Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 729/01Nález ÚS ze dne 28.08.2002K právu na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 108/27 SbNU 205
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.729.01
Datum vyhlášení28.08.2002
Datum podání18.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 101 odst.2, § 237 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 729/01 ze dne 28. 8. 2002

N 108/27 SbNU 205

K právu na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti S. U-ové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

30. 10. 2000, sp. zn. 53 Co 392/2000, a proti usnesení Nejvyššího

soudu ČR ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 33 Odo 510/2001, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2000, sp. zn.

53 Co 392/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10.

2001, sp. zn. 33 Odo 510/2001, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 2. 2000, sp.

zn. 23 C 85/98, ve věci žalobce D., s.r.o., proti žalované

(stěžovatelce) o částku 1.282.500 Kč s příslušenstvím rozhodl tak,

že stěžovatelka je povinna uvedenou částku s příslušenstvím

žalobci zaplatit. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že

účastníci řízení uzavřeli dne 12. 9. 1994 smlouvu o půjčce, podle

níž stěžovatelka převzala od žalobce částku 2.500.000 Kč a po

lhůtě splatnosti žalobci ještě dluží částku 1.282.500 Kč.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil citovaný

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10.

Stěžovatelka podala proti citovanému rozsudku Městského soudu

v Praze dovolání, které Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným

usnesením odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud konstatoval, že podstata dovolacích námitek se

týkala tvrzeného nesprávného postupu odvolacího soudu, který prý

stěžovatelce odňal možnost jednat před soudem; o jejím odvolání

totiž rozhodl při jednání dne 30. 10. 2000 v její nepřítomnosti,

resp. v nepřítomnosti jejího právního zástupce, přestože tento

právní zástupce JUDr. H. zaslal soudu omluvu se žádostí o odročení

jednání faxem dne 27. 10. 2000 v 11.30 hod. a kancelář tuto omluvu

předložila předsedovi senátu až po odvolacím jednání dne 30. 10.

2000 ve 14. hod. K těmto námitkám Nejvyšší soud uvedl, že odnětím

možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1

písm. f) o.s.ř. (poznámka: ve znění před novelou provedenou

zákonem č. 30/2000 Sb.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil

účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu o.s.ř.

poskytuje. V daném případě prý však stěžovatelka znala termín

odvolacího jednání již ode dne 18. 8. 2000 a k omluvě přistoupila

až dne 27. 10. 2000, tzn. teprve 4 dny před odvolacím jednáním.

Jestliže advokát stěžovatelky JUDr. P. H. převzal její zastoupení

(dne 26. 10. 2000) za situace, kdy do odvolacího jednání zbývalo

již pouze několik dní, "vzal na sebe zároveň povinnost seznámit se

v tomto časovém úseku náležitě s projednávanou problematikou

nebylo-li v jeho možnostech kvalifikovaně se připravit k již

nařízenému odvolacímu jednání, bylo namístě žádosti o zastoupení

za daných podmínek nevyhovět. Důvody, pro které zástupce žalované

požádal o odročení odvolacího jednání, nelze tak mít za

omluvitelné. Samotné žalované pak v účasti při odvolacím jednání

dne 30. 10. 2000 nic nebránilo".

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že její

právní zástupce JUDr. H. převzal právní zastoupení dne 26. 10.

2000 a dne 27. 10. 2000 odeslal Městskému soudu v Praze (ke sp.

zn. 53 Co 392/2000) a právnímu zástupci žalobce JUDr. V. faxové

sdělení, že pro krátkost termínu neměl možnost se seznámit se

spisovým materiálem a proto žádal o omluvu z jednání a o odročení

na jiný termín. Stejné sdělení bylo týmž adresátům současně

odesláno doporučenou poštou. Z předmětného spisu je prý však

zřejmé, že tato faxová omluva byla předložena předsedovi senátu až

dne 30. 10. 2000 ve 14.00 hod., tedy po jednání, a došlo proto ze

strany soudu k administrativnímu pochybení, které by však nemělo

být přičítáno k tíži stěžovatelky. Proto se stěžovatelka

domnívala, že dovolání bylo přípustné dle ustanovení § 237 odst.

1 písm. f) o.s.ř. a jestliže je Nejvyšší soud přípustným

neshledal, zasáhl tím do jejích základních práv, zakotvených

v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka

nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu shora uvedenou

a tvrdí, že pokud by její advokát nebyl oprávněn 4 dny před

nařízením jednání převzít její zastoupení nebo pokud by se měla za

těchto okolností hájit sama, vznikla by tím zcela nepřijatelná

konstrukce, podle níž by v určité lhůtě musela být občanovi

odepřena právní pomoc. Stěžovatelka navíc poukazuje na ustanovení

§ 19 zákona o advokacii, upravujícího taxativní výčet důvodů, pro

které je advokát povinen odmítnout poskytnutí právních služeb;

mezi nimi však není uveden případ, kdy advokát pro krátkost období

mezi převzetím zastoupení a nařízeným jednáním není schopen se na

ně důkladně připravit.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby byla

napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR

jako protiústavní zrušena.

III.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky

a že tedy nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský

soud v Praze a Nejvyšší soud ČR a vedlejší účastník - D., s.r.o.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

konstatoval, že jednání odvolacího soudu proběhlo v nepřítomnosti

stěžovatelky i jejího advokáta, a že omluva zástupce stěžovatelky

byla předsedovi senátu doručena až po skončení jednání. Účastník

řízení trvá na skutkových i právních závěrech, které v této věci

učinil.

Nejvyšší soud ČR rovněž odkazuje na odůvodnění svého

usnesení. Uvedl, že stěžovatelka byla prakticky po celou dobu

řízení zastoupena advokátem JUDr. F. L. a ačkoli byla o termínu

jednání odvolacího soudu vyrozuměna s více než dvouměsíčním

předstihem, přistoupila k "výměně" právních zástupců bezprostředně

před konáním odvolacího jednání, konkrétně 4 dny před tímto

jednáním, aniž sdělila důvody takového svého počínání. Nejvyšší

soud dodal, že právo účastníka řízení nechat se zastupovat

advokátem by nemělo být zneužíváno k docílení "odkladu"

předvídatelného rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud v daném případě

dovodil, že "pochybení odvolacího soudu, k němuž nesporně došlo,

neznamenalo odnětí možnosti žalované (stěžovatelky) jednat před

soudem", jelikož prý odvolací soud by měl odročit jednání pouze

tehdy, jestliže by se jednalo o omluvitelný důvod neúčasti

předvolaného zástupce účastníka řízení.

D., s.r.o., ve svém vyjádření navrhuje ústavní stížnost jako

nedůvodnou zamítnout, neboť tvrdí, že stěžovatelce musel být znám

výsledek odvolacího řízení a pokud tedy několik dní před nařízeným

jednání u Městského soudu v Praze změnila svého právního zástupce,

učinila tak zřejmě účelově "s úmyslem rozhodnutí odvolacího soudu

oddálit". Vedlejší účastník především zdůrazňuje, že ani dovolání

ani ústavní stížnost údajně neobsahovaly žádnou novou skutečnost

či důkaz, který by mohl změnit výsledek soudního rozhodnutí. Je

právem soudu, aby zvážil opodstatněnost důvodu, pro který účastník

žádá o odročení, a městský soud prý proto postupoval zcela

správně, když za daných okolností jednání neodročil.

IV.

Ústavní soud v první řadě zdůrazňuje, že jeho úkolem je podle

čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní

moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy

obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu

zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím

nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod

stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu

správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko

tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních

kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního

práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud:

Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Ústavní soud dále - s odkazem na svoji konstantní judikaturu

- uvádí, že hodnocení ústavnosti napadeného zásahu orgánu veřejné

moci (tedy důvodnosti ústavní stížnosti) se skládá ze tří

komponentů: z posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu,

z hodnocení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho

aplikaci a samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných

procesních práv (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud:

Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 260). Přitom je zřejmé, že

Ústavní soud hodnotí respektování ústavně garantovaných procesních

práv před posouzením ústavností aplikace práv hmotných. To proto,

že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně

práv stěžovatele a Ústavní soud - který je veden zásadou

minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné

moci a respektuje princip kasačního rozhodování - při zjištění

protiústavní intenzity porušení procesních práv napadené

rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší a tím vytvoří procesní

prostor k vydání rozhodnutí nového, nyní již konformního

s ústavními maximy.

V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že podstata

argumentace stěžovatelky brojí toliko proti tomu, že odvolací soud

jednal a rozhodl bez přítomnosti její a jejího právního zástupce,

ačkoliv tento právní zástupce - advokát JUDr. P. H. - se

z jednání před Městským soudem v Praze konaném dne 30. 10. 2000

řádně omluvil. Námitky obsažené v ústavní stížnosti tedy

nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení jednoduchého práva

ani nesměřují proti aplikaci předpisů hmotného práva. Za těchto

okolností ani Ústavní soud sám neshledal důvod zabývat se podanou

stížností jinak než právě z hlediska dodržení ústavně zaručených

procesních práv stěžovatelky, jejichž porušení namítala.

V tomto směru Ústavní soud z předmětného soudního spisu, sp.

zn. 23 C 85/98, zjistil (č.l. 81), že právní zástupce stěžovatelky

advokát JUDr. P. H. skutečně dne 27. 10. 2000 v 11.30 hod. zaslal

Městskému soudu v Praze faxové podání, v němž sděluje, že dne 26.

10. 2000 převzal právní zastoupení stěžovatelky a protože pro

krátkost termínu neměl možnost seznámit se se spisovým materiálem,

žádal o omluvu z jednání nařízeného na 30. 10. 2000 a o jeho

odročení na jiný termín. K tomu je přiložen fax plné moci JUDr. H.

V horní části tohoto faxového podání je rukou učiněna poznámka:

"Předsedovi senátu předloženo až po jednání ve 14 hod. dne 30.

10. 2000." Ústavní soud dále shledal, že v protokolu o ústním

jednání před odvolacím soudem (č.l. 83) je konstatována

nepřítomnost stěžovatelky a jejího právního zástupce JUDr. Fr. L.

V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud výslovně uvedl

(č.l. 89), že k ústnímu jednání se nedostavila ani stěžovatelka

ani její právní zástupce "bez omluvy". Je tedy zjevné, že odvolací

soud jednal a rozhodoval, aniž by byl seznámen s tím, že právní

zástupce stěžovatelky zaslal soudu řádnou omluvu z ústního jednání

a že došlo i ke změně v osobě právního zástupce. Z výše uvedených

skutečností proto vyplývá - což ostatně nezpochybňuje ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti ani Nejvyšší soud ČR - že ze strany

Městského soudu v Praze došlo k administrativnímu pochybení, neboť

soudní kancelář nepředložila předmětnou omluvu předsedovi

příslušného senátu včas.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc

byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Ústavní soud dále zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož

případné zásahy do základních práv nebo svobod a tedy i jejich

omezení musí být interpretováno restriktivně a nikoliv extenzivně.

Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních

práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že

taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro

které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Jestliže tedy podle

ustanovení § 101 odst. 2 o.s.ř. (poznámka: ve znění před účinností

zákona č. 30/2000 Sb.) platilo, že "nedostaví-li se řádně

předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu

o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového

účastníka přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným

důkazům", je zřejmé, že tuto zákonnou výjimku ze základního práva

zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny nelze chápat způsobem

rozšiřujícím.

Ústavní soud respektuje právo obecného soudu posoudit, zda

žádost o odročení, podaná účastníkem řízení, je v konkrétním

případě podložena "důležitým důvodem" ve smyslu citovaného

ustanovení o.s.ř. Jinými slovy, je zřejmé, že obecné soudy nejsou

povinny akceptovat jakékoliv žádosti o odročení, neboť pak by

v konkrétních případech mohlo ze strany některých účastníků řízení

docházet k záměrným procesním obstrukcím. V souzené věci nicméně

spočívá podstata problému v tom, že příslušný senát odvolacího

soudu vinou administrativního pochybení v době svého rozhodování

zjevně vůbec nevěděl o existenci předmětné omluvy a o návrhu na

odročení jednání. Odvolací soud proto objektivně nemohl posoudit

důvodnost omluvy právního zástupce stěžovatele z nařízeného

jednání. Za těchto okolností proto nemůže obstát ani argumentace

Nejvyššího soudu ČR (obsažená v odůvodnění napadeného usnesení),

že důvody, pro které JUDr. H. požádal o odročení odvolacího

jednání, nelze mít za omluvitelné, jelikož tato argumentace ve své

podstatě usiluje o jakousi "dodatečnou konvalidaci" pochybení

odvolacího soudu a snaží se vyložit, proč žádost o odročení

termínu jednání nebyla náležitě odůvodněna.

Ústavní soud proto dovozuje, že Městský soud v Praze odňal

stěžovatelce jako účastníku řízení v průběhu řízení nesprávným

postupem možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237

odst. 1 písm. f) o.s.ř. (ve znění před 1. 1. 2001) Svým postupem

tak porušil především čl. 38 odst. 2 Listiny a dále - ve svých

důsledcích - i právo na právní pomoc zakotvenou v čl. 37 odst. 2

Listiny a právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Obdobně judikoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS

81/96 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str.

111).

Ústavní soud shledal protiústavní zásah i v napadeném

usnesení Nejvyššího soudu ČR. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného,

pochybení odvolacího soudu představovalo dovolací důvod dle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., který stěžovatelka

v rámci podaného dovolání řádně uplatnila. V tom, že Nejvyšší soud

ČR existenci předmětného dovolacího důvodu neshledal a dovolání

odmítl jako nepřípustné, je třeba podle přesvědčení Ústavního

soudu spatřovat denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti)

a tedy i porušení citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavnísoud napadená rozhodnutí Městského soudu

v Praze a Nejvyššíhosoudu ČR zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. srpna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru