Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 710/02Usnesení ÚS ze dne 08.07.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.710.02
Datum podání10.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 710/02 ze dne 8. 7. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. B., zastoupené advokátem JUDr. P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 15 Co 297/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Plzni rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 5 C 177/2000, kterým tento soud zamítl návrh stěžovatelky na zaplacení částky 180 000,- Kč s příslušenstvím, jíž se domáhala proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2) ZUD, a.s., a 3) Českému zahrádkářskému svazu, ZO Plzeň 3, z titulu náhrady škody. Uvedená škoda prý vznikla zatopením jejího pozemku a zahrádkářské chaty spodní vodou v zátopové oblasti u obce V.

Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že okresní soud provedl nezbytné důkazy - tak jak je navrhli účastníci řízení - správně je i zhodnotil a vyvodil z nich skutkové závěry, které jsou logickým zhodnocením provedených důkazů. Krajský soud se ztotožnil rovněž s právním posouzením zjištěného skutkového stavu. Souhlasí s názorem okresního soudu, že se v tomto případě jedná o případ tzv. vis maior (náhoda vnější, neovlivnitelná a kvalifikovaná), se kterou právní řád nespojuje právo z titulu odpovědnosti za škodu. Krajský soud se domnívá, že stěžovatelka vychází z mínění, že pokud dojde ke vzniku škody, musí ji někdo uhradit. Náš právní řád však prý takto princip náhrady škody nekoncipuje, neboť ten je založen na principu adekvátní příčinné souvislosti, tj. na podstatné příčině vzniku škody. Stěžovatelka svůj nárok uplatnila dle §420 občanského zákoníku, avšak jednotlivé předpoklady vzniku odpovědnosti dle § 420 občanského zákoníku nevzala v úvahu, takže splnění základních atributů vzniku odpovědnosti za škodu neprokázala.

Krajský soud poukázal na tvrzení stěžovatelky, že všichni tři žalovaní porušili nějakou právní povinnost. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že u žalovaného právního předchůdce prvého žalovaného, tj. u Okresního úřadu Plzeň - sever, chyběla příčinná souvislost mezi jím vydanými rozhodnutími o umístění zahrádkářské osady a škodou a že příčinou vzniku škody nemohla být jeho rozhodnutí, ani případná absence jiných rozhodnutí. Proto - podle názoru krajského soudu - nemohla mít stěžovatelka vůči prvému žalovanému úspěch. V případě druhého žalovaného rovněž nebyla splněna základní podmínka odpovědnosti za škodu. Tuto odpovědnost mu stěžovatelka přisuzovala proto, že po ukončení těžební činnosti "nezabránil návratu hydrologických a hydrogeologických poměrů do původního stavu"; takovou povinnost mu však zákon neukládá. I v případě třetího žalovaného, který stěžovatelce pozemek pronajal, shledal odvolací soud právní názor okresního soudu správným, neboť k nemožnosti řádně užívat pozemek došlo v důsledku přírodních sil, nezávisle na lidské vůli, takže ani třetí žalovaný porušit žádnou právní povinnost nemohl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Krajský soud v Plzni porušil napadeným rozsudkem její právo ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně i čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle jejího mínění krajský soud zcela ignoroval její argumentaci, jestliže potvrdil rozsudek soudu prvého stupně. Tvrdí, že první žalovaný povolil a následně zkolaudoval stavbu zahrádkářské kolonie, byť věděl, že jde o oblast nivy (podmáčené území). Druhý žalovaný ukončil v přilehlé oblasti těžbu uhlí a odčerpávání důlních vod, čímž podstatně zvýšil hladinu spodních vod a zaplavování dotčené zahrádkářské kolonie. Třetí žalovaný uzavřel se stěžovatelkou smlouvu o dočasném užívání pozemků za úplatu, ačkoli musel vědět o průniku vody na pozemek. Krajský soud se však spokojil s listinnými důkazy provedenými Okresním soudem Plzeň - sever, aniž by řešil nesprávnost postupu žalovaných, jež měli stěžovatelce způsobit škodu.

Stěžovatelka proto navrhla, aby byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 15 Co 297/2002, zrušen.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud především shledal, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci a interpretaci jednoduchého práva obecnými soudy, pokud jde o posouzení výkladu odpovědnosti za škodu dle § 420 občanského zákona v konkrétní souzené věci. Namítaná intenzita tvrzené protiprávnosti však ústavněprávního rozměru zjevně nedosahuje. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu proto posuzovat správnost aplikace jednoduchého práva, přirozeně za podmínky, že jeho aplikací nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V souzené věci je zjevné, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se svým neúspěchem v předešlém soudním řízení, neboť se jí nepodařilo unést důkazní břemeno a prokázat, že by některý ze žalovaných nesl odpovědnost za poškození (podmáčení) její zahrádkářské chaty a za zatopení pozemku, který vlastní v katastrálním území V..

Brojí-li stěžovatelka proti tomu, že se odvolací soud spokojil pouze s důkazy, které provedl soud prvého stupně, shledal Ústavní soud, že sama jiné důkazy, něž ty které obecný soud provedl - mimo provedení důkazu videokazetou, ke kterému odvolací soud zaujal negativní stanovisko - ani nenavrhla. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy, zejména pak Krajský soud v Plzni, v napadeném rozhodnutí správně zkoumaly a hodnotily především jednotlivé zásadní předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 420 občanského zákoníku - jehož se stěžovatelka dovolává - tak jak to citovaný právní předpis předpokládá. V tomto směru nelze obecným soudům z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Podle přesvědčení Ústavního soudu tedy obecné soudy rozhodovaly v rámci zákonem stanovené diskrece a nedopustily se protiústavního pochybení.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 36 odst. 1, 2 a 3 ani čl. 11 odst. 1 Listiny, ani jiná základní práva a svobody stěžovatelky, zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§ 43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru