Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 708/17 #1Nález ÚS ze dne 27.03.2018Odmítnutí dovolání pro vady, kterými netrpělo; k požadavkům na vymezení splnění předpokladů přípustnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuvyhověno
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
Dovolání
odškodnění
dovolání/náležitosti
zdravotnické zařízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 58/88 SbNU 817
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.708.17.1
Datum vyhlášení17.04.2018
Datum podání08.03.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 421a odst.1

99/1963 Sb., § 243c odst.1, § 237, § 238a, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jestliže Nejvyšší soud nesprávně odmítne dovolání pro nesplnění podmínky uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek dle § 237 až § 238a občanského soudního řádu, ačkoliv tato podmínka byla ve smyslu stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 naplněna, a učiní tak předsedou senátu, ačkoliv při splnění této podmínky měl o věci rozhodovat senátem, poruší tím právo dovolatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 27. 3. 2018 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh E. N. a E. V. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 25 Cdo 2720/2016-514, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.

Narativní část

Stěžovatelky se v řízení před obecnými soudy domáhaly po nemocnici (vedlejší účastnici) odškodnění za usmrcení jejich matky. Věcně šlo o posuzování otázky příčinné souvislosti mezi lékařským výkonem provedeným na matce stěžovatelek a jejím úmrtím. Před nalézacím a odvolacím soudem byly úspěšné. Nejvyšší soud tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení spolu s právním názorem, kterým se nalézací soud následně řídil, příčinný vztah nedovodil, a proto žalobu zamítl. Odvolací soud tento výrok potvrdil. V následném dovolání stěžovatelky stejně jako v ústavní stížnosti namítaly, že závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho rozsudku nebyl právním názorem, ale pokynem k odlišnému skutkovému hodnocení existence příčinné souvislosti, tedy k odlišnému řešení skutkové otázky, což však Nejvyššímu soudu podle jeho vlastní judikatury nepřísluší. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání prostřednictvím předsedy senátu pro vady, neboť stěžovatelky neuvedly, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti, když nevymezily rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu při řešení předestřených otázek.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomněl závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, jímž byla sjednocena nejednotná praxe Ústavního soudu při posuzování splnění požadavku na uvedení v textu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání dle § 237 až § 238a o. s. ř. Ústavní soud poukázal na komponenty splnění povinnosti dovolatele vymezit, v čem spatřuje splnění podmínek dovolání a připomněl požadavek na nikoliv formalistické posuzování splnění této povinnosti.

Stěžovatelky v dovolání uvedly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť závisí na vyřešení otázek procesního práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Následně formulovaly dvě konkrétní otázky. Tyto zdůvodnily tím, že Nejvyšší soud ve svém napadeném rozsudku odkazuje na svou předchozí judikaturu, s jejímiž závěry je však dle stěžovatelek tento rozsudek v rozporu. Nejvyšší soud ve své předchozí judikatuře totiž vyslovil, že je v řízení o dovolání vázán skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn v předchozím průběhu řízení, a že posouzení příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, na niž Nejvyšší soud není oprávněn samostatně odpovídat. Závěr Nejvyššího soudu dle stěžovatelek nebyl právním názorem, nýbrž pokynem k přehodnocení příčinné souvislosti.

Stěžovatelky neodkazovaly na konkrétní spisové značky žádné judikatury Nejvyššího soudu, z níž by měla správnost tohoto jejich názoru vyplývat, nicméně odkázaly na konkrétní pasáže napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, v nichž tento odkazuje na svou předchozí judikaturu. Bylo tedy zřejmé, s jakými dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu měl podle názoru stěžovatelek být napadený rozsudek Nejvyššího soudu v rozporu. I když zdůvodnění přípustnosti dovolání stěžovatelek nebylo zcela precizní, polopatické či puntičkářské, požadavkům na vymezení splnění podmínek přípustnosti dle Ústavního soudu vyhovovalo.

Jestliže Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl pro neodstraněné vady spočívající v nevymezení, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, konkrétně v čem spatřují rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu, ačkoliv z tohoto dovolání bylo bez obtíží na první přečtení pochopitelné, v čem stěžovatelky spatřovaly rozpor mezi dřívější judikaturou Nejvyššího soudu a jeho napadeným rozsudkem, porušil tím jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jelikož dovolání stěžovatelek netrpělo vadou, byl k rozhodování o něm příslušný senát Nejvyššího soudu, a nikoliv jeho předseda. Tím došlo k porušení práva stěžovatelek na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti v rozsahu, v němž směřovala proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, vyhověl a toto rozhodnutí zrušil. Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu, nalézacího soudu a odvolacího soudu odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jaroslav Fenyk. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 708/17 ze dne 27. 3. 2018

N 58/88 SbNU 817

Odmítnutí dovolání pro vady, kterými netrpělo; k požadavkům na vymezení splnění předpokladů přípustnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 27. března 2018 sp. zn. I. ÚS 708/17 ve věci ústavní stížnosti 1. E. N. a 2. E. V., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015 č. j. 25 Cdo 1222/2012-396, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 6. 2015 č. j. 18 C 345/2008-414, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016 č. j. 58 Co 383/2015-497 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 25 Cdo 2720/2016-514 vydaným v řízení o žalobě, jíž se stěžovatelky domáhaly po vedlejší účastnici 1 zaplacení částky 480 000 Kč s příslušenstvím z titulu jednorázového odškodnění pozůstalých za škodu usmrcením jejich matky, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a 1. Nemocnice Na Homolce, se sídlem Roentgenova 37/2, Praha 5, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem, se sídlem Těšnov 1, Praha 1, a 2. UNIQUA pojišťovny, a. s., se sídlem Evropská 136/810, Praha 6, zastoupené JUDr. Petrem Kazdou, advokátem, se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, jako vedlejších účastnic řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 25 Cdo 2720/2016-514 bylo porušeno právo stěžovatelek na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2017 a splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Matka stěžovatelek zemřela dne 19. 10. 2007 poté, co se dne 8. 10. 2007 podrobila u vedlejší účastnice 1 endoskopické papilosfinkterotomii. Po tomto lékařském výkonu vykazovala zdravotní komplikace, v jejichž důsledku byla opakovaně převezena do nemocnice v Teplicích, kde byla dne 10. 10. 2007 úspěšně operována za účelem odstranění krevní sraženiny v oblasti tzv. Vaterovy papily. Po její smrti se stěžovatelky domáhaly po vedlejší účastnici 1 žalobou zaplacení částky dohromady 480 000 Kč s příslušenstvím z titulu jednorázového odškodnění za škodu usmrcením dle ustanovení § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník").

3. V této věci byly stěžovatelky nejprve úspěšné před Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") i před Městským soudem v Praze (dále jen "odvolací soud"), následně však k dovolání vedlejší účastnice 1 Nejvyšší soud svým v záhlaví vymezeným rozsudkem zrušil předchozí rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a vrátil věc zpět nalézacímu soudu k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, nalézací soud svým v záhlaví vymezeným rozsudkem žalobu stěžovatelek zamítl a uložil jim povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1 náhradu nákladů řízení, dále rozhodl, že mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí 2 nemá nikdo nárok na náhradu nákladů řízení a rovněž že České republice se nepřiznává náhrada nákladů řízení státu.

4. Věcně šlo v daném řízení, stručně řečeno, o posuzování otázky příčinné souvislosti mezi lékařským výkonem provedeným v zařízení vedlejší účastnice 1 na matce stěžovatelek a jejím úmrtím. Obecné soudy vzaly za prokázané, že při předmětném výkonu došlo pravděpodobně k přerušení cévy, která následně začala krvácet a vedla k rozvoji následných komplikací, které vyústily až v multiorgánové selhání a smrt matky stěžovatelek, přičemž přerušení cévy je komplikace, která se objevuje u tohoto výkonu ve 2,5-4 % případů, tedy nahodile. Zároveň obecné soudy vzaly za prokázané, že pracovníci vedlejší účastnice 1 se nedopustili při předmětném výkonu porušení povinnosti, tedy že přerušení cévy bylo pouze náhodným vedlejším důsledkem. Proto nebyly splněny předpoklady odpovědnosti dle § 420 odst. 1 občanského zákoníku. Nalézací soud rovněž nedovodil příčinný vztah mezi provozováním zdravotnického zařízení a smrtí matky stěžovatelek dle § 420a odst. 1 občanského zákoníku. Podstatou sporu tedy bylo, zda bylo možno dovodit příčinný vztah mezi užitím nástroje na provedení výkonu - papilotomu (jímž byl proveden řez) - a smrtí matky stěžovatelek ve smyslu ustanovení § 421a odst. 1 občanského zákoníku.

5. Nejvyšší soud ve svém v záhlaví specifikovaném rozsudku vyslovil právní názor, jímž byly dle § 243g odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 226 odst. 1 občanského soudního řádu vázány nalézací soud i odvolací soud v řízeních, jež vyústila ve vydání jejich v záhlaví vymezených rozhodnutí. Podle tohoto právního názoru nelze ostrost a schopnost řezat tkáně per se považovat za specifické vlastnosti papilotomu, jež bezprostředně vedly ke škodnímu následku (s. 5 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Rovněž Nejvyšší soud uvedl, že pro závěr o příčinném vztahu mezi použitím papilotomu a úmrtím matky stěžovatelek nepostačovalo zjištění, že nebýt předmětného lékařského zákroku, nedošlo by ke krvácení a následně ani ke smrti. Pokud podle Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že proříznutí cévy papilotomem a následné krvácení je nikoliv běžnou či pravidelnou komplikací toho zákroku a vlastní příčinou smrti po 11 dnech od tohoto zákroku, k níž došlo v jiném zdravotnickém zařízení, bylo multiorgánové selhání, jemuž předcházelo nezvládnuté krvácení, ztráta krve při reoperaci, hemoragický šok a akutní pankreatitida, nebyl původní závěr odvolacího soudu, že zde byla příčinná souvislost mezi okolnostmi majícími původ v povaze papilotomu a smrtí matky stěžovatelek, správný. Ve svém napadeném rozsudku se nalézací soud následně tímto právním názorem řídil a tento příčinný vztah nedovodil, a proto žalobu zamítl.

6. Stěžovatelky podaly proti tomuto rozsudku odvolání, na jehož podkladě odvolací soud svým v záhlaví vymezeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v meritorním výroku, změnil pouze způsobem nevýznamným pro toto řízení před Ústavním soudem výrok o náhradě nákladů řízení před nalézacím soudem a přiznal vedlejší účastnici 1 náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Rovněž rozhodl, že stěžovatelky a vedlejší účastnice 2 nemají vzájemně nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že nalézací soud postupoval správně a v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu.

7. Stěžovatelky podaly proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání v rozsahu výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu a změnil výrok o náhradě nákladů nalézacího řízení a jímž přiznal vedlejší účastnici 1 náhradu nákladů odvolacího řízení. Jako dovolací důvod s odkazem na § 241a odst. 1 občanského soudního řádu uvedly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovaly pak stěžovatelky v tom, že ve smyslu § 237 občanského soudního řádu napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, které jsou Nejvyšším soudem rozhodovány rozdílně. Tyto otázky formulovaly stěžovatelky explicitně následujícím způsobem:

"1. Je v konkrétním případě otázka existence příčinné souvislosti mezi škodní událostí a vznikem škody otázkou skutkovou nebo otázkou právní?

2. Je odvolací soud v konkrétním případě vázán odlišným hodnocením existence příčinné souvislosti obsaženým v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu?"

Blíže svou dovolací argumentaci zdůvodnily stěžovatelky, stručně řečeno, tak, že odkázaly na odůvodnění v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího soudu s tím, že na s. 6 Nejvyšší soud uvedl, že je vázán zjištěným skutkovým stavem, na s. 5 uvedl, že otázka existence příčinné souvislosti mezi škodní událostí a vznikem škody je otázkou skutkovou, přičemž právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být jejich existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Přes tato jeho vlastní východiska pak dle stěžovatelek závěr Nejvyššího soudu přiblížený výše sub 5 není jasný, obecně platný, řádně a přesvědčivě odůvodněný právní názor, ale pokyn k odlišenému hodnocení existence příčinné souvislosti v konkrétním případě, tedy k odlišnému řešení skutkové otázky, což však Nejvyššímu soudu podle jeho vlastní judikatury nepřísluší.

8. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek a žádnému účastníku řízení o dovolání nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedl, že dovolání stěžovatelek nesplňuje všechny zákonné náležitosti dle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť v něm není uvedeno, v čem stěžovatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dle § 237 až 238a občanského soudního řádu, protože konkrétně nevymezily rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu při řešení předestřených otázek. K tomu poukázal na to, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem řešena rozdílně, nepostačuje vymezení této otázky, ale i rozdílná rozhodovací praxe. K tomu odkázal příkladmo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 29 ICdo 43/2013. Dle Nejvyššího soudu mu neuvedením zákonných náležitostí stěžovatelky zabránily v posuzování přípustnosti a důvodnosti dovolání, neboť toto trpělo vadou, pro niž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl dle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, přičemž tak dle § 243f odst. 2 občanského soudního řádu učinil prostřednictvím předsedy senátu.

III. Argumentace stěžovatelek

9. Stěžovatelky vytýkají napadeným rozhodnutím obecných soudů, zejména soudu Nejvyššího, 1. průtahy v řízení o prvním dovolání ve věci; 2. podjatost při vydání napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a 3. porušení práva na spravedlivý proces nerespektováním vlastní judikatury Nejvyšším soudem. Tyto námitky stěžovatelek lze konkretizovat následovně:

10. Námitku ad 1) stěžovatelky nijak blíže nespecifikovaly, pouze uvedly, že o dovolání vedlejší účastnice 1 rozhodl Nejvyšší soud svým v záhlaví specifikovaným rozsudkem až po více než třech letech, čímž popřel zásadu rychlosti a princip právní jistoty.

11. Ad 2) stěžovatelky uvedly, že o tomto dovolání vedlejší účastnice 1 rozhodoval senát Nejvyššího soudu složený z JUDr. Roberta Waltra, JUDr. Marty Škárové a JUDr. Aleše Zezuly, přičemž vedlejší účastnice 1 byla zastoupena JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph.D., MBA, a to přesto, že prví dva jmenovaní členové senátu Nejvyššího soudu a právní zástupce vedlejší účastnice 1 jsou spoluautory odborné publikace "Metodika odškodňování imateriálních újem na zdraví", vydané navíc ve stejném roce jako předmětné rozhodnutí. Stěžovatelky mají za to, že již jen tato skutečnost vyvolává pochybnosti o nepodjatosti dvou ze tří členů senátu Nejvyššího soudu, a odkázaly na nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996 (N 127/6 SbNU 429).

12. Námitku ad 3) stěžovatelky koncipovaly obdobně jako svou argumentaci v dovolání, přiblíženou výše sub 7. Tvrdí tedy, že závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu specifikovaném v záhlaví není právním názorem, ale pokynem k odlišnému skutkovému hodnocení, tedy že tímto rozsudkem neřešil Nejvyšší soud otázku právní, ale otázku skutkovou v konkrétní věci. Tím podle stěžovatelek porušil jejich právo na spravedlivý proces. Tímto nesprávným pokynem se pak řídily i nalézací a odvolací soud při vydání svých v záhlaví vymezených rozhodnutí a Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že není zřejmé, v čem stěžovatelky spatřují inkonzistenci Nejvyššího soudu v jimi postulovaných otázkách.

13. Ze všech těchto důvodů stěžovatelky navrhly Ústavnímu soudu, aby napadená rozhodnutí zrušil pro výše specifikovaný rozpor s jejich základními lidskými právy.

IV. Argumentace ostatních účastníků řízení

14. Ústavní soud si vyžádal vyjádření ostatních účastníků řízení a vedlejších účastnic řízení, jakož i spisový materiál.

15. Nalézací soud odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.

16. Odvolací soud pouze stručně Ústavnímu soudu sdělil, že má za to, že jeho postupem nedošlo k porušení žádného ústavního práva stěžovatelek. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.

17. Nejvyšší soud uvedl k námitce ad 1), že delší doba dovolacího řízení byla způsobena tehdejší přetížeností dovolacího senátu a že ani případné porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí napadeného ústavní stížností, neboť k nápravě následků takového porušení slouží jiné instituty. K námitce ad 2) se pak vyjádřil osobně JUDr. Robert Waltr tak, že neměl a nemá žádný vztah odůvodňující obavy z podjatosti k tehdejšímu právnímu zástupci vedlejší účastnice 1, přičemž pouhé spoluautorství odborné publikace žádné pochybnosti o nepodjatosti založit nemůže. Poukázal na to, že jde o zcela běžný jev, přičemž soudci i advokáti jsou schopni profesní vztahy spoluautorství odborné publikace oddělit od svých procesních rolí. Obdobně se vyjádřila i JUDr. Marta Škárová. K námitce ad 3) pak Nejvyšší soud poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž mu přísluší zasahovat do výkladu podústavního práva jen zcela výjimečně, nicméně důvod k takovému zásahu v nyní projednávaném případě nenastal. Nejvyšší soud ve svém napadeném rozsudku nevydal pokyn k přehodnocení skutkového stavu ani se neodchýlil od skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, pouze korigoval právní názor nalézacího i odvolacího soudu na výklad pojmu příčinná souvislost a na výklad ustanovení § 421a občanského zákoníku, k čemuž nepochybně oprávněn je. Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelek odmítl jako bezdůvodnou či aby ji zamítl.

18. Vedlejší účastnice 1 výslovně prohlásila, že v řízení bude uplatňovat práva vedlejšího účastníka. K námitce stěžovatelek ad 2) zastává vedlejší účastnice v podstatě stejný názor jako Nejvyšší soud, přičemž poukázala i na to, že již v průběhu dovolacího řízení muselo být stěžovatelkám zřejmé, že jejich věc bude řešit senát 25 Cdo, který dlouhodobě projednává spory související s nároky z titulu imateriální újmy. K námitce ad 3) pak vedlejší účastnice 1 vyslovila přesvědčení, že Nejvyšší soud ve svém napadeném rozsudku vydal pokyn k odlišnému právnímu, nikoliv skutkovému hodnocení. Vymezoval totiž okruh skutečností, mezi nimiž má být existence příčinné souvislosti zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Vedlejší účastnice 1 proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelek odmítl či zamítl.

19. Vedlejší účastnice 2 deklarovala svůj zájem účastnit se řízení před Ústavním soudem jako vedlejší účastník. K podané ústavní stížnosti se vyjádřila tak, že Nejvyšší soud se ve svém napadeném rozsudku vyjádřil zcela konkrétně a srozumitelně, přičemž s obecnou platností uvedl, že příčinou vzniku odpovědnosti zdravotnického zařízení dle § 421a občanského zákoníku musí být charakteristická vlastnost předmětu, např. konstrukce operačního nástroje či vlastnost materiálu, nikoliv způsob jejího použití. Navrhla tak ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost stěžovatelek odmítl či zamítl jako nedůvodnou.

20. Jelikož vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků řízení nepřinesla ve věci žádná nová zjištění, která by stěžovatelky nemohly vzít do úvahy při sepisu své ústavní stížnosti a která by byla způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, upustil tento od zaslání těchto vyjádření stěžovatelkám k replice.

V. Posouzení Ústavním soudem

21. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad Ústavou, nýbrž stejně jako každý jiný orgán veřejné moci podléhá povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a jí odpovídající rozdělení úkolů a pravomocí k jejich plnění. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

22. V nyní projednávané věci Ústavní soud z níže rozvedených příčin shledal, že ústavní stížnost je důvodná, neboť v záhlaví specifikovaným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelek na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to tím, že Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání bez toho, aby je podrobil meritornímu či kvazimeritornímu přezkumu, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky, přičemž tak učinil předsedou senátu, což by byl postup přípustný právě jen tehdy, pokud by nebyly splněny podmínky ke kvazimeritornímu či dokonce meritornímu přezkumu.

VI. Posuzování přípustnosti dovolání

23. V nyní projednávané věci se jedná o otázku naplnění požadavku na uvedení v textu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání dle § 237 až 238a občanského soudního řádu zakotvené v ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Nejednotná praxe Ústavního soudu při posuzování splnění této náležitosti vedla k vydání stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 [(ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), dále též jen "stanovisko"], jímž tato praxe byla sjednocena. Toto stanovisko se vztahuje i na případy nerozhodnuté v době jeho vydání, a tedy i na případ stěžovatelek (bod 68 stanoviska). V tomto stanovisku Ústavní soud jasně vymezil ustálenou praxi Nejvyššího soudu, umožňující mu odmítat dovolání, v nichž dovolatel výslovně nevymezil, v čem spatřuje splnění podmínek dle § 237 až 238a občanského soudního řádu; současně však také etabloval okruh případů, v nichž lze konstatovat porušení základního ústavně zaručeného práva na přístup k soudu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že Nejvyšší soud odmítne dovolání pro nepřípustnost dle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu právě z důvodu nevymezení splnění podmínek přípustnosti, ačkoliv tyto podmínky splněny byly.

24. V tomto stanovisku mimo jiné Ústavní soud v bodě 36 uvedl: "V případě vznášení právních otázek se tak nemůže stát, že by se dovolatel ocitl v situaci, kdy by nemohl požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu splnit. Stejně tak je podstatné, že vadou je pouze to, pokud dovolatel vůbec svůj názor neuvede, nikoli však to, pokud má Nejvyšší soud na splnění předpokladů přípustnosti jiný názor. Pokud se tedy např. dovolatel domnívá, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu, a Nejvyšší soud naopak uvede, že dovolatelem citované rozhodnutí ve skutečnosti na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Dovolatel tak ani není ,sankcionován' odmítnutím pro vady pouze za odlišný právní názor, nýbrž skutečně za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti."

25. Tento závěr je v souladu, jak citované stanovisko uvádí v bodě 40, s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4974/2016 ze dne 15. 12. 2016, v němž Nejvyšší soud velmi podrobně a přesvědčivě vysvětluje rozdíl mezi odmítnutím dovolání pro nevymezení splnění předpokladů dovolání dle § 237 až 238a občanského soudního řádu a mezi odmítnutím dovolání pro nepřípustnost, a v němž shrnul požadavky na vymezení splnění podmínek přípustnosti tak, že "... dovolatel je povinen vymezit přípustnost tak, že uvede, které ze čtyř kritérií v ustanovení § 237 o. s. ř. má za naplněné, přičemž je povinen danou právní otázku specifikovat takovým způsobem, aby z dovolání bylo patrno, kterou konkrétní právní otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem nebo která právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (nejlépe s uvedením příslušné nejednotné judikatury). Pokud spatřuje dovolatel přípustnost dovolání v tom, že ,dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak', musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Dovolatel nedostojí své povinnosti vymezit jím tvrzenou přípustnost dovolání, jestliže pouze obecně uvede, že ,se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu', aniž by odkázal na judikaturu dovolacího soudu, od které se měl podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování odchýlit, a to alespoň slovním popisem, aniž by byl povinen uvádět spisové značky rozhodnutí ...".

26. Z těchto požadavků, přijímaných v zásadě všemi civilními senáty Nejvyššího soudu [srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 ze dne 25. 9. 2013 (Rc 4/2013 SbSRS), usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1094/2017 ze dne 12. 4. 2017, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1681/2017 ze dne 19. 9. 2017, usnesení Nejvyššího soudu 28 Cdo 5261/2016 ze dne 3. 5. 2017, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1002/2015 ze dne 30. 7. 2015, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2407/2015 ze dne 2. 11. 2015, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4575/2014 ze dne 11. 12. 2014, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2644/2016 ze dne 20. 9. 2016, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1929/2016 ze dne 25. 10. 2016, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3514/2013 ze dne 31. 3. 2014, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5176/2016 ze dne 19. 12. 2016, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1898/2015 ze dne 30. 6. 2015, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1943/2014 ze dne 22. 10. 2014 aj.], vyplývají v zásadě tři komponenty splnění povinnosti dovolatele vymezit, v čem spatřuje splnění podmínek dovolání. Za prvé, musí být uvedeno, která ze čtyř variant dovolacího důvodu dle § 237 občanského soudního řádu dle dovolatele nastala. Za druhé, dovolatel je povinen položit konkrétní otázku odpovídající této variantě. Za třetí, dovolatel je povinen položení této otázky odůvodnit uvedením konkrétních skutečností, a to, připouští-li to zvolená varianta, nejlépe uvedením předchozí judikatury Nejvyššího soudu, která je ve vzájemném rozporu, od níž se odvolací soud odchýlil či již je třeba změnit. Uvedení konkrétní judikatury je pak pro dovolatele nanejvýš žádoucí, neboť tím výrazně snižuje riziko posouzení svého dovolání jakožto nesplňujícího podmínku vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti; není to však nepodkročitelný požadavek, vedoucí automaticky k odmítnutí dovolání, zdůvodní-li srozumitelně jinak, proč má za to, že jím vymezená otázka skutečně zakládá zvolenou variantu dovolacího důvodu.

27. V bodě 42 stanoviska pak Ústavní soud výslovně uvedl: "Ačkoli samotný požadavek na uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není v rozporu s ústavním pořádkem, přesto může při aplikaci § 241a odst. 2 (a § 243c) občanského soudního řádu dojít k porušení základních práv dovolatele. Může tomu tak být zejména tehdy, pokud Nejvyšší soud postupuje příliš formálně a např. dovolání odmítne jako vadné jen proto, že dovolatel neuvedl čísla jednací relevantních (a jinak dostatečně specifikovaných) rozhodnutí." V bodě 15 tohoto stanoviska pak Ústavní soud připomněl svou předchozí judikaturu k problematice příliš formalistického posouzení bezvadnosti dovolání. Takto vzpomněl např. nález sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607), v němž vyslovil názor, že je přílišným formalismem, pokud Nejvyšší soud požaduje pro splnění požadavku vymezení předpokladu přípustnosti dle § 237 občanského soudního řádu odkaz na konkrétní spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ke splnění tohoto požadavku postačuje slovní popis. Závěr tohoto nálezu nebyl stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 překonán, neboť toto se jej, jak uvedeno výše, dovolává a výslovně jej nepřekonává, jak učinilo např. ve vztahu k závěrům nálezu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607), jež po stanovisku nadále neplatí - viz bod 39 odkazovaného stanoviska.

28. Tento požadavek na nikoliv formalistické posuzování, zda dovolatel uspěl ve vymezení, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání dle § 237 až 238a občanského soudního řádu, je v souladu i se závěry judikatury Nejvyššího soudu zmíněné výše sub 25 a 26, neboť ani tato judikatura nevyžaduje, aby zvolená varianta dovolacího důvodu byla vymezena jen a pouze určitým přesně stanoveným uniformním způsobem. Ústavní soud ostatně ve své rozhodovací praxi konstantně zastává pozici, že přepjatý formalismus v činnosti orgánů veřejné moci netoleruje. Srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 127/96 ze dne 11. 7. 1996 (N 68/5 SbNU 519), nález sp. zn. III. ÚS 283/96 ze dne 29. 10. 1996 (N 111/6 SbNU 301), nález sp. zn. III. ÚS 61/97 ze dne 4. 11. 1999 (N 154/16 SbNU 145), nález sp. zn. III. ÚS 236/99 ze dne 13. 1. 2000 (N 5/17 SbNU 35), nález sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451), nález sp. zn. I. ÚS 189/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 184/43 SbNU 107), nález sp. zn. III. ÚS 188/04 ze dne 29. 9. 2004 (N 139/34 SbNU 393), nález sp. zn. I. ÚS 142/06 ze dne 26. 10. 2006 (N 195/43 SbNU 199), nález sp. zn. I. ÚS 2656/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 78/69 SbNU 321) a mnohá další rozhodnutí.

29. Jinými slovy, jakkoliv Ústavní soud uznává legitimitu současné právní úpravy dovolání, včetně požadavku na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění podmínek přípustnosti dovolání jakožto předpokladu pro to, aby se Nejvyšší soud otázkou jeho přípustnosti vůbec zabýval, neznamená to, že by se posouzení splnění tohoto požadavku vymykalo z příkazu nepřistupovat k procesním úkonům účastníků přepjatě formalisticky. Pokud tedy dovolání obsahuje všechny tři komponenty vymezené výše sub 25 a 26, jejich obsah je bez obtíží poznatelný, není vnitřně rozporný a je z něj srozumitelné, jakou právní otázku dovolatel Nejvyššímu soudu předkládá a proč se domnívá, že její položení je z hlediska § 237 občanského soudního řádu důvodné, nelze takovéto dovolání hodnotit jako nevyhovující požadavku na vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání. Tím není dotčena možnost Nejvyššího soudu takové dovolání vyhodnotit jako nepřípustné, budou-li pro to splněny podmínky, neboť vymezení splnění podmínek přípustnosti a přípustnost samotná jsou dvě samotné otázky.

VII. Vlastní posouzení případu stěžovatelek

A) K odmítnutí dovolání dle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu

30. Ústavní soud musí předně uvést, že stěžovatelky po celou dobu řízení následujícího po vydání v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího soudu konzistentně uplatňovaly námitku, že Nejvyšší soud tímto rozsudkem nerespektoval svou vlastní předchozí judikaturu, jíž se sám dovolával a podle níž není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, neboť v něm vyslovil pokyn k přezkoumávání skutkových okolností v dané věci, nikoliv zobecnitelný závazný právní názor. Tuto námitku stěžovatelky uvedly i v dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým v záhlaví specifikovaným usnesením. Tomuto soudu tak daly příležitost se s touto námitkou vypořádat, přičemž jako jediný další prostředek nápravy jim zbývala již jen ústavní stížnost. V ní tuto námitku zopakovaly a právě v ní spatřovaly porušení svého základního ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Materiálně tak stěžovatelky proti způsobu vyřízení věci Nejvyšším soudem brojily, ačkoliv neformulovaly ve své ústavní stížnosti expressis verbis námitku, že Nejvyšší soud odmítl jejich ústavní stížnost dle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu pro nepřípustnost v rozporu se zákonem, neboť pro to nebyly splněny podmínky.

31. Jak bylo uvedeno výše sub 7, stěžovatelky ve svém dovolání výslovně uvedly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť závisí na vyřešení otázek procesního práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Prvou komponentu splnění předpokladu uvést, v čem stěžovatelky spatřovaly splnění podmínek přípustnosti, vymezenou výše sub 25 a 26, tak splnily. Následně pak stěžovatelky formulovaly dvě konkrétní otázky, čímž splnily i komponentu druhou. Potud ani Nejvyšší soud v napadeném usnesení žádnou výtku ve vztahu k jejich dovolání nevznesl.

32. V textu tohoto dovolání položení těchto otázek stěžovatelky zdůvodnily tím, že Nejvyšší soud ve svém napadeném rozsudku odkazuje na svou předchozí judikaturu, s jejímiž závěry je však dle stěžovatelek tento rozsudek v rozporu. Stěžovatelky tento rozpor spatřovaly v tom, že Nejvyšší soud ve své předchozí judikatuře vyslovil, že je v řízení o dovolání vázán skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn v předchozím průběhu řízení, a že posouzení příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, tedy otázkou, na niž Nejvyšší soud není oprávněn samostatně odpovídat, přičemž otázkou právní je ohledně příčinné souvislosti dle Nejvyššího soudu toliko to, mezi jakými skutečnostmi má být příčinná souvislost zjišťována. Z textu dovolání je pak bez obtíží zřejmé, že podle názoru stěžovatelek Nejvyšší soud ve svém napadeném rozsudku zavázal soud prvního stupně k tomu, aby přehodnotil právě příčinnou souvislost, přičemž stěžovatelky tento závazný právní názor považují za stojící v rozporu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu, že zjišťování příčinné souvislosti je otázkou skutkovou. Stěžovatelky tak závěr napadeného rozsudku Nejvyššího soudu nekvalifikují jako právní názor spočívající v tom, mezi jakými skutečnosti má být příčinná souvislost zjišťována, ale právě již jako odpověď na skutkovou otázku, zda příčinná souvislost dána byla, či nikoliv. Tomu odpovídá i zvýraznění pasáží dovolání tučným písmem právě těchto tří východisek (že Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán dříve zjištěným skutkovým stavem, že přezkoumávat může pouze otázky právní a že ve svém napadeném rozsudku nevyřešil právní otázku, ale dal pokyn k odlišnému hodnocení skutkového stavu, což nesmí).

33. Stěžovatelky přitom neodkazovaly na konkrétní spisové značky žádné judikatury Nejvyššího soudu, z níž by měla správnost tohoto jejich názoru vyplývat, nicméně odkázaly na konkrétní pasáže napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, v nichž tento odkazuje na svou předchozí judikaturu. Bylo tedy zřejmé, s jakými dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu měl podle názoru stěžovatelek být napadený rozsudek Nejvyššího soudu v rozporu. Byť tak zdůvodnění přípustnosti dovolání stěžovatelek nebylo zcela precizní, polopatické či puntičkářské, požadavkům nastíněným výše v části VI tohoto nálezu vyhovovalo. Jestliže jen z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl pro neodstraněné vady spočívající v nevymezení, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, konkrétně v čem spatřují rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu, ačkoliv z tohoto dovolání bylo bez obtíží na první přečtení pochopitelné, v čem stěžovatelky spatřovaly rozpor mezi dřívější judikaturou Nejvyššího soudu a jeho napadeným rozsudkem, porušil tím jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

34. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že tento závěr se žádným způsobem netýká vlastního hodnocení přípustnosti, natož důvodnosti dovolání. Jelikož Nejvyšší soud toto dovolání odmítl, aniž by se vůbec v posloupnosti kroků posuzování dovolání k otázce přípustnosti dostal, bude toto jeho úkolem v novém řízení o dovolání, do nějž v tuto chvíli Ústavní soud nesmí jakkoliv zasahovat. Tento nález tedy žádném způsobem nepředznamenává, jakým způsobem Nejvyšší soud posoudí přípustnost dovolání stěžovatelek.

B) K porušení práva na zákonného soudce

35. Ústavní soud nemohl přehlédnout ani skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek dle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu předsedou senátu dle § 243f odst. 2 občanského soudního řádu. Tento postup je totiž umožněn pouze tehdy, odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro neodstraněné vady. Jelikož dovolání stěžovatelek netrpělo vadou, pro niž je nesprávně Nejvyšší soud tímto postupně odmítl, byl k rozhodování o něm příslušný senát Nejvyššího soudu (§ 243f občanského soudního řádu a contrario ve spojení s § 36c občanského soudního řádu).

36. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát uvedl, zákonné vymezení obsazení soudu představuje jednu z komponent práva na zákonného soudce [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 29/01 ze dne 18. 10. 2001 (N 153/24 SbNU 125), nález sp. zn. III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423), nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281) a mnohé další]. Rozhodoval-li za této situace namísto senátu jen jeho předseda, rozhodoval jiný druh soudního tělesa než ten, jemuž zákon toto rozhodnutí vyhrazuje. Tím došlo k porušení práva stěžovatelek na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny.

37. Tuto vadu stěžovatelky výslovně nenamítaly, nicméně Ústavní soud není vázán odůvodněním, ale toliko petitem ústavní stížnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2396/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 53/73 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145), nález sp. zn. I. ÚS 290/05 ze dne 23. 2. 2006 (N 44/40 SbNU 363), nález sp. zn. Pl. ÚS 5/01 ze dne 16. 10. 2001 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.) či nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 235/87 SbNU 811), bod 30 aj.], přičemž v tomto konkrétním případě je porušení práva na zákonného soudce navíc nutným důsledkem nesprávného posouzení dovolání stěžovatelek jakožto vadného, s nímž se neoddělitelně pojilo i rozhodnutí o něm nepříslušným druhem soudního tělesa, neboť nebyl-li by si Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek vyhodnotil jako vadné, pak ať by jeho přípustnost a eventuálně i důvodnost byl posoudil jakkoliv, byl by tak učinil jedině v senátu.

VIII. K dalším námitkám stěžovatelek

38. Vzhledem ke konstatování porušení základních práv a svobod stěžovatelek v části VII tohoto nálezu již v souvislosti s posuzováním vadnosti či bezvadnosti dovolání stěžovatelek nemůže Ústavní soud, vázán zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, posoudit i další napadená rozhodnutí obecných soudů a vypořádat se s dalšími námitkami stěžovatelek ve věci samé, neboť tyto budou mít příležitost je uplatnit v novém řízení o jejich dovolání. Obdobně to platí i pro námitku stěžovatelek stran údajné podjatosti dvou členů příslušného senátu Nejvyššího soudu. Stěžovatelkám je nyní již složení dovolacího senátu známo, a tedy jim nic nebrání v uplatnění námitky podjatosti v opakovaném řízení o dovolání. Bude úkolem Nejvyššího soudu se s námitkami stěžovatelek vypořádat. Pokud stěžovatelky nebudou s výsledkem tohoto nového řízení o svém dovolání spokojeny, zůstává jim stále eventuální možnost proti němu brojit ústavní stížností. Výsledek tohoto nového řízení však v tuto chvíli nelze žádným způsobem předjímat.

IX. Závěr

39. Ústavnísoud shrnuje, že napadeným usnesením Nejvyšší soud nesprávně odmítl dovolání stěžovatelek pro nesplnění podmínky uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek dle § 237 až 238a občanského soudního řádu, ačkoliv tato podmínka byla ve smyslu stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.) a jím sjednocené rozhodovací praxe Ústavního soudu v případě stěžovatelek naplněna. Učinil tak přitom předsedou senátu, ačkoliv při splnění této podmínky měl o věci rozhodovat senátem. Tím byla porušena základní ústavně zaručená práva stěžovatelek na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

40. Ústavnísoud proto stížnosti stěžovatelek v rozsahu, v němž směřovala proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, bez přítomnosti účastníků řízení a bez ústního jednání vyhověl a dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu konstatoval porušení těchto ústavně zaručených základních práv stěžovatelek a dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu toto rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud tedy bude muset rozhodovat o dovolání stěžovatelek proti napadenému rozsudku odvolacího soudu znovu. V tomto novém řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán nosným závěrem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu, tedy že dovolání stěžovatelek obsahuje vymezení, v čem stěžovatelky spatřují splnění podmínek přípustnosti dovolání dle § 237 až 238a občanského soudního řádu. Tento nález naopak neobsahuje žádný závěr ohledně toho, jak má Nejvyšší soud posoudit přípustnost dovolání stěžovatelek.

41. Jelikož se Nejvyššísoud tímto dovoláním meritorně ani kvazimeritorně nezabýval, neměl dosud možnost se vypořádat s námitkami stěžovatelek ve věci samé, a není tedy splněn jeden z předpokladů zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných, spočívající v tom, že nejprve musí být dána příležitost právě obecným soudům posoudit svá údajná pochybení a případně je i napravit. V části, v níž stěžovatelky brojily proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu, napadenému rozsudku nalézacího soudu a napadenému rozsudku odvolacího soudu, proto Ústavní soud jejich ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro nepřípustnost. K tomuto postupu srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527), bod 37, či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/17 ze dne 6. 3. 2018 (N 41/88 SbNU 565), bod 46.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru