Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 727/08 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /předběžná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/zadržení a zatčení
Věcný rejstříkzadržení obviněného/podezřelé osoby
mezinárodní prvek
Vazba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 6/49 SbNU 665
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.727.08.1
Datum podání20.03.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 410, § 396, § 73a odst.2 písm.b, § 395

253/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 727/08 ze dne 13. 5. 2008

U 6/49 SbNU 665

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského - ze dne 13. května 2008 sp. zn. I. ÚS 727/08 ve věci ústavní stížnosti D. O. E. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. 1 To 7/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. prosince 2007 sp. zn. Nt 460/2007, týkajícím se vzetí stěžovatele do předběžné vazby v souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti napadl stěžovatel postup obecných soudů, jímž došlo, jak tvrdil, k dotčení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kde se jednoznačně stanoví, že osobu lze zadržet jen v případech stanovených zákonem, z důvodů stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon.

Zásah do označených práv měl být dle odůvodnění ústavní stížnosti založen tím, že stěžovatel na základě evropského zatýkacího rozkazu Státního zastupitelství v Hofu ze dne 6. listopadu 2006 sp. zn. 324 JS 4867/06 a ze dne 1. února 2008 sp. zn. 324 JS 4867/ 06 podle § 410 tr. řádu za použití § 396 odst. 1 tr. řádu byl vzat do předběžné vazby, když ve Spolkové republice Německo (dále jen "SRN") je proti stěžovateli vedeno trestní stíhání pro trestný čin kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu nedovoleného překročení státní hranice a nedovoleného pobytu pro 29 skutků, kterých se měl dopustit v období od 17. března 2004 do 21. října 2004. Stěžovatel napadl usnesení stížnostního soudu, kterým byla odmítnuta jeho stížnost jako nedůvodná, i usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatel je přesvědčen, že výše uvedené výroky jsou protiústavní.

Stěžovatel tvrdil, že nemohl být zákonně a v souladu s ústavními principy zadržen na základě evropského zatýkacího rozkazu, neboť ke všem skutkům, uvedeným v napadeném usnesení mělo dojít před 1. listopadem 2004. Celá záležitost tak měla být dle stěžovatelova názoru posuzována dle právní úpravy platné v České republice do 31. října 2004. Tato dosavadní právní úprava pak zadržení osoby a její následné předání na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného jiným státem neumožňovala. Zvláštní ustanovení pro předávání osob mezi členskými státy Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu se použije pouze na trestné činy spáchané od 1. listopadu 2004. Při předávání pro trestné činy spáchané do 31. října 2004 by Česká republika měla postupovat podle obecných ustanovení o vydávání, nikoli dle úpravy vztahující se k evropskému zatýkacímu rozkazu.

Pokud bylo v případě stěžovatele postupováno v rozporu s Listinou a dle ustanovení, která nelze aplikovat, pak prokazatelně chybí legitimní účel pro jeho zadržení a další zadržení ve vazbě, neboť se nejedná o účinný titul pro stěžovatelovo zadržení. Stěžovatel navrhl rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s ústavním pořádkem zrušit.

II.

Z obsahu trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 460/2007, jejž si vyžádal, z obsahu napadených soudních rozhodnutí, jakož i z odůvodnění ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující:

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. prosince 2007 (Nt 460/2007) podle § 410 tr. řádu za použití § 396 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel vzat do předběžné vazby s tím, že vazba počíná dnem 26. prosince 2007 ve 20:45 hod a dále že podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se zamítá návrh na přijetí peněžité záruky. V odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že stěžovatel byl zadržen na základě záznamu v Schengenském informačním systému ID: DP 06314166209600001 a dále žádosti soudu v Hofu (SRN) o spolupráci, zatčení, předání s odkazem na evropský zatýkací rozkaz číslo 324 JS 4867/06 vydaný dne 6. listopadu 2006 Státním zastupitelstvím v Hofu, a to za účelem trestního stíhání pro trestný čin převaděčství, jehož se měl jmenovaný dopustit v období března 2004 až září 2004 na různých místech v SRN tím, že jako člen organizované skupiny převaděčů, kteří za úplatu 4 000 až 6 000 EUR zajišťovali nelegálním mongolským běžencům vstup do České republiky (uprchlíkům zajistili letenky a víza do České republiky) a dále jim zajistili transport do SRN, přičemž takto bylo nelegálně ve 29 případech přepraveno do SRN 102 Mongolců. Z tohoto skutkového děje vyplývá, že tomuto jednání odpovídá trestný čin podle § 171a tr. zák., tj. organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice, zároveň že jsou dány důvody pro předběžné šetření ve věci předání stěžovatele.

Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal v zákonné lhůtě obsáhlou stížnost, ve které namítal, že soud při jeho vydání zvažoval nesprávně všechny okolnosti případu a že podmínky pro jeho vzetí do vazby nejsou splněny. Odvolací soud jeho stížnost zamítl usnesením ze dne 29. ledna 2008 (1 To 7/2008) a konstatoval, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v dané věci v souladu se zákonem.

III.

Ústavní soud ve shodě s požadavkem zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") nejprve zkoumal, zda byly ohledně návrhu stěžovatele splněny formální (procesní) předpoklady umožňující jeho následné věcné projednání, a dospěl k závěru, že stanovené podmínky byly splněny. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavnísoud nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatele ohledně ústavně rozporného postupu, který stěžovatel shledává v retroaktivní aplikaci mechanismu spjatého s institutem evropského zatýkacího rozkazu. To namítá z důvodu, že všech 29 údajných skutků, pro které je stěžovatel stíhán Státním zastupitelstvím v Hofu, se stalo před 1. listopadem 2004, konkrétně od 17. března 2004 do 21. října 2004. V té době nebyl institut evropského zatýkacího rozkazu zakotven v českém právním řádu, a nelze tedy podle něj v dané věci vůbec postupovat.

V případě stěžovatele byla všechna napadená rozhodnutí vydána až po nabytí účinnosti zákona č. 253/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízenísoudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, redukujícího zákaz zpětné účinnosti [do té doby co do adresátů právní úpravy obecněji (šířeji) formulovaný v článku II. bodu 2 "přechodných ustanovení k části první" zákona č. 539/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] toliko na okruh dotčených subjektů potud, pokud se týče "... předání občana České republiky z České republiky do jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V těchto případech se postupuje podle ustanovení § 391 až 402, ve znění tohoto zákona.". Stěžovatel je státním příslušníkem Mongolska, proto je zřejmé, že právní úprava článku II. bodu 2 na něj nedopadá. Předání stěžovatele na základě evropského zatýkacího rozkazu z České republiky do jiného členského státu Evropské unie byla provedena v souladu se zákonem. V důsledku jeho předání se stěžovateli otevírá možnost realizovat veškerá procesní práva před soudem v SRN, tj. za dodržení podmínek plynoucích z práva na spravedlivý proces uskutečnit svou obhajobu v rozsahu uplatnění všech procesních práv, ve vztahu k nimž to povaha geneze jeho trestní věci dovoluje.

V tomto ohledu nelze (se zřetelem k možným alternativám) dle názoru Ústavníhosoudu pominout, že stěžovatel byl v souladu s ustanovením § 410 tr. řádu ve spojení s ustanovením § 395 tr. řádu zadržen policejním orgánem, byl řádně seznámen s důvodem svého zadržení na základě evropského zatýkacího rozkazu, řádně byl v souladu se zmíněnými ustanoveními zákona i poučen a vyslechnut. Orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že jsou dány důvody pro předběžné šetření ve věci předání vyžádaného stěžovatele, které v daném případě jeho zadržením bylo zahájeno. Odvolací soud přezkoumal dodržení lhůty stanovené v § 395 odst. 3 tr. řádu i provedení výslechu stěžovatele za přítomnosti jeho obhájce dle § 395 odst. 2 tr. řádu. Obecné soudy dospěly k závěru, že skutečnosti, které odůvodňují obavu z útěku, jsou natolik závažné, že nestanovily výši peněžité záruky a návrh stěžovatele zamítly. Stěžovatel je občanem Mongolska, lze předpokládat, že může kdykoliv opustit území České republiky, neboť není zde výrazněji vázán a dle svého vyjádření žije s rodinou v Mongolsku. Po jeho návratu do domovského státu by nebylo vyhověno žádosti o jeho vydání k trestnímu stíhání do SRN z Mongolska s ohledem na obecně uznávanou zásadu, že státy nevydávají své občany. Nelze pominout ani hrozbu vysokým trestem, neboť stěžovateli v SRN za trestnou činnost, pro niž je stíhán, hrozí uložení citelného trestu odnětí svobody (až 15 let), což nepochybně opodstatňuje obavu z možnosti jeho útěku a vyhýbání se před trestním stíháním.

Ústavnísoud dospěl k závěru, že obecné soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zákonem i při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává, tedy nedošlo. Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení stěžovatelem tvrzených (čl. 8 odst. 2, 3 Listiny) či jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod, a Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru