Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 712/2000Usnesení ÚS ze dne 10.06.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkVyvlastnění
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.712.2000
Datum podání05.12.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.j


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 712/2000 ze dne 10. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. Z., zastoupeného JUDr. P. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.1.1999, č.j. 20 Co 481/98 - 48, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4.6.1998, č.j. 22 C 75/96- 34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ústavní stížností napadl pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.1.1999, č.j. 20 Co 481/98 - 48, jímž byl jako věcně správný potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4.6.1998, č.j. 22 C 75/96-34, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu financí o zaplacení částky 479 747 Kč. Podle stěžovatelova tvrzení bylo těmito rozsudky obecných soudů porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého práva mohl stanoveným postupem domáhat jeho ochrany před soudy, které jako nezávislé a nestranné orgány jsou k tomu Ústavou povolány (čl. 90 Ústavy České republiky). Současně stěžovatel namítal i porušení ústavního práva na ochranu vlastnických práv zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Pro porušení uvedených ústavních práv stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem oba rozsudky zrušil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že využil všechny své zákonné možnosti a proti rozsudku Městského soudu v Praze podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2000 č.j. 28 Cdo 1200/99- 62, odmítnuto.

Ústavní soud konstatuje, že je povinen především zkoumat, zda předložená ústavní stížnost splňuje zákonem stanovené předpoklady a procesní náležitosti. Teprve tehdy, když v tomto směru neshledá vady, se může zabývat též materiální stránkou věci.

Z uvedeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že přípustnost svého dovolání stěžovatel dovozoval z ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), ve znění účinném do 31.12.2000, když odvolací soud jeho návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl. Nejvyšší soud však s přihlédnutím k právním závěrům uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, týkajícím se otázky výkladu § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jakož i § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., na něž bylo stěžovatelem v dovolání zejména poukazováno, přisvědčil správnosti závěru odvolacího soudu stran toho, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nešlo o věc zásadního právního významu, která by dosud nebyla soudní judikaturou řešena. Dovolací soud tedy nedospěl k závěru, že lze považovat stěžovatelovo dovolání za přípustné podle § 239 odst. 2 o.s.ř., a proto je odmítl podle § 243b odst. 1, 4 a § 218 odst. 1 písm.c) o.s.ř.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2000, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, ... je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání podle uvedeného ustanovení o.s.ř. (srov. např. nález sp.zn. III.ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor (usnesení sp.zn. IV.ÚS 93/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 479).

V daném případě stěžovatel za situace, kdy se u odvolacího soudu neúspěšně domáhal vyslovení přípustnosti dovolání, správně napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Kdyby tak neučinil, vytvořil by tím pro ústavní stížnost překážku její nepřípustnosti. Stěžovatel však pochybil v tom, že současně s dovoláním, resp. ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nepodal z důvodu procesní opatrnosti též ústavní stížnost. V době podání dovolání totiž nebylo vůbec jisté, zda se Nejvyšší soud bude stěžovatelovým dovoláním zabývat meritorně a zda se skutečně jedná o poslední prostředek k ochraně stěžovatelových práv podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Jinými slovy řečeno, dovolání by v posuzované věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele jen tehdy, jestliže by je Nejvyšší soud shledal přípustným.

V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu platí, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatele podat dovolání. Vzhledem k tomu, že v dané věci nebylo dovolání shledáno přípustným, nelze usnesení Nejvyššího soudu považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytoval. Takovýmto rozhodnutím, od jehož doručení se odvíjí zákonem stanovená 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.), byl v tomto případě rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.1.1999, č.j. 20 Co 481/98-48. Tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 11.3.1999, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 4.12.2000. Z těchto skutečností je zjevné, že zákonná kogentní lhůta pro podání ústavní stížnosti nebyla stěžovatelem dodržena.

Za uvedeného stavu věci, kdy ústavní stížnost směřovala pouze proti uvedeným rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, nikoli proti usnesení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, nezbylo Ústavnímu soudu než tuto ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2002

JUDr. Miloš Holeček

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru