Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 738/2000Nález ÚS ze dne 27.11.2001Zrušení rozhodnutí vydaného dle zrušených, ale dosud platných ustanovení zákona o ochraně utajovaných skutečností

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkochrana utajovaných informací
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 180/24 SbNU 343
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.738.2000
Datum vyhlášení27.11.2001
Datum podání15.12.2000
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 26 odst.1, čl. 26 odst.2, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

148/1998 Sb., § 36 odst.3, § 73 odst.1, § 36 odst.1, § 73 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 738/2000 ze dne 27. 11. 2001

N 180/24 SbNU 343

Zrušení rozhodnutí vydaného dle zrušených, ale dosud platných ustanovení zákona o ochraně utajovaných skutečností

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatele JUDr. V. R., proti oznámení ředitele

Národního bezpečnostního úřadu ze dne 5. 9. 2000,

č.j. 896/2000-NBÚ/PFO-1, a proti rozhodnutí ředitele Národního

bezpečnostního úřadu ze dne 19. 10. 2000, č.j.

896/2000-NBÚ/PFO-1, spojené s návrhem na zrušení třetí věty

(poznámka: v návrhu je mylně uvedena druhá věta) ustanovení § 36

odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností

a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, a na

zrušení věty prvé ustanovení § 73 odst. 1 a ustanovení § 73 odst.

2 téhož zákona, takto:

Oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 5.

9. 2000, č.j. 896/2000-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí ředitele Národního

bezpečnostního úřadu ze dne 19. 10. 2000, č.j.

896/2000-NBÚ/PFO-1, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

V záhlaví označeným oznámením ředitel Národního

bezpečnostního úřadu stěžovateli sdělil, že v souladu

s ustanovením § 36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb. byla k jeho

osobě provedena bezpečnostní prověrka III. stupně, kterou bylo

ověřeno, že nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení ve smyslu

ustanovení § 18 citovaného zákona. V závěru tohoto oznámení byl

stěžovatel poučen o tom, že "proti tomuto rozhodnutí je ve smyslu

ustanovení § 75 odst. 1 zákona možná stížnost, kterou je nutno

podat do 15 dnů ode dne doručení tohoto oznámení."

Napadeným rozhodnutím ředitel Národního bezpečnostního úřadu

(dále jen "NBÚ") přezkoumal výše citované oznámení a zamítl

stížnost stěžovatele, směřující proti němu. V odůvodnění tohoto

rozhodnutí uvedl, že bezpečnostní prověrka byla zahájena dne 22.

6. 1999 a 5. září 2000 bylo stěžovateli odesláno oznámení

o nesplnění podmínek pro vydání osvědčení. Protože prý průběh

a vyhodnocení bezpečnostní prověrky odpovídají zjištěnému stavu,

podanou stížnost zamítl.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především upozorňuje na

skutečnost, že obě napadená rozhodnutí jsou podepsána ředitelem

NBÚ ing. T. K., což považuje za absurdní, neboť oznámení mu

sdělovala stejná osoba jako ten, kdo rozhodoval o jeho stížnosti

jako odvolací orgán. Stěžovatel prý pracuje ve státní správě již

od roku 1982 a před vydáním zákona č. 148/1998 Sb. byl po řadu let

osobou určenou ke styku se státním tajemstvím. Není si vědom toho,

že by se v jeho životě vyskytovala jakákoliv bezpečnostní rizika

ve smyslu ustanovení § 23 cit. zákona. Stěžovatel pracoval ve

funkci ředitele odboru mezinárodně-finančních vztahů Ministerstva

financí ČR a z této funkce byl s účinností ke dni 25. 11. 2000

odvolán, a to právě vzhledem k nevydání bezpečnostního osvědčení.

Stěžovatel uvádí, že kromě toho, že nemůže vykonávat své dřívější

zaměstnání, je poškozován i po lidské stránce, byť nezná důvod,

pro který mu předmětné osvědčení nebylo vydáno.

Stěžovatel se domnívá, že ustanovení § 36 odst. 3 zákona č.

148/1998 Sb., podle něhož NBÚ nemá povinnost uvádět důvody

nevydání osvědčení, je v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovateli je tím prý totiž

odnímáno právo na jakoukoliv právní ochranu, jelikož neví,

z jakého důvodu bylo o jeho právech rozhodnuto negativně. Rozpor

s čl. 36 Listiny spatřuje stěžovatel i v ustanovení § 73 cit.

zákona, podle něhož se na rozhodování podle tohoto zákona

nevztahuje správní řád a není možný přezkum soudem. Nevydáním

osvědčení bylo údajně porušeno jeho právo na svobodnou volbu

povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny a za této situace nelze

vyloučit ani aplikaci čl. 36 odst. 2 Listiny. Daný postup je prý

v rozporu i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel totiž zastává

názor, že pokud je bezpečnostní prověrka podmínkou výkonu

některého povolání, pak je dán právní nárok toho, komu je odepřeno

takovéto povolání vykonávat výlučně z důvodu nesplnění podmínky

bezpečnostního osvědčení, aby se seznámil s důvody jeho nevydání.

Zároveň musí mít možnost soudního přezkumu, zda tyto důvody jsou

dány či nikoliv a zda příslušný státní orgán v jeho věci

rozhodoval objektivně a spravedlivě.

Proto stěžovatel navrhl, aby byla v záhlaví uvedená

rozhodnutí a napadená ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. zrušena.

III.

Podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení

zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých

ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je

předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele

jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní

předpis.

Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle tohoto

zákonného ustanovení i návrh na zrušení třetí věty ustanovení §

36 odst. 3 a ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb.,

o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů ve

znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud konstatoval, že uplatněním těchto ustanovení

nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Proto

Ústavní soud podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

usnesením ze dne 10. 1. 2001 řízení o ústavní stížnosti přerušil

a návrh na zrušení citovaných ustanovení předmětného zákona

postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst.

1 písm. a) Ústavy.

Ohledně návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení § 73 odst.

2 zákona č. 148/1998 Sb. Ústavní soud konstatoval, že o návrhu na

zrušení stejného ustanovení již Ústavní soud jedná ve věci vedené

pod sp. zn. Pl. ÚS 11/2000. Za těchto okolností zde byla dána

překážka litispendence. Proto tuto část návrhu musel Ústavní soud

ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu č.

182/1993 Sb. stejným usnesením pro nepřípustnost odmítnout.

Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 12. 7. 2001, sp. zn.

Pl. ÚS 11/2000 (č. 322/2001 Sb.), v zákoně č. 148/1998 Sb.,

o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve

znění pozdějších předpisů, jako protiústavní zrušilo ustanovení

§ 23 odst. 2 ve slově "zejména", ustanovení třetí věty § 36 odst.

3 a ustanovení § 73 odst. 2. Návrh na zrušení ustanovení § 73

odst. 1 citovaného zákona Ústavní soud jako nedůvodný zamítl.

Vykonatelnost tohoto nálezu Ústavní soud odložil ke dni 30. 6.

2002.

IV.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu již nic nebrání

v projednání a rozhodnutí ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud

požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníka řízení - Národní

bezpečnostní úřad (NBÚ).

Účastník řízení NBÚ k ústavní stížnosti sdělil, že vůči

stěžovateli byla provedena bezpečnostní prověrka III. stupně a že

v jejím průběhu byly zjištěny rozpory mezi tvrzeními uváděnými

stěžovatelem a zjištěnými poznatky. To prý svědčilo o výskytu

bezpečnostního rizika, což mělo za následek vznik pochybnosti

o důvěryhodnosti navrhované osoby. Protože tyto pochybnosti se

stěžovateli nepodařilo hodnověrným způsobem objasnit ani při

provádění bezpečnostního pohovoru, nemohl mu NBÚ bezpečnostní

osvědčení vydat. NBÚ navrhuje ústavní stížnost zamítnout, neboť

vyhovění ústavní stížnosti by prý mohlo znamenat značné zúžení

prostoru a oslabení možnosti státních orgánů pro uplatnění

specifických postupů a metod, sloužících k získání co největšího

množství podkladů pro objektivní posouzení toho, zda může být

konkrétní osobě povolen přístup k utajovaným skutečnostem.

Stěžovatel v replice k vyjádření účastníka řízení především

uvádí, že mu nebyly sděleny žádné skutečnosti, jež by mohly být

překážkou vydání osvědčení. Stěžovatel se prý v rámci

půlhodinového rozhovoru vyjadřoval toliko k aktuálnímu stavu

údajů, neboť bezpečnostní dotazník vyplňoval v únoru 1999

a pohovor s ním byl proveden v květnu 2000. Proto prý NBÚ

o průběhu bezpečnostního pohovoru tvrdí zcela zjevnou nepravdu.

Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že všechny získané poznatky je

nutno vyhodnocovat s ohledem na konkrétní pracovní či služební

zařazení navrhované osoby, jelikož bezpečnostní prověrka se

provádí před započetím výkonu příslušné funkce a je proto na

zaměstnavateli, zda prověřenou osobu do této funkce zařadí či

nikoli. Stěžovatel konečně nesouhlasí s tím, že NBÚ používá celé

řady specifických postupů a metod, nutných pro objektivní

posouzení věci, a domnívá se, že NBÚ volí "zcela subjektivní

postupy a metody, které vyúsťují ve zcela neobjektivní posouzení".

Stěžovatel trvá na ústavní stížnosti a navrhuje, aby jí

Ústavní soud vyhověl.

V.

Ústavní soud především konstatuje, že předmětná ústavní

stížnost byla spojena s návrhem stěžovatele na zrušení třetí věty

ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně

utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, zrušení věty

první ustanovení § 73 odstavce 1 a na zrušení odstavce 2 téhož

zákona. Tomuto návrhu Ústavní soud nálezem č. 322/2001 Sb.

částečně vyhověl (viz bod III.) a citovaná ustanovení (s výjimkou

prvé věty § 73 odst. 1 citovaného zákona) zrušil, byť s odkladem

vykonatelnosti ke dni 30. 6. 2002.

Přestože ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení

zákona představují relativně oddělené návrhy, o kterých Ústavní

soud rozhoduje samostatně, nelze přehlédnout jejich obsahovou

propojenost. Tento typ řízení před Ústavním soudem totiž spadá do

oblasti tzv. konkrétní kontroly norem, kdy podnětem pro

rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného právního

předpisu je konkrétní souzená věc, v níž napadené ustanovení bylo

aplikováno. Je pravda, že z vyhovění návrhu na zrušení právního

předpisu nelze automaticky usuzovat též na vyhovění samotné

ústavní stížnosti. Není možné zcela vyloučit - byť výjimečnou

- situaci, kdy i po zrušení napadeného ustanovení právního

předpisu Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítne,

neboť shledá, že v konkrétním případě zrušené ustanovení nezasáhlo

ústavně chráněná základní práva stěžovatele je však zároveň

zřejmé, že při rozhodování o ústavní stížnosti musí Ústavní soud

k derogačnímu nálezu v řízení o kontrole norem přihlédnout.

V opačném případě by totiž podaná ústavní stížnost nesplnila svoji

subjektivní funkci, tzn. funkci ochrany ústavně zaručených

základních práv a svobod stěžovatele.

Z této obecnější úvahy vycházel Ústavní soud rovněž

v souzené věci. V daném případě totiž Ústavní soud v citovaném

plenárním nálezu mimo jiné uvedl, že rozhodnutí o nevydání

osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi představuje citelný

zásah do příslušného pracovního (služebního) poměru a tedy ve

svých důsledcích i do základního práva na svobodnou volbu povolání

dle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. I tato značně specifická oblast

proto spadá pod garance práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2

Listiny). Ústavní soud sice v oblasti ochrany utajovaných

skutečností připustil, že není vždy možné zaručit všechna běžná

procesní práva osob, jež s nimi budou nakládat a že je nutné

připravit novou, zvláštní a diferencovanou procesněprávní úpravu

těchto případů. Nicméně konstatoval, že stávající právní stav

(tzn. demonstrativní výčet bezpečnostních rizik, vyloučení

soudního přezkumu v těchto případech a neodůvodnění rozhodnutí

o nevydání bezpečnostního osvědčení) je protiústavní. Ústavní soud

dále uvedl, že při přípravě nové zákonné úpravy jsou

představitelné i výjimečné případy, kdy vyloučení soudního

přezkumu (popř. neuvedení důvodů nevydání osvědčení) může být

ústavně konformní a že těmito výjimečnými případy mohou být

někteří pracovníci specifických kategorií v ozbrojených silách či

určití příslušníci zpravodajských služeb. Ústavní soud dovodil, že

Parlament České republiky by se měl předmětným zákonem zabývat

komplexně, nikoliv toliko jeho zrušenými ustanoveními, a za tím

účelem odložil vykonatelnost zrušovacího nálezu ke dni 30. 6.

2002.

Při posuzování důvodnosti této konkrétní ústavní stížnosti

-as přihlédnutím k její subjektivní funkci - vycházel Ústavní

soud z uvedených obecných závěrů, obsažených ve zmíněném plenárním

nálezu. Přitom přihlédl též k tomu, že to byl právě stěžovatel,

kdo svou ústavní stížností inicioval rozhodování Ústavního soudu

o ústavnosti některých ustanovení zákona č. 148/1998 Sb., které

byly v jeho případě použity, a že byl v tomto směru úspěšný, byť

ne zcela. V případě stěžovatele bylo - mimo jakoukoliv pochybnost

- aplikováno protiústavní ustanovení § 36 odst. 3 věta třetí

zákona č. 148/1998 Sb., podle které se v rozhodnutí neuvádějí

důvody nevydání osvědčení, a také ustanovení § 73 odst. 2

citovaného zákona, vylučující soudní přezkum v těchto věcech.

Za daných okolností lze proto dovodit, že NBÚ tím, že

v napadených rozhodnutích aplikoval ustanovení, která Ústavní soud

shledal protiústavními, porušil základní práva stěžovatele,

zakotvená v čl. 26 a v čl. 36 odst. 2 Listiny.

K námitce účastníka řízení (NBÚ), že k pochybnostem

o důvěryhodnosti stěžovatele (jakožto navrhované osoby

k provedení bezpečnostní prověrky) došlo v důsledku rozporů mezi

jím tvrzenými údaji a zjištěnými poznatky, Ústavní soud uvádí, že

tato námitka není z hlediska posuzování důvodnosti této ústavní

stížnosti rozhodující. Nemůže být totiž úkolem Ústavního soudu

meritorně hodnotit, zda skutečně stěžovatel svým jednáním naplňuje

některé z bezpečnostních rizik. Právě posuzování existence

bezpečnostního rizika by totiž mělo být podrobeno určitým - byť

diferencovaným - zárukám spravedlivého procesu ve smyslu nálezu

Ústavního soudu č. 322/2001 Sb. Ústavní soud zjevně není příslušný

- za situace, kdy napadená rozhodnutí nebyla odůvodněna a nebyla

ani přezkoumána soudem či jiným nezávislým orgánem - hodnotit, zda

u stěžovatele bylo správně zjištěno bezpečnostní riziko či

nikoliv.

Ústavní soud dále považuje za nutné vyjádřit se k situaci,

která nastane po zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí

NBÚ. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud odložil vykonatelnost

nálezu č. 322/2001 Sb. ke dni 30. 6. 2002. To znamená, že Ústavním

soudem označená protiústavní ustanovení zákona č. 148/1998 Sb.

přestanou být součástí právního řádu České republiky až tímto

datem a do té doby je nutno se jimi - v jiných případech - řídit.

Jestliže by však NBÚ za této situace - v současné době -opětovně

rozhodoval o vydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi

stěžovateli a musel-li by se ještě uvedenými protiústavními

ustanoveními citovaného zákona řídit, hrozilo by v konečném

důsledku opětovné porušení základních práv a svobod stěžovatele.

V takovém případě by ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., podle

něhož stěžovatel postupoval, ztrácelo - důsledně vzato - svůj

smysl.

Proto Ústavní soud shledal, že ústavně konformním řešením

této konkrétní situace je takový postup, kdy NBÚ vydá případné

rozhodnutí (pokud to přirozeně bude v konkrétním případě

smysluplné a nutné) o vydání či nevydání osvědčení ke styku

s utajovanými skutečnostmi až po 30. 6. 2002, tzn. až poté, kdy

nabude účinnosti předpokládaná nová zvláštní zákonná úprava,

regulující tuto značně specifickou materii. Jak již totiž uvedl

Ústavní soud v nálezu č. 322/2001 Sb., tato nová zákonná úprava by

měla především uvést do souladu zájmy státu na straně jedné

a zájmy na ochraně základních práv a svobod jedince na straně

druhé.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadené oznámení

ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 5. 9. 2000, č.j.

896/2000-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního

úřadu ze dne 19. 10. 2000, č.j. 896/2000-NBÚ/PFO-1, pro jejich

rozpor s čl. 26 odst. 1 a 2 a s čl. 36 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. listopadu 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru