Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 715/02Usnesení ÚS ze dne 30.09.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkZnalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.715.02
Datum podání11.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 8 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 127 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 715/02 ze dne 30. 9. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. O. S., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 23. 8. 2001, čj. 15 Co 380/2001 - 246, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, čj. 28 Cdo 124/2002 - 284,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu prostřednictvím faxu dne 11. 12. 2002, písemně doplněnou dne 13. 12. 2002 a podáními ze dne 22. 1. 2003 a 24. 3. 2003, domáhal zrušení výroků ad. I., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 8. 2001, čj. 15 Co 380/2001 - 246, a výroků ad. II. a III. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, čj. 28 Cdo 124/2002 - 284. Jedná se o spor, ve kterém se stěžovatel, jako žalobce, domáhal vydání rozhodnutí, že na něj přešlo vlastnické právo k domu čp. 3 a přilehlým pozemkům v obci B. podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel ve stížnosti tvrdil, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva obsažená v čl. 1; čl. 2 odst. 1, 2, 3; čl. 3 odst. 3; čl. 4 odst. 2, 3, 4; čl. 5; čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dopustily se rovněž porušení čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"); čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 "Dodatkového protokolu k Úmluvě, který zaručuje ochranu majetku" (stěžovatel tento protokol nijak dále nespecifikoval, jedná se patrně o první dodatkový protokol ze dne 20. 3. 1952). Řízení před obecnými soudy považuje stěžovatel za nespravedlivé ze dvou důvodů. Jednak byl vyzván, aby se vyjádřil ke znaleckému posudku, ale nebyla mu poskytnuta dostatečná lhůta. Proto požádal o odročení jednání, ovšem soud jeho žádosti nevyhověl a po jednání vynesl rozsudek. Podle stěžovatele bylo v řízení před obecnými soudy zásadní otázkou posouzení charakteru budovy, na kterou byl vypracován znalecký posudek. S hodnocením tohoto znaleckého posudku obecnými soudy stěžovatel nesouhlasil. Porušení čl. 36 Listiny stěžovatel spatřuje i v nesprávném výkladu norem občanského práva obecnými soudy.

V souladu s ust. § 42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud odkázal na ústavní stížnost J. a R. S.; J. a J. F. a J. H. (dále jen "vedlejší účastníci"), vedenou pod sp. zn. III. ÚS 726/02, kterou Ústavní soud již odmítl. Krajský soud uvedl, že skutkové závěry byly učiněny na základě rozsáhlého dokazování, rozsah dokazování byl dostatečný pro přijetí právního závěru. Procesní pochybení nebylo stěžovatelem ani namítáno.

Nejvyšší soud ČR poukázal na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo žádnou otázku zásadního právního významu, proto shledal dovolání nepřípustným. Pro posouzení, zda postup obecných soudů byl ústavně konformní, odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 726/02, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti vedlejších účastníků. Podle Nejvyššího soudu ČR se tvrzení stěžovatele ve stížnosti kryjí s tím, co již uplatnil v řízení před obecnými soudy.

Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Z obsahu spisu sp. zn. 1 C 32/92 Okresního soudu v Táboře bylo zjištěno, že stěžovatel se domáhal vydání rozsudku o přechodu vlastnického práva na jeho osobu podle § 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), k budově a pozemkům v žalobě blíže specifikovaným.

Jeho žalobu proti vedlejším účastníkům zamítl Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") rozsudkem čj. 1 C 32/92 - 87, ze dne 20. 1. 1998. K odvolání stěžovatele krajský soud tento rozsudek částečně zrušil rozsudkem ze dne 22. 1. 1999, čj. 15 Co 647/98 -112, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Po doplnění řízení Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 9. 3. 2001, čj. 1 C 32/92 - 220, žalobu stěžovatele opět zamítl. O odvolání stěžovatele rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2001, čj. 15 Co 380/2001 - 246. Výrokem ad. I. potvrdil shora uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na přechod vlastnického práva k domu čp. 3 v obci B.. Výrokem ad. II. rozsudek okresního soudu změnil tak, že všechny pozemky přecházejí dnem právní moci tohoto rozsudku z vlastnictví žalovaných do vlastnictví stěžovatele.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že k cenovému zvýhodnění vedlejších účastníků v případě nabytí budovy nedošlo, budovu také nenabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy. Jiný názor krajský soud zaujal, na rozdíl od okresního soudu, pokud jde o nabytí pozemků. Podle jeho závěru nabyli vedlejší účastníci pozemky v rozporu s tehdy platnými předpisy. Proto rozhodl o přechodu vlastnického práva k těmto pozemkům na stěžovatele.

Proti rozsudku krajského soudu podal dovolání stěžovatel i vedlejší účastníci, Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 22. 8. 2002, čj. 28 Cdo 124/2002 - 284, dovolání stěžovatele odmítl a dovolání vedlejších účastníků zamítl.

Proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR podali vedlejší účastníci ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 726/02, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].

Řízení před obecnými soudy a rozhodnutí vydaná v této věci již jednou Ústavní soud přezkoumal, a to na základě návrhu vedlejších účastníků. Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž jen jejím petitem. Proto při posuzování návrhu vedlejších účastníků rovněž hodnotil, zdali nedošlo i k jinému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [viz nález sp. zn. II. ÚS 242/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 18, C. H. Beck, Praha 2001, str. 71]. Ve výše uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 726/02 konstatoval Ústavní soud, že nezjistil žádná pochybení obecných soudů při provádění dokazování a při procesu hodnocení důkazů. Nezjistil ani žádná další pochybení, která by ho opravňovala do tohoto procesu zasáhnout.

Přesto se Ústavní soud zabýval napadeným řízením i z hlediska námitek stěžovatele. Nejdříve přezkoumal opodstatněnost návrhu ve vztahu k výrokům ad. II. a III. rozsudku Nejvyššího soudu ČR, který odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí dostatečně a řádně odůvodnil, Ústavní soud považuje jeho postup za ústavně konformní, takže v této části je nutno označit ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.

Další námitky stěžovatele směřovaly proti údajně nedostatečné lhůtě, poskytnuté mu pro vyjádření se ke znaleckému posudku a nevyhovění jeho žádosti o odročení jednání. Po prostudování spisu se tyto námitky stěžovatele jeví jako čistě účelové a poněkud nepřesné. Ze spisu totiž vyplývá, že přípisem okresního soudu, doručeným advokátovi stěžovatele dne 18. 9. 1997, byl stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě jednoho měsíce sdělil soudu, zda má námitky ke znaleckému posudku a zda žádá výslech znalce. Na to reagoval stěžovatel podáním ze dne 3. 11. 1997 (č. l. 76 spisu), kterým požádal o prodloužení této lhůty do 20. 11. 1997. Poté zůstal nečinný. Stanovená lhůta mu byla fakticky prodloužena, protože hned na č. l. 77 spisu je referát soudkyně ze dne 8. 12. 1997, nařizující ústní jednání na den 20. ledna 1998. O odročení tohoto jednání požádal advokát stěžovatele faxem doručeným soudu až dne 20. ledna 1998 (č. l. 81 spisu). Navíc rozsudek, který byl po tomto jednání vyhlášen, byl krajským soudem zrušen. Postup okresního soudu byl tedy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v uvedeném stadiu řízení neměl, a ani nemohl mít, vliv na celkový výsledek řízení.

Další námitky stěžovatele směřují proti výkladu norem občanského práva obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se tedy nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu dochází zejména tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají (viz dále nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. 3, C. H. BECK roč. 1995, díl I. str. 257 a násl.), popřípadě tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález sp. zn. III. ÚS 166/95, Sbírky nálezů a usnesení, sv. 4, C. H. BECK, roč. 1995, str. 255). Takovéto skutečnosti však v přezkoumávané věci zjištěny nebyly.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je stěžovatel namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2003

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru