Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 714/02Usnesení ÚS ze dne 02.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.714.02
Datum podání11.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 8, čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 714/02 ze dne 2. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. P., právně zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 6. 2003, sp.zn. 11 Tdo 28/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2002, sp.zn. 6 To 250/2002 a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov, ze dne 15. 4. 2002, č.j. 18 T 245/2001-188,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 10. 12. 2002 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě [6 To 250/2002] a Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov [18 T 245/2001], jimiž byl shledán vinným spácháním trestného činu ublížení na zdraví [§ 224 odst. 2, trestního zákona v tehdy platném znění, dále jen "tr.zák."], za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let a zákaz řízení motorových vozidel na dobu 5 let. Této stížnosti byla přidělena sp.zn. I. ÚS 714/02. Dne 25. 8. 2003, tedy poté co obdržel rozhodnutí o dovolání proti výše uvedeným rozhodnutím, podal stěžovatel z procesní opatrnosti novou ústavní stížnost, ve které napadl jak rozhodnutí okresního a krajského soudu, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání [11 Tdo 28/2003] a rovněž žádal jeho zrušení. Této ústavní stížnosti byla přidělena spisová značka I. ÚS 458/03. Dne 17. 12. 2003 byly obě stížnosti spojeny ke společnému řízení a nadále jsou vedeny pod sp.zn. I. ÚS 714/02. Stěžovatel tvrdil, že soudy porušily jeho právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušen měl být i princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Stěžovatel namítal, že byl stíhán a zbaven svobody v rozporu se zákonem, což je porušením čl. 8 odst. 2 Listiny a že státní moc vůči němu nebyla uplatňována v mezích zákona, čímž došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 34, § 35, § 72 odst. 1 a § 75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§ 42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem [18 T 245/2001-188] uznal stěžovatele vinným tím, že jako řidič osobního automobilu za hustého přívalového deště nepřizpůsobil rychlost jízdy momentální povětrnostní situaci, takže při průjezdu mírnou zatáčkou vlivem nepřiměřené rychlosti a rovněž proto, že neměl na přední nápravě vozidla namontovány pneumatiky vhodné pro rychlou jízdu na mokrém povrchu dostal smyk a následně způsobil střet s protijedoucím vozidlem jedoucím rychlostí 50-60 km/h a při tomto střetu utrpěly osoby jedoucí v tomto vozidle zranění, která u dvou osob způsobila smrt a u tří osob těžkou újmu na zdraví. Za to byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle ust. § 224 odst. 3 tr.zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří let a tří měsíců se zařazením do věznice s dohledem a byl uložen zákaz řízení motorových vozidel v trvání 5 let a 6 měsíců. Okresní soud vzal za nepochybně prokázané, že stěžovatel v době nehody, kdy byla intenzita deště 2 odpovídající vydatnosti 8,1 až 40,0 mm/h [prokázáno zprávou ČHMÚ], která mj. značně snižuje dohlednost řídil vozidlo rychlostí 110 km/h, přitom vozidlo mělo namontovány širší pneumatiky. K závěrům znalce ing. M. soud poznamenal, že nejvyšší přípustná rychlost jízdy v daném úseku byla 80 km/h a podle znalce samotného, přívalový déšť prakticky znemožňuje řízení vozidla. Stěžovatel tím porušil několik ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích [361/200 Sb.], a to ust. § 4a (povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně a přizpůsobit své chování dopravně technickému stavu komunikace), § 11 odst. 1 (povinnost jezdit vpravo), §18 odst. 1 (povinnost přizpůsobit rychlost jízdy vlastnostem vozidla, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat) a porušil i ustanovení § 18 odst. 4 (maximální rychlost 80 km/h). V příčinné souvislosti s tímto porušením došlo podle okresního soudu ke smrti dvou osob a k těžké újmě na zdraví tří osob.

Na základě odvolání stěžovatele byl rozsudek přezkoumán Krajským soudem v Ostravě v rozsahu a z důvodů uvedených v odvolání [§ 254 odst. 1 a 3 trestního řádu]. Krajský soud poté rozsudkem [6 To 250/2002] zrušil rozsudek okresního soudu a nově stěžovatele uznal vinným mírnější kvalifikací trestného činu ublížení na zdraví [§ 224 odst 1 a 2 tr.zák.], když na základě odvolacích námitek dospěl k závěru, že stěžovatel se nedopustil hrubého porušení důležité zákonné povinnosti, ale pouze porušení prostého. Proto byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Krajský soud rovněž pozměnil skutkovou větu výroku na formulaci: "...vlivem nepřiměřené rychlosti 110 km/h a rovněž proto že měl na přední nápravě vozidla namontovány pneumatiky neumožňující rychlou jízdu na mokrém povrchu...", kterou nahradil původní formulaci: "...vlivem nepřiměřené rychlosti 110 km/h a rovněž proto že neměl na přední nápravě vozidla namontovány pneumatiky vhodné pro jízdu na mokrém povrchu..." Krajský soud dospěl k závěru, že shromážděné důkazy nesvědčí o působení přívalového deště, ale pouze deště hustého. Upozornil, že maximální dovolená rychlost v daném úseku byla 90 km/h [§ 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích ]. Nicméně přesto dospěl k závěru, že došlo k porušení ust. § 18 odst. 1, § 4a cit. zák. Porušení ust. § 11 odst. 1 téhož zákona však soud neshledal, protože stěžovatel se do protisměru dostal v důsledku nepřiměřené rychlosti, tedy porušením, které už bylo jednou vyjádřeno. Širší pneumatiky umožňují rychlejší jízdu, na mokrém povrchu jsou však nebezpečnější, což skutková věta okresního soudu nevyjadřovala, proto byla zpřesněna. Krajský soud přesto konstatoval, že jízdu stěžovatele v kritickém úseku a za daných povětrnostních podmínek je možné hodnotit jako riskantní a spolu s hodnocení všech porušení zákona o provozu na pozemních komunikacích měl zato, že je nutno v tomto jednání spatřovat porušení důležité povinnosti, nikoli porušení tak hrubým způsobem, jak má na mysli ust. § 224 odst. 3 tr.zák. Proto jednání kvalifikoval (v souladu s obžalobou) mírněji dle ust. § 224 odst. 1 a 3 tr.zák.

Na základě dovolání stěžovatele proti výroku o vině se věcí zabýval Nejvyšší soud ČR, který dovolání stěžovatele usnesením odmítl, jako zjevně neopodstatněné [§ 265i odst. 1 písm. e) tr.ř.] Nejvyšší soud ČR tvrdil, že v rámci dovolacího důvodu dle ust. § 265b odst. 1 písm g) tr.ř., není oprávněn přihlížet ke skutkovým námitkám, které jsou odlišné od skutkových zjištění krajského a okresního soudu. Proto nepřihlížel k závěru stěžovatele, že příčinou nehodového děje byla výhradně konstrukční vada vozovky a dovolání v této části bylo podle soudu podáno z jiného důvodu, než zákon povoluje. Dovolání tak bylo věcně posuzováno v té části, kde namítalo nesprávné právní závěry v právní kvalifikaci s ohledem na nenaplnění materiální podmínky ust. § 88 odst. 1 tr.zák., ale i zde bylo odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné. Podle ustálené judikatury totiž nepřiměřeně rychlá jízda na kluzké vozovce či v zatáčce patří mezi typické případy, kde je jednání řidiče posuzováno dle ust. § 224 odst. 2 tr.zák.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že soudy ignorovaly důkazy prokazující neexistenci jeho zavinění, když podle znalců měla být rozhodující příčinou nehody konstrukční vada vozovky, nebýt této vady, ke smyku by ani při rychlosti 111 km/h nedošlo. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud soudy, v rozporu se znaleckým posudkem Ing. M. konstatovaly, že na nehodě měly podíl i pneumatiky neumožňující rychlou jízdu na mokrém povrchu, pak porušily zásadu in dubio pro reo, protože znalec konstatoval, že montáž pneumatik byla v souladu s technickými požadavky zákona, přičemž vliv pneumatik byl obecný. V právním státě (čl. 1 Ústavy ČR) je podle stěžovatele nutno kromě zásady "v pochybnostech ve prospěch" (vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny), respektovat i zásadu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Znalecký posudek označil za hlavní příčinu smyku konstrukční vadu vozovky, kterou stěžovatel nemohl objektivně rozpoznat. Ačkoli tyto závěry posudku soudy nezpochybnily, jejich skutková zjištění jsou s ním v evidentním rozporu. Nelze přitom zjistit, na základě jakých důkazů k těmto zjištěním soudy dospěly. Pokud měly k dispozici dva posudky, z nichž hodnota prvního byla zpochybněna a druhý posudek byl pro stěžovatele příznivější, měly soudy vycházet z tohoto posudku ing. M.. Stěžovatel připomněl ustálenou judikaturu Ústavního soudu, která ve světle ústavou chráněných hodnot vyžaduje, aby rozhodnutí o vině bylo vydáno pouze za existence řetězce důkazů nevyvolávajícího důvodné pochybnosti, jinak jsou porušeny i principy právního státu. Protiústavní vykročení z mezí zákona (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy) spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud rozhodoval procesním postupem odporujícím zákonu, protože ust. § 259 odst. 3 tr.ř. umožňuje odchýlení se od skutkového zjištění soudu provedeného soudem prvního stupně jen po doplněném dokazování. Tak došlo i k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, tedy protizákonnému stíhání resp. zbavení svobody.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona, ve spojení s čl. 1 a 10 a dále čl. 3 Ústavy ČR], protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Přehlédnutí vyzařování základních práv a svobod do právních norem jednoduchého práva při jejich aplikaci anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody.

Ve smyslu argumentace obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumal, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu práv stěžovatele na spravedlivý proces. Námitka protiústavního vykročení z mezí zákona, stejně jako porušení zásady in dubio reo, tak jak byly tvrzeny (vadné hodnocení důkazů), spadají v daném případě pod ochranu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel netvrdil žádné další konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly zaměření přezkumu na specifickou oblast institutu presumpce neviny a Ústavní soud sám nenašel důvod, pro volbu této metodiky přezkumu. K porušení čl. 8 odst. 2 Listiny by v daném případě mohlo dojít v důsledku nerespektování zákonného postupu, což opět vedlo k nutnosti nejdříve přezkoumat rozhodnutí z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu.

Stěžovatel namítá především absenci zavinění a tím brojí proti výroku o své vině, na základě argumentace čerpající oporu v části znaleckého posudku, ve kterém byla konstatována konstrukční vada vozovky jako příčina nehodového děje. V tomto bodě však ústavní stížnost zcela odhlíží od dvou nepopiratelných (a stěžovatelem nepopíraných faktů): stěžovatel havaroval za hustého deště, snižujícího jednak přilnavost pneumatik a jednak významně snižujícího viditelnost, v rychlosti nejméně 110 km/h, v mírné zatáčce, v úseku kde byla povolena rychlost 90 km/h. V tomto skutkovém zjištění soudy spatřovaly porušení důležitých povinností uložených zákonem, když uspokojivě zdůvodnily, proč lze tato porušení, souhrnně přiléhavě charakterizované jako riskantní jízda, dávat do příčinné souvislosti se závažným následkem. Z odůvodnění vyplývá, jak soudy dospěly k závěru, že konstrukční vada vozovky nepřerušovala příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatele a škodou, resp. proč nemohla zvrátit závěr, že bez jednání stěžovatele by škodlivý následek vůbec nenastal, anebo by bez něho nenastal takovým způsobem jakým konkrétně nastal. K takto odůvodněným závěrům okresního a krajského soudu nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady. Stejně tak je zcela v mezích ústavnosti zvolený postup hodnocení důkazu znaleckým posudkem který, obecně viděno, podléhá hodnocení jako všechny jiné důkazy. Je však nutno poznamenat, že příznivější varianta zvolena byla, avšak soud při podřazení jednání pod skutkovou podstatu neposuzoval dosažení rychlosti kritické z hlediska adheze, ale posuzoval dodržení pravidel silničního provozu, tak jak jsou stanovena v zákoně. Pokud skutková věta označuje jako jednu z příčin nehodového děje pneumatiky, nelze říci že tento závěr je vyvozen ze znaleckého posudku v rozporu se zásadami ovládajícími spravedlivý proces. Stejně tak, pokud odvolací soud na základě odvolací námitky výše uvedeným způsobem zpřesnil formulaci skutkové věty, vycházeje ze shromážděných důkazů, nevykročil protiústavním způsobem z mezí příslušného ustanovení procesního předpisu.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel nic konkrétního nenamítal Proto zde Ústavní soud pouze poznamenává, že si je dobře vědom, že u dovolání musí být zachována povaha mimořádného opravného prostředku, z čehož mj. nutně vyplývá nezbytnost regulace počtu přezkoumávaných rozhodnutí. Je však otázkou, zda kritéria výkladu ust. § 265b odst. 1 písm. g), tak jak se projevila v tomto konkrétním případě, nezužují mimořádný přezkum mimo rozumné meze, když umožňují vyloučit z přezkumu vyjádření se k naplnění či nenaplnění objektivní stránky trestného činu ve znaku příčinné souvislosti, kde aplikovaná "teorie podmínky" nesporně patří mezi hmotněprávní otázky par excellence. Tento přístup však v daném případě, s přihlédnutím k výše uvedenému hodnocení rozhodnutí krajského soudu, nevedl k zásahu, jenž by měl intenzitu způsobilou porušit základní práva stěžovatele.

Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 2. března 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru