku 4 500 Kč měsíčně a dále uložil stěžovateli doplatit dlužné výživné od 1. 9. 2013 do 28. 3. 2014 ve výši 1 400 Kč. Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel i vedlejší účastník podali proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. V odvolacím řízení bylo opětovně prováděno dokazování k majetkovým poměrům stěžovatele, k výši příjmů a jeho eventuálním pracovním příležitostem. Před odvolacím soudem dále vyšlo najevo, že vedlejší účastník změnil studijní obor na vysoké škole, ale průběh studia a výdaje vedlejšího účastníka s tímto spojené nebyly ze strany soudu nijak zkoumány. Odvolací soud rozhodl rozsudkem o zvýšení výživného z částky 4 500 Kč na 5 000 Kč a uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady řízení vedlejšího účastníka ve výši 40 425 Kč.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje skutkový stav věci, který vyplývá z obsahu spisů obecných soudů a dále argumentuje, z jakých důvodů je dle jeho názoru ústavní stížnost přípustná a důvodná. Podle jeho přesvědčení obecné soudy nedostatečně přihlížely k majetkovým a výdělkovým poměrům stěžovatele, k tomu, že má vyživovací povinnost ještě k dalším dvěma dětem, a pokud by přihlížely ke všem provedeným důkazům, mohlo být postaveno najisto, že odůvodněné potřeby vedlejšího účastníka nejsou tak vysoké, jak je prezentoval, a soud by jejich hrazení nemohl stěžovateli uložit.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelovy námitky směřují zejména do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů pak vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Ústavní soud přitom zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. Shora uvedená konstatování pak nabývají větší relevance v případech rodinněprávních, neboť v nich je důležitým faktorem prvek času (tj. delší časový odstup od rozhodnutí obecných soudů), kdy se skutkové okolnosti konkrétní věci mohou měnit poměrně rychlým tempem, a další rozhodování je proto vhodnější ponechat na obecných soudech, k nimž je ze strany stěžovatele možno se nadále obracet s dalšími odůvodněnými návrhy na snížení či zrušení výživného.

8. Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy, a zejména odvolací soud, zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Zabývaly se jak majetkovými a výdělkovými poměry stěžovatele, tak i vedlejšího účastníka a své závěry i v tomto směru rovněž dostatečně srozumitelně vyložily. Ústavní soud opakuje, že tyto závěry za situace, kdy nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu, není oprávněn přezkoumávat, a to ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci.

9. Námitky stěžovatele znovu opakované v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.

10. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces, či ústavních principů. Podanou ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud vzhledem k výsledku řízení ani nepovažoval za nutné postupovat dle § 39 zákona o Ústavním soudu, jak navrhoval stěžovatel.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru