Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 714/12 #1Usnesení ÚS ze dne 03.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánJINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
SOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
samospráva
správní rozhodnutí
školy/vysoké
poplatek/správní
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.714.12.1
Datum podání29.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

interní předpis (normativní instrukce); 16 753/99-30; Studijní a zkušební řád Univerzity Karlovy v Praze ; čl. 4/13, čl. 5/3

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 33, čl. 41 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

111/1998 Sb., § 58 odst.3, § 6 odst.1 písm.l, § 63 odst.3 písm.a, § 64


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 714/12 ze dne 3. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1284/37, proti rozhodnutí děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze ze dne 24. 2. 2010, čj. 260/2010, rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 21. 5. 2010, čj. 3368/10/III/Ká, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, čj. 5 A 196/2010 - 106, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2011, čj. 4 As 26/2011 - 176, spojené s návrhem na zrušení čl. 4 odst. 13 a čl. 5 odst. 3 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy v Praze, čj. 16 753/99-30, a s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 33 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že rektor Univerzity Karlovy v Praze (dále též "žalovaná") rozhodnutím ze dne 21. 5. 2010 zamítl žádost stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí děkana Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (dále též "PF UK") ze dne 24. 2. 2010 a toto rozhodnutí potvrdil. Jednalo se o rozhodnutí, kterým děkan přerušil studium stěžovatele od právní moci rozhodnutí do vyčerpání maximální doby studia, tj. do 17. 9. 2012. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel neuhradil poplatky spojené se studiem podle § 58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách (dále jen "zákon o vysokých školách"), ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí a čl. 6 přílohy č. 6 Statutu Univerzity Karlovy v Praze - Poplatky spojené se studiem. Poplatky nebyly zaplaceny ve lhůtě 30 dnů od zaslání výzvy ze dne 20. 1. 2010. V odůvodnění děkan upozornil na to, že v případě uhrazení poplatku bude student podle čl. 5 odst. 5 Studijního a zkušebního řádu UK v Praze opět zapsán do studia.

Rozhodnutím rektora UK v Praze ze dne 19. 5. 2010 bylo, na základě žádosti stěžovatele o přezkoumání, změněno rozhodnutí žalované ze dne 18. 3. 2010, kterým byl stěžovateli vyměřen poplatek za delší studium ve výši 10.050,- Kč tak, že pod podmínkou, že řádně ukončí studium absolvováním do termínu splatnosti poplatku, se mu poplatek v celém rozsahu promine. Dalším rozhodnutím rektora z téhož dne byla zamítnuta jako opožděná žádost stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2009, kterým byl vyměřen poplatek za delší studium ve výši 10.050,- Kč na započatých 6 měsíců studia na dobu od 26. 10. 2009 do 25. 4. 2010. Posledním rozhodnutím rektora ze dne 19. 5. 2010 byla zamítnuta, opět pro opožděnost, žádost stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2009, kterým byl vyměřen poplatek za delší studium ve výši 10.245,- Kč za započatých 6 měsíců studia na dobu od 26. 4. 2009 do 25. 10. 2009. Sdělením proděkana PF UK ze dne 13. 7. 2010 byl stěžovatel informován, že dluh na poplatku za dobu od 26. 4. 2010 do 25. 10. 2010 ve výši 10.050,- Kč, se splatností k 30. 6. 2010, nadále trvá a bez předložení dokladu o úhradě nebude stěžovatel zapsán ke studiu po jeho přerušení.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatel bránil u Městského soudu v Praze, který jeho žalobu, v části směřující proti sdělení proděkana PF UK, odmítl. Rozhodnutí ze dne 19. 5. 2010 o prominutí poplatku zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V části směřující proti ostatním rozhodnutím žalované žalobu zamítl.

Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění konstatoval, že dospěl k totožnému závěru jako Městský soud v Praze, tedy že rozhodnutí o přerušení studia lze, v odůvodněných případech a v souladu se zákonem a vnitřními předpisy veřejné vysoké školy, vydat též proti vůli studenta. Přerušení studia je tedy třeba hodnotit nejen jako právo studenta, realizované ve formě povolení přerušit studium, ale za splnění zákonných podmínek může být též nepříznivým důsledkem, který je student povinen nést. Neztotožnil se s námitkou stěžovatele, že pokud by zákon o vysokých školách umožňoval vydání rozhodnutí o přerušení studia i proti vůli studenta, jednalo by se o intenzivnější zásah do právní sféry adresáta než v případě rozhodnutí o povolení přerušit studium na žádost studenta, které je v § 68 odst. 3 písm. c) zákona o vysokých školách výslovně uvedeno. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že veřejná vysoká škola je ze zákona oprávněna porušení povinnosti zaplatit poplatek za delší studium kvalifikovat jako disciplinární delikt ve smyslu § 64 zákona o vysokých školách, přičemž ustanovení § 63 odst. 3 písm. a) téhož zákona ukládá studentovi povinnost hradit poplatky spojené se studiem. Stěžovatel si patrně neuvědomil, že pokud by žalovaná jeho počínání kvalifikovala jako disciplinární přestupek, byla by oprávněna, podle § 65 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách, uložit mu podmíněné vyloučení ze studia, popř. jej ze studia přímo vyloučit. Tento postup by měl pro stěžovatele evidentně horší následky a jednalo by se o intenzivnější zásah do jeho právní sféry, než k jakému došlo rozhodnutím o přerušení studia stěžovatele do doby, než uhradí poplatky. Z ustanovení § 6 zákona o vysokých školách je nepochybné, že agenda poplatků za delší studium náleží do oblasti samosprávy veřejné vysoké školy. V rámci rozhodování o poplatcích jako výkonu samosprávy je pak vysoká škola ve svém vnitřním předpise oprávněna stanovit též následky nezaplacení poplatku, v daném případě rozhodnout o přerušení studia stěžovatele do doby, než tento dlužný poplatek uhradí.

Nejvyšší správní soud dále upozornil na skutečnost, že žalovaná postupovala vůči stěžovateli vstřícně, neboť k vydání rozhodnutí ze dne 24. 2. 2010, kterým bylo jeho studium přerušeno, přistoupil děkan až poté, co byla povinnost zaplatit poplatek za delší studium stěžovateli uložena již potřetí, resp. již za třetí období dalších započatých šesti měsíců studia nad rámec standardní doby studia, zvýšené o jeden rok.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s postupem orgánů žalované a se závěry městského soudu a Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že právní závěr Nejvyššího správního soudu je v rozporu s výhradou zákona pro stanovení mezí základních práv. Úprava zpoplatnění studia nebo stanovení přísnější varianty zpoplatnění, kdy neuhrazení poplatku za studium brání ukončení či pokračování ve studiu, je, podle stěžovatele, formou regulace, jejíž volba je pod výhradou zákona a náleží pouze zákonodárci. Stěžovatel podrobně rozebral důvody svého dalšího tvrzení, že v jeho věci došlo k uložení sankční povinnosti bez řádného podkladu. Postupu Nejvyššího správního soudu vytkl i porušení zásad spravedlivého procesu, protože jeho věc údajně neposoudil nestranně, takže z něj, svým jednostranným výkladem a nepochopením věci, učinil neplatiče - recidivistu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů ve stejném rozsahu, jak to činí odvolací či dovolací soud. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Z těchto principů, daných pro přezkum ústavnosti rozhodnutí obecných soudů, Ústavní soud vycházel i v daném případě, v němž stěžovatel tvrdil, že došlo k porušení čl. 33 Listiny. Ústavní soud se k charakteru tohoto základního práva již v minulosti vyjádřil, když konstatoval, že vzhledem k obsahu čl. 41 odst. 1 Listiny je ustanovení čl. 33 Listiny primárně vydáno zákonodárci k tomu, aby je naplnil konkrétním obsahem. Od skutečných základních práv se právo na vzdělání liší v tom, že neexistuje jako a priori neomezené základní právo, které by bylo zákonodárcem případně omezováno z důvodů předvídaných v Listině, ale je to naopak zákonodárce sám, který mu dává příslušný obsah a rozsah. Byť má zákonodárce relativně širokou dispozici pro konkrétní vymezení obsahu a způsobu realizace tohoto článku, je vázán ústavními maximami, z nichž hlavní v tomto smyslu představuje čl. 4 odst. 4 Listiny (srov. analogicky nález sp. zn. Pl. ÚS 38/04, N 125/41 SbNU 551, vztahující se k čl. 26 Listiny, či nález sp. zn. Pl. ÚS, N 7/1 SbNU 51, vztahující se k čl. 33 odst. 2 Listiny, srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2446/10). Ani zmíněná relativní volnost zákonodárce, vyplývající z čl. 41 odst. 1 Listiny, nemůže vést k tomu, aby formou zákona porušil podstatu a smysl čl. 33 Listiny. Porušit podstatu a smysl daného základního práva nemůže učinit ani samosprávný akademický orgán vysoké školy interním předpisem, k jehož vydání je na základě zákona o vysokých školách oprávněn. Zásah do samotného jádra práva na vzdělání je tak něčím výjimečným a může k němu dojít jen v případě zjevných excesů. K tomu by mohlo dojít např. za situace, kdy by měl daný právní předpis obecně nepřijatelné (např. diskriminační) důsledky, pokud by nesplňoval požadavky obecně kladené v právním státě na právní předpisy, či pokud by došlo k jeho svévolné interpretaci a aplikaci.

K tomu však v dané věci nedošlo. Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší správní soud při řešení sporné otázky použil přiléhavé výkladové metody, své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil a odpověděl na všechny argumenty stěžovatele. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že došlo k porušení jeho práva na vzdělání a na spravedlivý proces. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší správní soud neinterpretoval příslušná ustanovení zákona o vysokých školách a studijního řádu způsobem, který by představoval zásah do základních práv stěžovatele, zaručených normami ústavního pořádku.

Ústavní soud nadto zdůrazňuje, že podstata celého problému vznikla v důsledku chování stěžovatele, který nesplnil své povinnosti. Pokud za takové situace argumentuje porušením svých základních práv, je namístě konstatovat, že uplatňování práv je spojeno s plněním povinností. Tuto zásadu však stěžovatel nerespektoval, takže ho postihla odpovědnost za následky jeho jednání. Ústavní stížnost je tak jen projevem jeho neochoty snášet nepříznivé důsledky svého jednání. Stačilo jen zmíněný poplatek zaplatit.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Z tohoto důvodu se pak nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy v Praze. Vzhledem k tomuto způsobu rozhodnutí nebylo třeba ani rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2012

Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru