Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 719/08 #1Usnesení ÚS ze dne 11.06.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.719.08.1
Datum podání19.03.2008
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 266


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 719/08 ze dne 11. 6. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Florianem, advokátem společnosti AURÉ, v. o. s., v Praze 6, Václavkova 12, proti rozhodnutí Ministra spravedlnosti České republiky ze dne 7. 1. 2008, č. j. 1132/2007-ODS-SPZ, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:

Otec stěžovatele, J. B., byl rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Mostě č. j. Ls 299/48 ze dne 30. 12. 1948 odsouzen za zločin proti osobám podle § 7 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 16/1945 Sb. k trestu těžkého žaláře v trvání 5 roků a současně k pozbytí občanské cti navždy a k propadnutí 1/2 svého majetku ve prospěch státu. Stěžovatel se dne 28. 10. 2007 obrátil na ministra spravedlnosti s podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu a s podnětem ke zrušení platnosti soudního rozsudku, kterým byla odebrána jeho otci občanská čest navždy. Ministerstvo spravedlnosti sdělilo dopisem ze dne 7. 1. 2008, č. j. 1132/2007-ODS-SPZ, že ministr neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu ust. § 266 odst. 1 tr. řádu. Současně ministerstvo uvedlo, že stížnost pro porušení zákona ve prospěch J. B. proti uvedenému rozsudku Mimořádného lidového soudu v Mostě již byla podána dříve a byla zamítnuta; současná právní úprava zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti pro porušení zákona neumožňuje. Podle stěžovatele ministr spravedlnosti napadeným dopisem porušil jeho základní práva, protože řízení o podání stížnosti pro porušení zákona bylo vedeno v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a jako celek je není možno považovat za spravedlivé. Ministr spravedlnosti také své rozhodnutí neodůvodnil. Stěžovatel dodal, že nyní napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 116/99, podle kterého nelze absolutně vyloučit z přezkumu obecnými soudy rozhodnutí soudů mimořádných a že ministr spravedlnosti měl stížnost pro porušení zákona podat.

Stěžovatel uvedl, že původní stížnost pro porušení zákona ve prospěch J. B. byla podána dne 17. 5. 1993 generálním prokurátorem ČR a byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, č. j. 4 Tz 34/93-56, zamítnuta s odůvodněním, že nelze zpětně na základě současné úpravy stížnosti pro porušení zákona přezkoumávat rozhodnutí výjimečných soudů.

II.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem. Sám podnět k podání stížnosti pro porušení zákona opravným procesním prostředkem není. Z hlediska trestního práva procesního je možné ho považovat toliko za informaci subjektům, oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky. Stížnost pro porušení zákona (ať již je či není podána) ústavně zaručená práva jedince zasáhnout nemůže, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí; pokud by základní práva mohla být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud podané stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného vyhoví (viz např. rozhodnutí sp. zn. III.ÚS 124/93, sp. zn. III. ÚS 365/97, viz www. judikatura.cz).

Ministr spravedlnosti proto také není povinen své stanovisko k požadovanému podání stížnosti pro porušení zákona odůvodňovat. Neobstojí úvahy, dle nichž ministr spravedlnosti, podanému podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona musí v určitých případech vyhovět; je tomu tak (mimo jiné) též proto, že pravomoc ministra spravedlnosti svěřená mu bez jakýchkoli omezujících podmínek zákonem (§ 266 trestního řádu) svědčí toliko a výlučně jemu. V úvahu je třeba vzít i to, že podle § 266 odst. 1 tr. řádu proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není stížnost pro porušení zákona přípustná.

Pokud stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. II. ÚS 116/99, ten se dotýká posuzované věci jen v tom, že konstatuje, že připouští možnost přezkumu činnosti mimořádných lidových soudů na základě zákona o protiprávnosti komunistického režimu. To však nic nemění na tom, že podání stížnosti pro porušení zákona je právem ministra spravedlnosti, nikoliv jeho povinností. Citovaný nález by se proto mohl dotýkat pouze usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, č. j. 4 Tz 34/93-56, kterým byla původní stížnost pro porušení zákona zamítnuta. Toto usnesení však bylo přijato před publikací precedenčního nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 116/99 a stěžovatel je nenapadl.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z uvedeného lze dovodit, že svého práva na přezkoumání soudního rozhodnutí se navrhovatel může domáhat jenom postupem stanoveným v trestním řádu. V judikatuře bylo již vícekrát vysloveno, že podnět ke stížnosti pro porušení zákona trestní řád k takovémuto "stanovenému postupu" nezařazuje a není důvodu, aby se od ní Ústavní soud v této souzené věci odchyloval.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatele zjevně nedošlo.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru