Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 722/01Nález ÚS ze dne 12.06.2002Ke skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříkTrestný čin
Zavinění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 74/26 SbNU 249
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.722.01
Datum vyhlášení12.06.2002
Datum podání17.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 148 odst.1, § 66


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 722/01 ze dne 12. 6. 2002

N 74/26 SbNU 249

Ke skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dnešního dne v senátu, ve věci

ústavní stížnosti stěžovatele V. K., proti rozsudku Okresního

soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4 T 211/2000, ve

spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.

11. 2001, sp. zn. 5 To 406/2001, takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2001,

sp. zn. 5 To 406/2001, se zrušuje pro rozpor se základním právem

stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze

dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4 T 211/2000, se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu ČR

doručena dne 17. 12. 2001, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku

Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4

T 211/2000, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.

11. 2001, čj. 5 To 406/2001 - 62, neboť se cítí výše uvedenými

rozhodnutími dotčen na svých základních právech a svobodách

vyplývajících z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina).

Ústavní soud shledal, že podaná ústavní stížnost byla podána

včas a splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto

nic nebrání v projednání a rozhodnutí ve věci samé.

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp.

zn. 4 T 211/2000, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání

trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

podle § 148 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu

odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, s podmíněným odkladem

výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Trestného

činu se dle výroku rozsudku dopustil zejména tím, že Finančnímu

úřadu v Děčíně nepodal daňové přiznání k dani z převodu

nemovitostí, přestože byl tímto úřadem několikrát k zaplacení

vyzván. Tímto zkrátil daň z převodu nemovitostí ve výši 55 490,--

Kč ke škodě České republiky, tedy ve větším rozsahu zkrátil daň.

V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Děčíně zejména uvedl, že

poté, co stěžovatel prodal na základě řádné kupní smlouvy svou

nemovitost za částku 900 000,-- Kč, nepodal finančnímu úřadu

přiznání k dani z převodu nemovitostí, toto pak neučinil ani po

dvou výzvách, které převzal dne 3. 2. 1998 a 12. 5. 1999,

a příslušnou daň, vyměřenou správcem daně, pak neuhradil ani na

základě platebního výměru, který osobně převzal dne 10. 6. 1999.

Stěžovatel skutkový děj v plném rozsahu doznal a na svoji obhajobu

uvedl, že v uvedené době neměl finanční částku na zaplacení daně.

Poté, co obdržel platební výměr, sháněl peníze a 14. záři 1999

sepsal na finančním úřadu s p. M. z úseku vymáhacího oddělení FÚ

Děčín protokol o ústním jednání, kdy se vzájemně dohodli na

splátkách ve výši 5 000,-- Kč měsíčně. Obvinění bylo stěžovateli

sděleno dne 25. 4. 2000, poté, co Finanční úřad v Děčíně podal dne

7. 3. 2000 trestní oznámení na stěžovatele. Okresní soud dále

uvedl, že stěžovatel ve větším rozsahu zkrátil daň, čímž po

objektivní i subjektivní stránce naplnil všechny zákonné znaky

skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné

povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., když splácení

dohodnutých splátek je dle názoru soudu v daném případě formou

úhrady škody a z trestní odpovědnosti stěžovatele jej nemůže

vyvinit, a to zejména i s ohledem na absenci ustanovení o účinné

lítosti k tomuto trestnému činu se vztahující.

Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 6. 11.

2001, sp. zn. 5 To 406/2001, uvedl, že řízení netrpí vadami, které

by mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Jak vyplynulo

z vyžádaného spisu, přestože v odvolacím řízení i státní

zástupkyně navrhovala zrušení výše uvedeného rozsudku Okresního

soudu v Děčíně a zproštění viny stěžovatele, odvolací soud

neshledal žádné pochybení v řízení před soudem prvního stupně

a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

Shora citovaná rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní

stížností, v níž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva

vyplývající z čl. 8 odst. 2 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že

se trestného činu dle § 148 odst. 1 tr. zákona nedopustil. Jak

uvádí, trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl se musí vztahovat

i na to, že daň je zkracována. Zkrácením daně však není její pouhé

neodvedení. Navíc byla-li daň správně vyměřena a daňovým

poplatníkem zaplacena, nelze ve vztahu k takové dani spáchat

trestný čin podle § 148 tr. zákona. Podle jeho názoru spočívá jeho

jednání v opomenutí podání daňového přiznání k dani z převodu

nemovitosti a dále ve včasném nezaplacení daně po obdržení

platebního výměru. Toto jednání však podle něj nesměřovalo

k tomu, aby nebyla daň vyměřena vůbec, resp. aby byla vyměřena

v nižší míře, než stanoví zákon. Proto stěžovatel navrhl, aby byla

napadená rozhodnutí zrušena.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ústí nad

Labem, který ji považuje za nedůvodnou a odkázal na své usnesení

v dané věci ze dne 6. 11. 2001, čj. 5 To 406/2001 - 72.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ustanovení § 148 odst. 1 tr. zákona zní: "Kdo ve větším

rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo

zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou

platbu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta

nebo peněžitým trestem."

Soudy v daném případě aplikovaly skutkovou podstatu

formalisticky. Ustanovení § 148 odst. 1 tr. zákona chrání jako

právní statek zájem státu na správném vyměření daně, poplatku

a jiné povinné platby. Zkrácením daně nebo jiné povinné platby

však není její pouhé neodvedení, byla-li příslušná platba správně

vypočtena, přiznána nebo vyměřena, pokud nebyla zatajena

skutečnost, odůvodňující vznik daňové aj. povinnosti. Zkrácením

rovněž není pouhé nezaplacení daně včas, pokud její výše nebyla

zkrácena úmyslným jednáním či opomenutím obviněného.

Oba soudy dále zcela ignorovaly, resp. popřely, že trestnost

činu trestného podle § 148 tr. zákona zaniká účinnou lítostí podle

§ 66 tr. zákona. Podmínkou účinné lítosti je dobrovolné jednání

pachatele, nezáleží na jeho pohnutce. V konkrétním případě nemusí

být vyloučeno, aby byla dobrovolnost jednání pachatele shledána

i v dodatečném zaplacení zkrácené daně na základě platebního

výměru vydaného správcem daně. V tomto případě ale ani nejde

o zkrácení daně, nýbrž o neodvedení, neboť nečinnost, jak již bylo

výše uvedeno, nezakládá sama o sobě skutkovou podstatu trestného

činu podle § 148. Soud tedy nesprávně zhodnotil jednání

stěžovatele, který ještě v době, kdy mu trestní stíhání nehrozilo,

začal příslušnému správci daně splácet svůj nedoplatek.

Ústavní soud ČR není součástí obecné soudní soustavy

a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných

soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů je Ústavní soud

oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím

těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním

pořádkem České republiky. Pravomoc Ústavního soudu je dána také

tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu

s jejich skutkovým zjištěním.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností shledal,

že ze strany obou soudů byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny, podle

kterého, mimo jiné, nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody

jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. V daném

případě byl stěžovatel trestně stíhán a odsouzen pro čin, jehož

trestnost však zákon nepředvídá, a v tom spatřuje Ústavní soud

zásah do jeho základního práva chráněného čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud ČR, motivován principem minimalizace zásahů do

rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci, včetně soudů, zrušil pouze

usnesení odvolacího soudu, neboť je zjevné, že tento soud

v dalším řízení může sám napravit pochybení, kterého se dopustil

soud nalézací. Požadavek minimalizace zásahů Ústavního soudu

vyplývá z § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů. Proto byl návrh na zrušení rozsudku

soudu prvního stupně odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. e), ve

spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu,

ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.

V Brně dne 12. června 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru