Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 74/06Nález ÚS ze dne 03.10.2006Povinnost soudu vypořádat se s námitkami účastníka řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Pardubice
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 175/43 SbNU 17
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.74.06
Datum vyhlášení08.11.2006
Datum podání14.02.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 241 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006

N 175/43 SbNU 17

Povinnost soudu vypořádat se s námitkami účastníka řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 30. října 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 ve věci ústavní stížnosti K. K. proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 10. 2005 sp. zn. 20 T 56/2005 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. 13 To 432/2005, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin znásilnění a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. 13 To 432/2005 se zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiložených písemností a z obsahu vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle ustanovení § 241 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen podle ustanovení § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele a jeho manželky bylo v záhlaví uvedeným usnesením krajského soudu dle ustanovení § 256 trestního řádu zamítnuto.

K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřily Okresní soud v Pardubicích a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích.

Okresní soud v Pardubicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na napadené rozhodnutí, ve kterém se prý vypořádal se všemi důkazy provedenými při hlavním líčení a zdůvodnil, proč nebudou provedeny důkazy, které obhajoba u hlavního líčení navrhovala. Soud uvedl, že námitka stěžovatele či jeho obhájce u hlavního líčení - ve směru naznačeném ve stížnosti - nebyla podána. Odborné vyjádření z oboru genetiky bylo hodnoceno jako jeden z podpůrných důkazů, a nikoli jako hlavní a usvědčující důkaz. Okresní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že by byl nějakým způsobem krácen na svých právech a že by bylo porušeno jeho právo bránit se obžalobě dostupnými důkazy, neboť v řízení byly provedeny všechny potřebné důkazy ke zjištění objektivních skutečností, na jejichž základě byl vynesen rozsudek; stěžovatel se všech hlavních líčení účastnil, měl možnost se ke všem provedeným důkazům vyjádřit, a pokud byly některé jím navrhované důkazy soudem odmítnuty, soud zdůvodnil, proč je neprovedl, kromě toho důkaz zmiňovaný ve stížnosti podle názoru okresního soudu požadován nebyl. Okresní soud vyslovil závěr, že ústavní stížnost není důvodná, a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že názor prezentovaný v ústavní stížnosti, že v uvedeném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod, nesdílí. Podstatou ústavní stížnosti jsou v zásadě výhrady k nedostatkům genetické analýzy DNA, kterou stěžovatel pokládá za neúplnou. Zmíněná analýza však byla jen jedním z důkazů, na jejichž podkladě bylo vyneseno rozhodnutí. Dále odkázal krajský soud na odůvodnění rozsudku okresního soudu a na usnesení odvolacího soudu. Krajský soud v závěru svého vyjádření navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Žádost o vyslovení souhlasu s upuštěním od ústního jednání Ústavní soud adresoval rovněž právnímu zástupci stěžovatele, nicméně ten se ve lhůtě k tomu Ústavním soudem stanovené nevyjádřil. V souladu s touto žádostí tedy má Ústavní soud za to, že stěžovatel s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

II.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud žádnou překážku věcnému přezkumu neshledal, a proto mohl přistoupit k meritornímu posouzení případu stěžovatele.

III.

1. Ústavní soud - ve vztahu k rámci ústavněprávního přezkumu, vymezenému ústavní stížností - konstatuje, že stěžovatel směřoval své námitky toliko proti provedenému důkazu DNA v dané věci, resp. proti druhé analýze DNA.

Jak zjistil Ústavní soud z přiložených kopií napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu, důkaz oběma analýzami DNA měl v dané věci povahu důkazu usvědčujícího, byť podpůrného. V tomto směru lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku okresního soudu (str. 9 rozsudku); ten mj. konstatoval, že i vzhledem k tomu, že "obžalovaný tvrdil, že k ztopoření vůbec nedošlo, a tudíž ani k pohlavnímu styku, lze toto tvrzení vyvrátit jednak výpovědí poškozené a dále pak provedenými odbornými expertizami z oboru genetiky". Okresní soud v tomto směru rovněž uvedl, že i když nebylo analýzou DNA přímo určeno, že uvedená DNA patří stěžovateli, vzorek jím odebraného bukálního výtěru nicméně nebyl ze zjištěné směsné DNA vyloučen, což může podpůrně vést k závěru, že se o jeho sperma mohlo skutečně jednat, neboť předtím poškozená neměla žádný pohlavní styk s jiným mužem, jak uváděla, a zcela bezpečně DNA stěžovatele vyloučena rovněž nebyla. Je tedy zřejmé, že se obecné soudy při svých závěrech o vině stěžovatele opíraly dílem též o závěry obou DNA analýz.

Pokud jde o konkrétní vymezení námitek stěžovatele ve vztahu k důkazu DNA, ten ve své ústavní stížnosti uvedl, že u druhé analýzy DNA nebyla dodána tabulka se stanovenými 11 alelami, jak tomu bylo u první analýzy DNA; z toho důvodu prý žádal o její dodání před obecnými soudy, leč nebylo mu bez uvedení důvodu vyhověno. Podle stěžovatele tak bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k výsledkům druhé analýzy přímo nebo si na vlastní náklady nechat vypravovat znalecký posudek z oboru genetiky od akreditované laboratoře a bránit se tak obžalobě dostupnými důkazy. Orgány činné v trestním řízení tedy prý postupovaly v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 trestního řádu a došlo tak k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.

2. Ústavní soud se zaměřil nejprve na posouzení opodstatněnosti stěžovatelova tvrzení, že obecné soudy nereagovaly na jím uplatněnou námitku, pokud jde o neexistenci tabulky se stanovenými 11 alelami u druhé analýzy DNA.

Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, že stěžovatel ve svém odvolání (str. 226 spisu) uplatnil námitku a současně návrh na doplnění důkazu v tom smyslu, že "Obě genetické expertizy vyzněly ve prospěch obžalovaného. Navíc u druhé chybí tabulka. Mám za to, že, kdyby byla připojena k písemnému závěru, mohla by tato expertiza být ještě pro obžalovaného příznivější. Proto se navrhuje, aby zpracovatel předložil ještě tabulku, tak jak tomu bylo u první genetické expertizy.". Ve svém ručně psaném "odůvodnění dovolání" (str. 236 spisu verte) potom stěžovatel uvádí, že "Ani jeden z lékařských nálezů nepodpořil a neprokázal obvinění, včetně analýz DNA, kde u druhé, chromozomové analýzy dodnes chybí tabulka s alely, která může alespoň prokázat závěr zkoumání této analýzy, jako správný.".

Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a ze spisu vůbec, odvolací soud se shora uvedenou námitkou a současně návrhem na doplnění důkazu nijak nezabýval a nevypořádal se tak s nimi. Je tedy třeba brát tuto (výše uvedenou) námitku uplatněnou v ústavní stížnosti - z pohledu věcné správnosti - za prokázanou, ovšem toliko ve vztahu k postupu krajského soudu. Pokud jde totiž o postup okresního soudu, nebylo mu možné v uvedeném směru nic vytknout, neboť stěžovatel uplatnil tuto námitku až v odvolání, nikoli již v průběhu řízení před okresním soudem; o tom totiž neexistuje jakýkoliv důkaz ani v napadených rozhodnutích, ani ve spisu vůbec.

3. Ústavní soud pak přistoupil k posouzení této námitky v tom směru, zda její věcné naplnění současně dosahuje roviny ústavněprávní.

Zde lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud např. v rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 593/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 230) konstatoval, že "Ústavní právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.". Ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 521/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 70) pak Ústavní soud uvedl, že "právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. Rovněž i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (viz nález sp. zn. I. ÚS 113/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [viz nález sp. zn. IV. ÚS 563/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71), I. ÚS 301/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 146), I. ÚS 593/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 39, nález č. 230)].".

Z ustálené judikatury Ústavního soudu tedy vyplývá, že již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti posuzuje toliko otázku, zda uplatněná námitka měla vztah k projednávané věci; přitom již zpravidla neposuzuje případný relevantní dopad na rozhodnutí ve věci samé, neboť je to právě obecný soud, který se potom obsahem této námitky musí zabývat. Jedná se tak v podstatě o věc principu - v této rovině se zobrazuje atribut právního státu zakazující libovůli; případy ignorování věcných námitek účastníků řízení zatěžují rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností a tím v rovině potenciality libovůli umožňují. Takové jednání obecného soudu je pak třeba hodnotit jako rozporné s právem účastníka řízení na spravedlivý proces.

4. Ústavní soud dovozuje, že v souzeném případě lze považovat stěžovatelem uplatněnou námitku za mající vztah k projednávané věci, neboť byla směřována vůči důkaznímu prostředku, o který byl mj. závěr o vině stěžovatele opřen. Zatímco u první DNA analýzy příslušná tabulka byla připojena - za zřejmým účelem potvrzení vysloveného závěru analýzy, u druhé připojena nebyla. Stěžovatel se tak logicky domáhal jejího předložení za účelem vyjádření se k ní a "kontroly" závěru vysloveného v druhé analýze. Za tohoto stavu měl i obecný soud dospět k závěru, že uplatněná námitka vztah k projednávané věci - patrně nikoli zanedbatelný - má.

Obdobným způsobem lze argumentovat i potud, že v odvolání uváděné (výše zmíněné) tvrzení stěžovatele nemělo povahu jen námitky, nýbrž současně i návrhu na doplnění důkazu. Je povinností soudu reagovat na uplatněný důkazní návrh účastníka řízení; pokud mu nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů to učinil. Vzhledem k tomu, že v dané věci - jak je možné zjistit z rozhodnutí krajského soudu i ze spisu - na návrh na doplnění dokazování, jenž má v podstatě povahu návrhu důkazu, odvolací soud nijak nereagoval, nelze takový postup považovat za souladný s ústavním pořádkem tak, jak již bylo vyloženo v předchozím textu.

Proto Ústavnísoud dospěl k závěru, že skutečnost, že odvolací soud nijak nereagoval na námitku stěžovatele a na návrh na doplnění důkazu, což stěžovatel uplatnil v odvolání, zatížil své rozhodnutí protiústavností, konkrétně porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

5. Dalšími námitkami stěžovatele vyloženými v naraci jeho návrhu se Ústavnísoud nezabýval, neboť již shora zjištěné důvody zakládaly nutnost kasace napadeného usnesení odvolacího soudu. Byl tak vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele uvnitř soustavy obecných soudů; Ústavní soud - v duchu zásady minimalizace zásahů do soudního rozhodování a s ohledem na princip subsidiarity - dovozuje, že opodstatněnost dalších námitek směřujících proti důkazu druhou analýzou DNA, které byly vztahovány proti oběma rozhodnutím obecných soudů, bude namístě posoudit až ve světle nového rozhodnutí krajského soudu o odvolání.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Ve zbývající části byla ústavní stížnost (směřující i proti citovanému rozhodnutí okresníhosoudu) z výše uvedených důvodů podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná odmítnuta.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru