Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 712/01Nález ÚS ze dne 15.01.2003Ocenění předmětu řízení ve sporu o určení neplatnosti smlouvy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO - správce konkurzní podstaty
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proc... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 6/29 SbNU 41
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.712.01
Datum vyhlášení15.01.2003
Datum podání12.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 7, § 9 odst.3 písm.a

99/1963 Sb., § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 712/01 ze dne 15. 1. 2003

N 6/29 SbNU 41

Ocenění předmětu řízení ve sporu o určení neplatnosti smlouvy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 15. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 20. 9. 2001 sp. zn. 4 Cmo 174/2001 ohledně náhrady nákladů řízení.

Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2001 č. j. 4 Cmo 174/2001-160 se zrušuje.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností ze dne 11. 12. 2001, která byla doručena Ústavnímu soudu

12. 12. 2001, se stěžovatelka Z. o.s. P., a. s., domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2001 č. j. 4 Cmo 174/2001-160 z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

V průběhu řízení před Ústavním soudem byl na stěžovatelku usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 8. 2002 sp. zn. K 36/2002 prohlášen konkurs. Soudem byl ustanoven správce konkursní podstaty, Ing. V. N. Na základě ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se stal účastníkem řízení namísto úpadce. Na jeho návrh pak Ústavní soud pokračuje v řízení o podané ústavní stížnosti.

Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2001 sp. zn. 28 Cm 441/96 bylo zastaveno řízení ve věci určení neplatnosti smluv a dohod o převodu nemovitých a movitých věcí a návrhu na vydání předběžného opatření a žalobcům bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 348 300 Kč. Výrok o náhradě nákladů odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Náklady řízení žalovaného činily za 7 hlavních úkonů a 49 325 Kč, 7 režijních paušálů a 75 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 2 500 Kč. O vrácení soudního poplatku bylo rozhodnuto v souladu s § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soud při stanovení výše nákladů řízení vycházel z hodnoty převáděných nemovitých a movitých věcí, tedy z hodnoty ve výši 86 252 287,53 Kč. Tato hodnota nebyla žádným z účastníků zpochybněna.

Usnesení krajského soudu bylo ve výroku týkajícím se nákladů řízení napadeno odvoláním 2. a 4. žalobce, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením, které je předmětem ústavní stížnosti. Vrchní soud sice potvrdil usnesení krajského soudu pokud jde o aplikaci § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř., tedy povinnost uhradit náklady řízení, avšak ve výroku II. výši náhrady nákladů řízení změnil tak, že žalobci jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů ve výši 6 450 Kč. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že náklady řízení je nutno odvozovat od charakteru návrhu na zahájení řízení. V dané věci se jednalo o určení neplatnosti smluv a dohod o převodu nemovitostí a věcí movitých, a protože z hlediska vymezení předmětu tohoto řízení není rozhodná ocenitelnost věci, není její ocenitelnost rozhodná ani pro účely výpočtu nákladů řízení - není proto třeba zabývat se hodnotou věcí, které jsou předmětem smluv a dohod, o určení jejichž neplatnosti se jedná. Soud proto vycházel z výše stanovené v § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tj. z tarifní hodnoty 10 000 Kč, což podle § 7 této vyhlášky činí 1 000 Kč za jeden úkon.

Stěžovatel s rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasí. Dle jeho názoru byla výše tarifní hodnoty nákladů řízení soudem prvního stupně vypočtena správně. Hodnota předmětu sporu ve výši 86 252 287,53 Kč je správná, neboť vychází z hodnoty převáděných věcí nemovitých a movitých uvedených v předmětných smlouvách a dohodách. Tato hodnota nebyla žádným z účastníků nikdy zpochybněna.

Za rozhodující je třeba pokládat ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Podle citovaného ustanovení se za tarifní hodnotu ve věci určení neplatnosti právního úkonu považuje částka 10 000 Kč jen v případech, jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění neocenitelné. V daném případě se však jednalo o určení neplatnosti smluv a dohod o převodu nemovitostí a věcí movitých, jejichž hodnota byla účastníky smluv stanovena na 86 252 287,53 Kč. Z tohoto vyplývá, že odvolací soud nesprávně považoval za tarifní částku 10 000 Kč. V důsledku toho došlo ke snížení náhrady nákladů řízení.

K výzvě Ústavního soudu uvedl Vrchní soud v Praze jako účastník řízení, že v napadaném rozsudku řádně odůvodnil výrok o nákladech řízení podle § 157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. vyšel z tarifní hodnoty věci ve výši 10 000 Kč. Účastník vyslovil názor, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv, a nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.

Vedlejší účastník řízení - Č. s., a. s., ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedla, že se nedomnívá, že by postupem vrchního soudu bylo porušeno některé ze základních práv stěžovatele. Stejný názor zastává rovněž další vedlejší účastník - K. b., a. s. Správkyně konkursní podstaty úpadce K. b. P., a. s., JUDr. J. L., se vedlejšího účastenství s odkazem na § 28 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdala.

II. Po přezkoumání napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky (stěžovatele) s právním závěrem Vrchního soudu v Praze ohledně výše nákladů právního zastoupení. Tento soud dospěl k závěru, že je-li předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, pak nelze tento předmět penězi ocenit; náklady právního zastoupení se stanoví na základě § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. tak, že výše tarifní hodnoty činí 10 000 Kč. Ústavní soud se však s tímto názorem vrchního soudu neztotožňuje. Citované ustanovení stanovuje, že "Částka 10 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, neplatnosti právního úkonu, nejde-li o určení práva k věci penězi ocenitelné nebo nejde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi ocenitelné.". Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že částka 10 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10 000 Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoliv, pak není možné vycházet z názoru, že vždy, když je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit, a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů.

V souvislosti s tím je možno poukázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 1999 sp. zn. 10 Cmo 91/99, ve kterém se uvedený soud zabýval výší náhrady nákladů řízení v případě řízení o určení platnosti právního úkonu odstoupení od smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že předmětem právního úkonu odstoupení není žádné plnění, a tak nelze při výpočtu náhrady nákladů právního zastoupení postupovat podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ve vztahu k danému případu je však rozhodující, že v uvedeném závěru porovnal rozdílné situace při určování platnosti odstoupení a určování neplatnosti smlouvy samotné, jejímž předmětem by bylo nějaké peněžité plnění. V citovaném rozhodnutí vrchní soud přímo uvedl, že "pokud jde o odvoláním napadený výrok o výši náhrady nákladů řízení, odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že v daném případě jde o určovací žalobu na určení platnosti právního úkonu odstoupení od smlouvy, tedy nikoli neplatnosti smlouvy, jejímž předmětem by bylo nějaké peněžité plnění, ale právního úkonu odstoupení".

Předmětem právního úkonu v případě, jenž je předmětem ústavní stížnosti, byly věci nemovité i movité, které jsou penězi ocenitelné, v důsledku čehož nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v ustanovení § 9 odst. 3 citované vyhlášky.

Z toho, co bylo uvedeno výše, vyplynulo, že obecnýsoud při svém rozhodování nerespektoval příslušnou právní normu. Je proto namístě poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, č. 33), týkající se podmínek, za jakých má nesprávná aplikace obecného práva soudy za následek porušení základních práv a svobod. Dle tohoto nálezu základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchých. Porušení některé z těchto norem mj. v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) zakládá porušení základního práva a svobody.

Kromě toho, i když se dané otázky mohou jevit ve srovnání s vlastním předmětem řízení jako méně významné, je třeba vzít v úvahu, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Tím, že obecnýsoud náhradu nákladů ve výši stanovené v souladu s citovaným právním předpisem stěžovatelům nepřiznal, odepřel jim tím právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 15/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, č. 50).

Ústavnísoud z uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a rozsudek Vrchního soudu v Praze podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru