Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 735/01Usnesení ÚS ze dne 27.02.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.735.01
Datum podání20.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 735/01 ze dne 27. 2. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného advokátem JUDr. Ing. L. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.9.2001, č.j. 6 Cmo 398/2000-100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31.5.2000, č.j. 19 Cm 25/95-71, jímž krajský obchodní soud ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalovanému - L. S., spol. s r.o., o zaplacení částky 126.060,- Kč rozhodl tak, že žalobu zamítl. Vrchní soud zároveň nevyhověl návrhu stěžovatele na připuštění dovolání s odůvodněním, že ve věci nejde o řešení právní otázky zásadního významu, ale o posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, přičemž posouzení těchto otázek nezakládá přípustnost dovolání dle § 239 odst. 1 o.s.ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem porušil vrchní soud ustanovení čl. 4 Ústavy, čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod. Pochybení obecných soudů spatřuje zejména v tom, že prý soudy hodnotily prováděné důkazy protismyslně a nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru dřevozpracování a ochrana dřeva (znalecký posudek č. 68/2001 ze dne 13.12.2001 zpracovaný Ing. J. Ž. byl přiložen k ústavní stížnosti). Z těchto důvodů nebyl stěžovateli přiznán nárok na náhradu škody, která měla představovat jeho náklady vynaložené na výměnu řeziva dodaného žalovanou společností, jež bylo zabudováno do krovů rodinných domků stavěných stěžovatelem a následně muselo být vyměněno kvůli neodpovídající jakosti dřeva.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat pouze tehdy, jestliže v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Z toho plyne, že se Ústavní soud musí ve své činnosti řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho zásah připadá v úvahu zásadně jen tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel - byv zastoupen i v řízení před obecnými soudy advokátem - podal proti v záhlaví označenému rozsudku vrchního soudu toliko ústavní stížnost a nikoliv dovolání, přestože v řízení před odvolacím soudem vyslovení přípustnosti dovolání navrhoval, neboť věc považoval z právního hlediska za důležitou. Stěžovatel tedy zjevně nepovažoval dovolání za procesní prostředek k ochraně svého práva, který musí využít ještě před podáním ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. (pozn.: ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - srov. bod 17 hlava I, část 2 citovaného zákona in fine) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález sp.zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). Za daného stavu, kdy odvolací soud dovolání nepřipustil - a Ústavní soud respektuje skutečnost, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není zásadně oprávněn přezkoumávat (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 333) - měl stěžovatel podat proti citovanému rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze dovolání (srov. již cit. nález III. ÚS 87/99). Protože tak neučinil, nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. a ústavní stížnost je z toho důvodu nepřípustná. Na tento závěr nemůže mít v daném případě vliv ani sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., podle něhož dochází ke změně dosavadní praxe Ústavního soudu v posuzování přípustnosti ústavní stížnosti a lhůty k jejímu podání v případech souběhu ústavní stížnosti s mimořádnými opravnými prostředky, neboť toto sdělení na daný případ nemíří.

Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2003

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru