Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 722/21 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstříkTrestní odpovědnost
Skutková podstata trestného činu
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.722.21.1
Datum podání18.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 175, § 12 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 722/21 ze dne 27. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Barborou Šobrovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Kyjevská 50, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2021 č. j. 4 Tdo 1348/2020-577, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. 10 To 61/2017 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2020 č. j. 33 T 7/2019-518, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že v jeho případě došlo k zásahu do předvídatelnosti práva, neboť jeho čin byl původně kvalifikován jako výtržnictví, posléze bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, v průběhu řízení před soudem byl stěžovatel upozorněn na možnost přísnější kvalifikace podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, načež byl uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Uvádí, že byl po celé trestní řízení v nejistotě, jak bude věc posouzena. Domnívá se, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, přičemž poukazuje na to, že byl odsouzen toliko za to, že dal pokyn poškozené, aby nastoupila do auta, jemuž předcházel jeho akt násilí.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Jestliže stěžovatel tvrdí, že v důsledku změn právní kvalifikace stíhaného skutku, k nimž orgány činné v trestním řízení přistoupily v průběhu trestního řízení, došlo k zásahu do předvídatelnosti práva a do jeho práva na spravedlivý (řádný) proces, Ústavní soud považuje tuto námitku za neopodstatněnou. Stěžovatel byl po celou dobu stíhán pro totožný skutek (ani nic jiného netvrdí), přičemž trestní stíhání bylo zahájeno pro přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Úvahy o možné přísnější kvalifikaci [podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání uvedené v § 175 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku] představují zcela běžnou součást trestního řízení. Stěžovatel byl na možnost této přísnější kvalifikace upozorněn (jak sám uvádí), a trestní soudy k ní navíc nakonec ani nepřistoupily a skutek posoudily podle základní skutkové podstaty vydírání, tedy způsobem, proti kterému se stěžovatel mohl bránit od samotného počátku trestního stíhání.

Relevanci nelze přiznat ani druhé stěžovatelově námitce o porušení zásady subsidiarity trestní represe. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo IV. ÚS 2801/16).

Stěžovatel své tvrzení o nadměrném užití trestní represe opírá zejména o to, že poškozenou nutil pouze k tomu, aby nastoupila do auta, přičemž má za to, že takové jednání nelze kvalifikovat jako vydírání. Tím ovšem naprosto nepřijatelně zlehčuje své jednání a opomíjí další podstatné okolnosti svého skutku. Z výroku o vině obsaženého v rozsudku Krajského soudu v Plzni je totiž patrné, že stěžovatel vůči poškozené užil násilí nikoli malé intenzity, když ji uhodil pěstí do temenní části hlavy, chytil ji zezadu na krk a za současného vulgárního urážení ji tlačil do vnitřku, načež ji opětovně udeřil pěstí do temenní části hlavy. Při takto intenzivně použitém hrubém násilí zaměřeném na to, aby poškozená byla donucena něco konat (nastoupit do auta) nelze v žádném případě uvažovat o tom, že by takové jednání nevykazovalo společenskou škodlivost a k jeho postihu by nebylo třeba používat prostředky trestního práva.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru