Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 727/16 #1Usnesení ÚS ze dne 20.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Třebíč
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
Trestní odpovědnost
odůvodnění
úvěr
Skutková podstata trestného činu
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.727.16.1
Datum podání02.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 39, čl. 40 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.2, § 2 odst.4, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 209 odst.1, § 211 odst.1, § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 727/16 ze dne 20. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti D. T., právně zastoupené Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 834/8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 7 Tdo 1341/2015-24, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2015 č. j. 9 To 44/2015-419 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. září 2014 č. j. 3 T 86/2014-393, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Návrhem dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jejího ústavněprávně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení ústavní zásady nullum crimen sine lege vyjádřené článkem 39 Listiny.

2. Z vyžádaného spisového materiálu Okresního soudu v Třebíči Ústavní soud zjistil následující. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 9. 2014 č. j. 3 T 86/2014-393 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku (skutky č. 1, 3 a 4) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (skutky č. 2, 5, 6 a 7) a přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku, za což jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Poškození byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Trestná činnost stěžovatelky měla spočívat stručně řečeno v tom, že v době od 19. 9. 2012 do 26. 3. 2013 v Třebíči a v místě svého bydliště uzavírala s různými poškozenými smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce, přičemž v žádostech o poskytnutí úvěrů uváděla nepravdivé údaje o své majetkové situaci, zejména o výši svých dalších závazků, a v žádostech o poskytnutí půjček předstírala, že má dostatek prostředků k jejich uhrazení a že nemá žádné jiné závazky, ačkoliv s ohledem na svoji situaci věděla, že nebude schopna půjčky řádně hradit.

4. Odvolání stěžovatelky Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 19. 3. 2015 č. j. 9 To 44/2015-419 podle § 256 trestního řádu zamítl.

5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 11. 2015 č. j. 7 Tdo 1341/2015-24 odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka předně namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení v projednávané věci došlo k porušení principu ultima ratio, protože její jednání mělo být primárně posuzováno normami práva soukromého, nikoliv trestního. K tomu poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle níž trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou k ochraně těchto práv určeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, či ze dne 14. 4. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012).

7. Stěžovatelka má za to, že se nedopustila žádného porušení svých občanskoprávních povinností, neboť své závazky plnila, a protože se dostala do úpadku, požádala o povolení oddlužení, čemuž insolvenční soud vyhověl. Obecné soudy podle ní vůbec nepřihlédly k tomu, že ke vzniku údajné škody došlo v řadě případů především, či dokonce výhradně, v důsledku "neopatrného, lehkovážného a nelogického jednání samotných poškozených, kteří minimálně v bodech 1, 2, 3, 4, 5, 7 a 8 skutkové věty velmi dobře věděli, jaké jsou majetkové a výdělkové poměry stěžovatelky, a kterým bylo známo i to, že stěžovatelka splácí více půjček a úvěrů." Tento závěr se dle stěžovatelky podává nejen z výpovědi jí samotné, ale také z úředních záznamů sepsaných se svědkyní Leonou Kitlerovou a svědkyní Ing. Danou Pokornou. Svědkyně Kitlerová v rámci své podnikatelské činnosti pracovala pro více obchodních společností poskytujících úvěry a půjčky. Stěžovatelka uvádí, že pokud s ní Leona Kitlerová jednala jako zástupkyně společností Door Financial a. s., SMART Capital, a. s., EC Financial Services a. s. a INVESTICE CZ, a.s. (v případě skutků 3, 4, a 8), musela si být vědoma, že se stěžovatelkou již dříve uzavřela i další úvěrové smlouvy za další společnosti. Přesto se stěžovatelkou tyto obchodní společnosti další smlouvy o půjčce a úvěru uzavřely. Údaje o dříve uzavřených smlouvách tedy podle stěžovatelky neměly na samotné uzavření následujících smluv se jmenovanými společnostmi žádný vliv, neboť si svědkyně Kitlerová, jako zástupkyně těchto společností, musela být ze své předchozí činnosti vědoma toho, že výše měsíčních splátek uvedená stěžovatelkou je zjevně nepravdivá.

8. Stěžovatelka se domnívá, že jednání popsané ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu není s to naplnit jednotlivé znaky skutkové podstaty předmětných trestných činů. K činům uvedeným pod body 1, 3, 4 a 8 skutkové věty uvádí, že nebyl prokázán její "úmysl protiprávně na úkor poškozených získat majetkový prospěch." Stěžovatelka poskytnuté úvěry řádně splácela, a to až do doby, než bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o jejím úpadku a bylo jí povoleno oddlužení. I poté však své závazky splácela v souladu s úpravou insolvenčního zákona. Z tohoto důvodu má stěžovatelka za to, že svým jednáním nezpůsobila poškozeným žádnou škodu, neboť úvěry splácela a splácí. Dále stěžovatelka vytýká nalézacímu soudu, že při právní kvalifikaci shora popsaného jednání - v návaznosti na výši způsobené škody - postupoval zcela nesprávně. Nadto stěžovatelka konstatuje, že z rozhodnutí obecných soudů nijak nevyplývá, že by uvedení nepravdivých údajů mělo na následné uzavření smluv o úvěru jakýkoliv vliv.

9. Ke skutkům uvedeným pod body 2, 5, 6 a 7 rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatelka uvádí, že před uzavřením jednotlivých smluv "neuvedla žádné nepravdivé údaje a nikoho neuváděla v omyl." Ze skutkové věty rozhodnutí nalézacího soudu nelze podle ní vůbec zjistit, jakým konkrétním jednáním mělo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu, tedy jakým způsobem předstírala, že má dostatek finančních prostředků na hrazení splátek. Závěrem stěžovatelka opakovaně zdůraznila, že své závazky vyplývající z jednotlivých smluv řádně splácela a splácí je dál v souladu se zákonem i po povolení oddlužení.

10. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

11. Krajský soud v Brně v plném rozsahu odkázal na argumentaci a závěry obsažené v napadených rozhodnutích.

12. Okresní soud v Třebíči ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost i nadále polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, které vyplynuly z řádně provedeného hodnocení důkazů. S argumentací obhajoby se nalézací soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, na které nyní odkazuje.

13. Jelikož vyjádření obecných soudů neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, které by stěžovatelce nebyly z předchozího řízení známy, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelce k eventuální replice.

14. Ve světle předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, jinak splňující všechny formální náležitosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu, je třeba považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na fakt, že K. T., snacha stěžovatelky, podala v obdobné věci týkající se téže problematiky ústavní stížnost, která byla vedena pod sp. zn. III. ÚS 3637/15, Ústavní soud ji usnesením ze dne 12. 1. 2017 odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v nyní projednávané věci nemá důvod se od závěrů v odůvodnění uvedených odchylovat.

15. Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V řízení o ústavních stížnostech [ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn využít své kasační pravomoci a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. K tomu však podle názoru Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.

16. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uplatnila v průběhu řízení před obecnými soudy, a které v podstatě spočívaly v nesouhlasu se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy a se skutkovými závěry přijatými na jejich základě. Takové námitky však ve skutečnosti představují pouze skutkovou polemiku se závěry obecných soudů, s níž se Ústavní soud nemohl ztotožnit.

17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil podmínky kladené na důkazní postup obecných soudů v trestním řízení z hlediska naplnění postulátů spravedlivého procesu dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Při dokazování v trestním řízení musejí orgány činné v trestním řízení postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací, za současného respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Jejich povinností je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene musí být náležitě zdůvodněn (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6.1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

18. Z obsahu napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že obecné soudy dostály shora uvedeným požadavkům stran důkazního postupu.

19. Soudy především dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětných trestných činů, včetně existence subjektivní stránky skutkové podstaty ve formě zavinění, spočívající v případě trestného činu podvodu dle § 209 odst. 1 trestního zákoníku v úmyslu obohatit se na úkor jiného uvedením takové osoby v omyl; v případě trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákoníku pak v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, popřípadě v zamlčení podstatných údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. V tomto směru Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, popřípadě Nejvyššího soudu, který se uvedenými námitkami stěžovatelky zabýval na straně 5 a 6 napadeného rozhodnutí, jež řádně, přesvědčivě a ústavně konformním způsobem odůvodnil.

20. Stejně tomu bylo i v případě námitky stěžovatelky stran neprokázání úmyslu protiprávně na úkor poškozených získat majetkový prospěch v případě přečinů úvěrového podvodu uvedených pod body 1, 3, 4 a 8, neboť jak Nejvyšší soud zdůraznil, tento není obligatorním znakem subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákoníku.

21. Obecným soudům nelze ani vytýkat, že by se nedostatečně zabývaly úlohou svědkyně Kitlerové při uzavírání některých smluv o úvěru či o půjčce. Předně zdůraznily, že to byla sama stěžovatelka, kdo při sjednávání předmětných smluv poskytovala zprostředkovatelům poškozených informace o své majetkové situaci a měla tak možnost od svého protiprávního jednání kdykoliv do uzavření dílčích smluv upustit. Přesto však stěžovatelka svým podpisem vždy stvrdila jak jednotlivé listiny potvrzující výši jejích příjmů a výdajů, tak i samotné smlouvy. Tvrzení stěžovatelky, že to byly právě zprostředkovatelé poškozených (tedy i svědkyně Kitlerová), kdo jednotlivé listiny potvrzující jeho majetkovou situaci "předvyplňovali", bylo dle nalézacího soudu vyvráceno výpověďmi svědkyň Prokešové, Ing. Pokorné a Kitlerové, které shodně uvedly, že příslušné listiny byly vyplňovány na základě údajů poskytnutých stěžovatelkou. K tomu lze doplnit, že je těžko představitelné, aby tyto osoby byly dopředu seznámeny jak s osobními údaji stěžovatelky, tak s údaji o jejích příjmech a výdajích.

22. Jak ostatně uvedly obecné soudy, s jejichž názorem se Ústavní soud ztotožňuje, samotná skutečnost, že svědkyně Kitlerová byla seznámena s majetkovou situací stěžovatelky, jakož i jejího syna a snachy, a přesto údaje o majetkové situaci stěžovatelky akceptovala jako pravdivé a dále je postupovala jednotlivým poškozeným, nemohla mít vliv na posouzení trestní odpovědnosti stěžovatelky, ale může indikovat, že stěžovatelka se dopustil trestné činnosti v součinnosti se svědkyní Kitlerovou.

23. Poukazuje-li stěžovatelka na podporu své argumentace na shora uvedené závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, je třeba říci, že tyto nelze - s ohledem na odlišné skutkové okolnosti - v projednávané věci aplikovat. V prvé z uvedených věcí šlo ve stručnosti o to, že poškození si před předáním zálohy (ve výši 1 000 000 Kč) na koupi rodinného domu neověřili obviněným tvrzenou skutečnost, že na předmětné nemovitosti neváznou práva třetích osob, ačkoliv tak snadno mohli učinit vyžádání si výpisu z katastru nemovitostí. Ve druhém případě pak poškozená (banka) uzavřela s obviněným tzv. předschválený úvěr, přičemž vycházela pouze ze svých znalostí o obviněném (svém klientovi), aniž by od obviněného vyžadovala další dodatečné informace o jeho finanční situaci, popřípadě si tyto opatřila jinak. Z uvedeného je zřejmé, že argumentace stěžovatelky založená na judikatuře Nejvyššího soudu zohledňující nedostatek obezřetnosti na straně poškozených v případech, kdy si tito rozhodné skutečnosti mohli skutečně snadno obstarat, nemůže v dané věci obstát.

24. Co se týče námitky stěžovatelky stran principu ultima ratio a z něj plynoucí zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že uvedený princip nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. října 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12, či ze dne 23. října 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14). V posuzovaném případě však obecné soudy neshledaly podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní, s čímž se Ústavní soud ztotožňuje.

25. K tomuto Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v projednávané věci byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání poměrně rozsáhlé trestné činnosti, přičemž právě rozsah trestné činnosti stěžovatelky, jakož i výše způsobené škody, indikují vyšší míru společenské škodlivosti jednání stěžovatelky, vylučující využití zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 trestního zákoníku.

26. Protože Ústavní soud v projednávané věci neshledal stěžovatelkou tvrzené porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, ani porušení zásady nullum crimen sine lege, natož porušení principu ultima ratio, nemohl přistoupit ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.

27. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru