Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 721/18 #1Usnesení ÚS ze dne 26.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Ostrava
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříkOdvolání
opravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.721.18.1
Datum podání27.02.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 82

89/2012 Sb., § 82 odst.1

99/1963 Sb., § 201


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 721/18 ze dne 26. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky Sabiny Mikulcové, zastoupené JUDr. Michalou Plachkou, advokátkou se sídlem Havlíčkovo nábřeží 38, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 17 C 94/2013-109 ze dne 11. 5. 2016, rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 36 C 176/2017-88 ze dne 16. 3. 2018 a proti postupu Statutárního města Ostrava, Úřadu městského obvodu Ostrava - Poruba, Odboru sociálního, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem ze dne 26. 2. 2018, ve znění doplnění právní zástupkyně ze dne 4. 4. 2018, brojila stěžovatelka jednak proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 17 C 94/2013-109 ze dne 11. 5. 2016 s odůvodněním, že je nejasný, neobsahuje potřebné informace a řízení předcházející jeho vydání bylo stiženo průtahy. Ze stejného důvodu, tj. pro existenci průtahů v řízení stěžovatelka napadla též rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. 36 C 176/2017-88 ze dne 16. 3. 2018. Zmiňovanými rozhodnutími mělo být dotčeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále tvrdila, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod, a to v důsledku jiného zásahu orgánu veřejné moci. Jednalo se jmenovitě o Odbor sociální, Úřadu městského obvodu Ostrava - Poruba, jehož nedbalostí došlo k vyzrazení osobních informací týkajících se stěžovatelky.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, mimo jiné, usiluje o přezkum rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 17 C 94/2013-109 ze dne 11. 5. 2016, vůči němuž nebyl přípustný žádný opravný prostředek [srov. § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Toto rozhodnutí, dle informace poskytnuté stěžovatelkou (ověřeno též v elektronickém systému infoSoud na portálu www.justice.cz) nabylo právní moci dne 31. 5. 2016, což značí, že nejpozději v daný den musel být předmětný rozsudek stěžovatelce také doručen. Byla-li ústavní stížnost podána až dne 27. 2. 2018, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.

Za daných okolností Ústavní soud návrh stěžovatelky, vážící se k rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 17 C 94/2013-109 ze dne 11. 5. 2016, odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Ve zbylém rozsahu Ústavní soud návrh posoudil jako nepřípustný.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

V citovaném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Jinými slovy, stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

V nyní předložené věci stěžovatelka ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 36 C 176/2017-88 ze dne 16. 3. 2018, který lze napadnout odvoláním. O této skutečnosti byla přitom stěžovatelka soudem v závěru tohoto rozsudku řádně poučena. Pakliže odvolání neuplatnila, z ústavní stížnosti se alespoň nepodává opak, nevyčerpala dosud všechny procesní prostředky, jež jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, stížnostní návrh je v tomto stádiu soudního řízení předčasný.

Ústavní stížnost je zároveň nepřípustná i v té části, v níž se stěžovatelka domáhá poskytnutí ochrany před zásahem orgánu veřejné moci - Odboru sociálního, Úřadu městského obvodu Ostrava - Poruba, spočívajícím ve "vynesení" citlivých osobních údajů o rodině stěžovatelky ze správního spisu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vykládá pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takovéhoto zásahu nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde se stěžovateli nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky.

V projednávaném případě nastala právě taková situace. S ohledem na povahu tvrzeného zásahu je totiž zcela zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti mohla stěžovatelka vyčerpat jiné procesní prostředky k ochraně svých práv. Byť Ústavní soud není v tomto směru oprávněn ji jakkoliv "navádět", lze připomenout, že pokládá-li stěžovatelka uvedený zásah za výsledek selhání soukromé osoby (tzn. neučiněné v přímé souvislosti s výkonem její funkce v rámci daného úřadu), pak bylo namístě využít prostředků ochrany pořadem práva podle občanského soudního řádu. Stěžovatelka má jako každý, jehož osobnost byla dotčena, právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§ 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). V případě, že stěžovatelka na předmětné pochybení nahlíží jako na nezákonný zásah správního orgánu, přicházelo do úvahy před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky ochrany podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, které jsou v její dispozici (§ 82 a násl.).

Souhrnně řečeno, je pouze na stěžovatelce samotné, jaké (a pokud vůbec) možnosti svojí procesní ochrany využije, přičemž však ve všech uvedených případech by tyto prostředky vedly k vydání konečných soudních rozhodnutí, která teprve by mohla být způsobilá přezkumu Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. Pokud se ovšem stěžovatelka obrátila na Ústavní soud již v této fázi, nerespektovala tím shora popsaný princip subsidiarity a obecným soudům neumožnila, aby (případně) samy poskytly ochranu jejím právům v intencích čl. 4 Ústavy České republiky, podle něhož jsou základní práva pod ochranou soudní moci, tzn., tato ochrana není doménou pouze Ústavního soudu.

Ve světle uvedeného Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost ve shora vymezeném rozsahu pro nepřípustnost odmítl.

Nad rámec odůvodnění je možno podotknout, že věcnému projednání ústavní stížnosti ve vztahu k jinému zásahu orgánu veřejné moci by bránila i její zjevná opožděnost. Ústavní stížnost lze totiž podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Jak se podává z ústavní stížnosti a k ní přiloženého Protokolu o ústním jednání, sepsaného dne 26. 9. 2007 u Odboru péče o občany, oddělení ochrany dětí a mládeže Úřadu městského obvodu Poruba, k předmětnému úniku osobních informací týkajících se stěžovatelky došlo již v roce 2007, přičemž téhož roku byla s touto skutečností seznámena i samotná stěžovatelka. Ústavní stížnost byla přitom podána až po uplynutí téměř jedenácti let.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru