Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 741/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.741.10.1
Datum podání15.03.2010
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 741/10 ze dne 13. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. H., zastoupeného JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Mařatkova 918, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu v postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obsáhlou ústavní stížností, označenou jako "ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do základních práv stěžovatele" domáhal, aby Ústavní soud vydal nález, ve kterém by vyslovil, že za 1.) postupem Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze je porušováno základní právo stěžovatele na řádnou soudní ochranu (spravedlivý proces) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, na ochranu rodičovství a rodinného života dle čl. 32 odst 1 Listiny, na ochranu soukromého a rodinného života zaručeného čl. 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst 2 Listiny a za 2.) že účastníci řízení jsou povinni uhradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem do tří dnů k jeho rukám.

Ústavní soud se vždy musí nejdříve zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Při výkonu svých pravomocí musí i tento soud respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat.

V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit (§ 82 odst. 3 písm. a/ zákona o Ústavním soudu); směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí [kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu (právům) nebo svobodě (svobodám) stěžovatele], Ústavní soud příslušnému orgánu zakáže, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikáže, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné (§ 82 odst. 3 písm. b/ cit. zákona). Nemůže však rozhodnout tak, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhuje, tj. aby vyslovil, že došlo k porušení stěžovatelem vyjmenovaných základních práv. Takto omezenou kompetencí Ústavní soud nedisponuje a jedná se tedy o návrh, k jehož projednání není příslušný. S ohledem na ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu (arg. a contrario) je zřejmé, že Ústavní soud nemůže v oblasti ústavních stížností vydávat jiná rozhodnutí než předpokládá citované ustanovení, jež rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně. Pouhé vyslovení či konstatace, že došlo k zásahu do určitých práv bez stanovení konkrétního zákazu či příkazu příslušnému orgánu veřejné moci, i bez zrušení příslušných rozhodnutí by ostatně ani fakticky nemohlo mít adekvátní důsledek, o který stěžovatel v řízení před obecnými soudy usiluje.

Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že návrh ústavní stížnosti je jinak formulován jednoznačně a nevzbuzuje pochybnosti, čeho se stěžovatel, řádně zastoupený advokátkou, domáhá; proto ani nebylo možné poučovat jej, jak by měl případně ústavní stížnost v petitu doplnit. Pokud je stěžovatel přesvědčen, že porušování jeho základních práv v průběhu řízení před obecnými soudy pokračuje, nic mu nebrání podat novou, tentokrát bezchybnou ústavní stížnost.

Ústavní soud zde odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti možno také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních; to však platí, jak je výše podrobně objasněno, pouze za předpokladu, že ústavní stížnost splňuje všechny stanovené obsahové i formální náležitosti a předpoklady.

Za tohoto stavu byla ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný odmítnuta.

Za této situace je bezpředmětný i stěžovatelův návrh na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2010

Vojen Guttler v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru