Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 71/97Usnesení ÚS ze dne 08.10.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.71.97
Datum podání26.02.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 3 odst.1, § 6

99/1963 Sb., § 221 odst.1, § 221 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 71/97 ze dne 8. 10. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 71/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů K.U. a M.U., Z.U. a J.V., zastoupených advokátkou JUDr. E.Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 1996, č.j. 12 Co 702/94,

takto:

ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 6. 1994, č.j. 7 C 361/92-16, byl zamítnut návrh stěžovatelů K. a Z.U., aby byla odpůrci M., s.p., uložena povinnost vydat navrhovatelům nemovitosti, zapsané na LV č. 306 pro obec a k.ú. Z., a to budovu a průmyslový objekt bez č.p. na pozemku parc. č. 1200, 1206 a pozemky parc. č. 1200, 1206, 1207 a 1272/1 (dále jen "předmětné nemovitosti").

V odůvodnění rozsudku soud v prvé řadě uvedl, že se navrhovatelé původně domáhali vydání rozhodnutí, jímž by byl

1

I. ÚS 71/97

nahrazen projev vůle odpůrce k uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí. Během soudního řízení tento návrh změnili na návrh na vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, a soud tuto změnu návrhu připustil.

Ve věci samé soud na základě provedených listinných důkazů (zejména výpisu z pozemkové knihy a výpisu z obchodního rejstříku) dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti byly odňaty právním předchůdcům navrhovatelů nikoli jako osobám fyzickým, jak požaduje ustanovení § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nýbrž osobě právnické - firmě K.U. Navrhovatelé prý proto nesplňují "zákonný předpoklad právních nástupců oprávněné osoby". Mimo to údajně za celou dobu řízení nebyly navrženy důkazy o tom, že "na způsob přechodu věci na stát by bylo možno použít ustanovení § 6" zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně nebyla připuštěna další změna žaloby (návrhu), která vyplývá z doplnění odvolání ze dne 16. 10. 1996. Konkrétní údaje nejsou v tomto rozsudku uvedeny. Podle názoru krajského soudu by prý připuštění změny žaloby v této věci vedlo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí bez ohledu na to, "zda by toto rozhodnutí a řízení mu předcházející vykazovalo vady, pro které by bylo nutno rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení" (§ 221 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, dále jen "o.s.ř."). Tím by prý došlo k situaci, že by o změněné žalobě krajský soud - s přihlédnutím k principu dvojinstančnosti řízení - nemohl rozhodovat.

Ve věci samé byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že zákon o mimosoudních rehabilitacích si klade za cíl nahrazení pouze některých křivd, k nimž došlo v rozhodném období, nikoliv křivd všech. Proto se tento zákon nevztahuje na veškerý majetek, který byl způsobem předpokládaným v tomto zákoně odňat, ale zaměřuje se pouze na některé případy "s tím, že se jedná o majetek fyzických

2

I. ÚS 71/97

osob". V souzené věci sice byly předmětné nemovitosti odňaty v rozhodném období, nejedná se však o věci, které v té době byly ve vlastnictví osoby fyzické, nýbrž byly ve vlastnictví osoby právnické. To jednoznačně potvrzují zápisy v pozemkových knihách. Zákon o mimosoudních rehabilitacích se proto na daný případ nevztahuje a žalobě navrhovatelů proto nebylo možno vyhovět.

Krajský soud konečně poukázal na to, že prý stěžovatelé (navrhovatelé) předmětný nárok neuplatnili správně, neboť nároků ve smyslu citovaného zákona se lze domáhat nikoliv žalobou na vydání (roz. věci), nýbrž žalobou na nahrazení projevu vůle povinného subjektu s tím, že petit žaloby musí obsahovat přesné a určité vymezení dohody o vydání věci ve smyslu zákona.

Citovaný rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé (navrhovatelé K.U. a právní nástupci druhého navrhovatele Z.U.) ústavní stížností. Uvedli v ní, že jejich právní předchůdci K. a A.U. byli jedinými vlastníky strojírenského podniku v Z., zapsaného v obchodním rejstříku jako společnost s ručením omezeným s kmenovým kapitálem 200 000 Kč. Tento rodinný podnik byl znárodněn a náhrada za něj nikdy nebyla vyplacena, byť to zákon č. 114/1948 Sb. stanovil. Obecné soudy údajně porušily jejich právo na spravedlivý proces, neboť vyšly ze zjištění, že v pozemkové knize je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána právnická osoba, a ke škodě stěžovatelů poukázaly na to, že "zákon 87/91 Sb. se zaměřuje pouze na některé případy s tím, že výslovně zakotvuje, že se jedná o majetek fyzických osob". Nespravedlnost řízení spatřují stěžovatelé i v tom, že krajský soud nepřipustil doplnění odvolání ze dne 16. 10. 1996 "s odůvodněním, že by rozhodnutí soudu I. stupně muselo být zrušeno a věc mu vrácena".

Podle názoru stěžovatelů byl proto napadeným rozsudkem porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, hlava pátá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny.

3

I. ús 71/97

Ústavní soud zjistil, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že tedy nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Brně, dále Okresní soud Brno - venkov a vedlejší účastník - M., S.P.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost neshledává odůvodněnou a plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Okresní soud Brno - venkov rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku a na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

M., s.p., se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdal.

Ústavní soud již vícekrát konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto ani nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné, pokud jím ovšem nejsou porušena základní práva nebo svobody stěžovatele.

V souzené věci stěžovatelé v prvé řadě namítají porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za porušení tohoto základního práva považují především to, že obecné soudy vyšly ze zjištění, že v pozemkové knize je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána právnická osoba. Poukazují rovněž na odůvodnění napadeného rozsudku, podle něhož se zákon o mimosoudních rehabilitacích "zaměřuje pouze na některé případy s tím, že výslovně zakotvuje, že se jedná o majetek fyzických osob".

Těmto argumentům nelze přisvědčit.

Porušení práva na spravedlivý proces totiž nelze dovozovat ze subjektivní nespokojenosti účastníků s postupem soudů (zejména

4

I. úS 71/97

při hodnocení provedených důkazů), s výsledky řízení před nimi a s obsahem platné právní úpravy. Stěžovatelé v ústavní stížnosti sami přiznávají, že strojírenský podnik v Z. byl v obchodním rejstříku zapsán "jako společnost s.r.o. s kmenovým kapitálem 200 000 Kč". Se zřetelem k tomu odkazuje i Ústavní soud na ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., z něhož plyne, že oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České republiky. Jestliže tedy obecné soudy na základě listinných důkazů došly k závěru, že vlastníkem předmětných nemovitostí nebyla osoba fyzická, nýbrž osoba právnická - což jasně nepopřeli ani stěžovatelé - lze stěží usuzovat, že tím porušily jejich právo na spravedlivý proces. Jak správně uvádí v odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud, účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích není náprava křivd všech, nýbrž pouze křivd některých, které byly v rozhodném období spáchány. Ve skutečnosti, že tento zákon neumožňuje restituce majetku právnických osob, nýbrž pouze osob fyzických, nelze tedy spatřovat protiústavní pochybení obecných soudů, nýbrž toliko stěžovateli tvrzený a jimi kritizovaný nedostatek stávající právní úpravy, která je součástí platného právního řádu.

Z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelů však lze mít výhradu vůči postupu krajského soudu, pokud nepřipustil změnu návrhu (žaloby), vyplývající z doplnění odvolání ze dne 16. 10. 1996. Podle ustanovení § 95 o.s.ř. může navrhovatel za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení (odst. 1); soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (odst. 2). V dané věci došel krajský soud k závěru, že návrh žalobců na doplnění odvolání ze dne 16. 10. 1996 - spočívající ve změně petitu žaloby z předchozího "uložení povinnosti navrhovatelům vydat předmětné nemovitosti" na "uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci" - je natolik zásadního rázu, že by nutně vedl ke zrušení prvostupňového rozhodnutí bez ohledu na to, zda by toto rozhodnutí a řízení mu předcházející vykazovalo vady, pro něž by bylo nutno rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně

5

I. ÚS 71/97

k dalšímu řízení. Tento názor však v souzené věci Ústavní soud nesdílí. V tomto směru již Ústavní soud konstatoval, že zákon č. 87/1991 Sb. v ustanovení § 5 jednoznačně nevylučuje podání žaloby na vydání věci ani podání žaloby na uzavření dohody o vydání věci (Sbírka usnesení a nálezů ČSFR, č. 1, ročník 1992, str. 82 a 83). Proto se Ústavní soud nedomnívá, že by v dané věci byla změna návrhu natolik zásadního rázu, že by "výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem řízení o změněném návrhu" (§ 96 odst. 2 o.s.ř.).

Ani tento postup krajského soudu však zásadně nemění právní podstatu souzené věci, tkvící v tom, že podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je "oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu" a že se tento zákon nevztahuje na případy, kdy vlastníkem věci byla osoba právnická. To je základní argumentace rozsudku obou obecných soudů a Ústavní soud nevidí relevantní důvod, aby se od ní odchyloval.

Stěžovatel konečně namítl porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje i v tomto směru se však stěžovatelé mýlí. V souladu se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud znovu poukazuje na to, že citované ustanovení se vztahuje pouze na vlastnictví již konstituované, tedy existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález I. ÚS 115/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck 1995, str. 295).

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z uvedeného důvodu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl [§ 72 odst. 3, § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.].

6

I. ús 71/97

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 1997

JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru