Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 725/01Usnesení ÚS ze dne 03.04.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědění
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
opravný prostředek - řádný
Závěť
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.725.01
Datum podání17.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37, § 476

99/1963 Sb., § 229


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 725/01 ze dne 3. 4. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ThMgr. M. S., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2001, čj. 6 Co 1289/2001 - 87, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2001, čj. 15 C 2003/2000 - 62,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost stěžovatele ze dne 16. 12. 2001 napadá v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích a požaduje jejich zrušení. Stěžovatel je toho názoru, že tyto rozsudky jsou v rozporu s články 90 Ústavy ČR a 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, deklarující, že dědění se zaručuje. Má za to, že kdyby obecné soudy posoudily platnost předmětné závěti správně a tuto uznaly za neplatnou, připadal by v úvahu postup dědění ze zákona. Pak by bylo jeho postavení ve sporu diametrálně odlišné, když jako právní nástupce své matky by byl výhradním dědicem majetku zůstavitelky. Jinak vesměs opakuje argumenty, které uplatnil v odvolání do rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se odvolací soud ve svém rozhodnutí náležitě vyrovnal.

V rámci projednávání předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. 3. 2001, čj. 15 C 203/2000 - 63, byla zamítnuta žaloba žalobce - stěžovatele - na určení, že žalovaný MUDr. V. K., CSc., není dědicem ze závěti po zemřelé M. F. Vzal za prokázáno, že zůstavitelka napsala závěť vlastní rukou a podepsala ji. Chybu, které se dopustila ohledně roku pořízení závěti, poté sama vlastnoručně před svědky opravila. Na skutečnosti, že opravená číslice 3 byla psána vlastní rukou zůstavitelky, se shodli žalovaný i žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že závěť obsahuje údaj o dni, měsíci a roku (21. března 1993), který je určitý, jednoznačný a srozumitelný tak, jak to vyžaduje ustanovení § 476 odst. 2 občanského zákona. Toto ustanovení neobsahuje zákaz možnosti závěť opravit. Vedle toho i v protokolu, sepsaném před notářkou JUDr. K. dne 11. 1. 1995 v rámci dědického řízení po zemřelé M. F., vedeném pod sp. zn. D 1936/94, notářka prohlásila, že závěť je platná.

Krajský soud v Českých Budějovicích podle § 219 o. s. ř. potvrdil svým rozsudkem ze dne 11. 9. 2001, čj. 6 Co 1289/2001 - 87, rozhodnutí soudu prvního stupně, když neshledal, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., přičemž nebyly zjištěny ani jiné vady řízení před soudem prvního stupně, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné a vyslovil se v tom směru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, jeho hodnocení důkazů odpovídá logice věci, přičemž správně i aplikoval právní předpis, který dle krajského soudu vyložil správně.

Ústavní soud k tomu konstatuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Ústavní soud v rámci projednávání ústavní stížnosti zjistil, že námitkami proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které stěžovatel uplatnil v odvolání, se odvolací soud řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. V postupu odvolacího soudu, jakož i v postupu soudu prvního stupně, Ústavní soud neshledal porušení Ústavy ČR či Listiny základních práv a svobod, takže obecným soudům v tomto směru nelze cokoli vytknout.

Pokud jde o namítané porušení článku 90 Ústavy ČR, který stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, dle Ústavního soudu toto nebylo porušeno, když je nutno vzít v úvahu, že ochrana právům stěžovatele byla poskytována v rámci celého řízení vedeného jak před soudy obou stupňů, tak i před Nejvyšším soudem ČR, který dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích svým usnesením ze dne 20. 2. 2002, čj. 30 Cdo 68/2002 - 10, odmítl.

Ani namítané porušení čl. 11 odst. 1 věta třetí Listiny základních práv a svobod nepřipadá v úvahu, neboť ustanovení o záruce dědění nelze ani vykládat tak, že by se jím mohl stěžovateli garantovat úspěch v řízení.

Ústavnímu soudu z těchto důvodů nezbylo než stížnost stěžovatele považovat za zjevně neopodstatněnou.

Senát Ústavníhosoudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2002JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru