Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 716/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
poučení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.716.10.1
Datum podání11.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 202 odst.2, § 120, § 114b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 716/10 ze dne 29. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky B. P., zastoupené JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou, se sídlem Trojická 20, 128 01 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. prosince 2009, sp. zn. 22 C 225/2008, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecných soudů. Namítala porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 [pozn.: myšlen patrně čl. 37 odst. 3] Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu nalézacího soudu plyne, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. prosince 2009, sp. zn. 22 C 225/2008, bylo uloženo stěžovatelce jako žalované zaplatit částku 6.015,- Kč s úroky z prodlení a náklady řízení žalobce. Žalobce tvrdil, že stěžovatelka si u něho dne 27. 6. 2005 objednala výměnu čelního skla osobního automobilu, podepsala čestné prohlášení zákazníka ve věci úhrady pojistného plnění a zavázala se uhradit případný rozdíl. Stěžovatelka v řízení namítala, že v době údajného objednání výměny skla pobývala v zahraničí, přičemž uvedený automobil měla navíc již dne 14. 6. 2005 (prostřednictvím zmocněnce) prodat třetí osobě. Svůj pobyt v zahraničí dokládala stěžovatelka kopií cestovního pasu, z něhož nalézací soud zjistil, že obsahuje "razítko na straně 24, víza s datem 4. 7. 2005 (4 jul 2005 Immigration Australia) a na straně 7 datum 17. 8. 2005 (17 aug 2005)".

Nalézací soud vzal za prokázané skutečnosti tvrzené žalobcem, zejm. že stěžovatelka v předmětné věci uzavřela smlouvu o dílo s ohledem na žalobcem předložené hodnověrné čestné prohlášení stěžovatelky. Především nalézací soud připomněl, že účastníci jsou podle § 120 odst. 1 o. s. ř. povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Poukázal na to, že stěžovatelka nenavrhla provedení jiných důkazů, "například posouzení jejího podpisu znalcem z oboru písmoznalectví." Z kopie pasu předložené stěžovatelkou neshledal, že by tvrzení žalobce vyvracela, resp. že by prokazovala její tvrzení, "neboť z kopie jejího cestovního pasu vyplývají jiné skutečnosti, pokud jde o razítka udělená v Austrálii."

Stěžovatelka především namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na extrémním rozporu mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Setrvává na tvrzení, že v rozhodnou dobu (do 4. 7. 2005 a pak opět od 17. 8. 2005) byla v Austrálii, a poukazuje na prokázanou skutečnost, že dne 14. 6. 2005 automobil (prostřednictvím zmocněnce) prodala třetí osobě. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje za nesrozumitelné a nepřesvědčivé. Stěžovatelka podle svých slov neměla důvod pochybovat, že předloženou kopií pasu prokázala všechny rozhodné skutečnosti. Nalézací soud ji naopak měl v případě pochybností poučit, že navržený důkaz není dostatečným k prokázání jejích tvrzení.

Účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil a odkázal na napadené rozhodnutí.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

V první rovině předložené věci Ústavní soud připomíná, že již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, sp. zn. II. ÚS 597/10, sp. zn. II. ÚS 2538/09 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Jinými slovy řečeno, jedná-li se o částku zcela bagatelní (tzn. částku nepřevyšující 10.000,- Kč), případné pochybení, k němuž došlo v důsledku nesprávné aplikace "jednoduchého" práva, nemůže zpravidla mít charakter zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Posouzení, zda se jedná o věc bagatelní, není ovšem možno činit zcela mechanicky, nýbrž je k věci třeba přistupovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, jež by případný zásah Ústavního soudu odůvodňovala.

Ve druhé rovině, s ohledem na charakter námitek stěžovatelky, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka byla prostřednictvím usnesení dle § 114b o. s. ř. mj. řádně a podrobně poučena o povinnosti předložit veškeré důkazy, aby soud mohl rozhodnout při jediném nařízeném jednání. Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" důkazy provedené obecnými soudy, neboť to přísluší výhradně soudům obecným, které se řídí zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). V předložené věci Ústavní soud proto zkoumal především, zda hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), což však shledáno nebylo. Z uvedeného totiž plyne, že o exces se jedná zásadně v situaci, kdy provedené dokazování z žádného možného úhlu pohledu nepodporuje závěry přijaté obecným soudem, nikoliv však v situaci, kdy provedené dokazování umožňuje i hodnocení jiné, tedy hodnocení zastávané stěžovatelkou, k němuž se však obecný soud nepřiklonil. Obecný soud v předložené věci postupoval v intencích zásady volného hodnocení důkazů, když v zásadě uzavřel, že z razítek v kopii pasu předložené stěžovatelkou není dostatečně prokázána skutečnost, kde byla v dobu rozhodnou, resp. že jimi není vyvráceno tvrzení žalobce. Tento závěr Ústavní soud nemůže změnit, ani kdyby sám dospěl k odlišnému hodnocení provedených důkazů. Stěžovatelka měla k prokázání svých tvrzení dostatečný procesní prostor a vzhledem k charakteru tvrzených skutečností i - podle názoru Ústavního soudu - širokou možnost volby důkazních prostředků, které však neuplatnila. Jakýkoliv další důkazní prostředek, který by eventuálně a potenciálně byl závěry nalézacího soudu způsobilý ovlivnit, ostatně stěžovatelka nezmínila ani v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto závěrem odkazuje na obecně platnou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("práva náležejí bdělým"), která vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude aktivně usilovat v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách, eventuelně spisu nalézacího soudu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. března 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru