Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 706/21 #1Usnesení ÚS ze dne 27.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříksprávní delikt
minimální mzda
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.706.21.1
Datum podání17.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný právní předpis; 567/2006 Sb.; o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí; Příloha II.

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

251/2005 Sb., § 26 odst.1 písm.b

567/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 706/21 ze dne 27. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Kubík, a. s., se sídlem U Prašné brány 1090/2, 110 00 Praha, zastoupené JUDr. Davidem Šmídem, advokátem se sídlem Olšanská 2643/1a, 1300 00 Praha 3, Huťská 1383, 272 01 Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 273/2019-27 ze dne 14. 1. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 Ad 12/2017-71 ze dne 20. 6. 2019, spojené s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, Přílohy, II. Příklady prací ve skupinách podle oborů, Obchodní provoz a pohostinství, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka s ústavní stížností spojila také návrh na zrušení nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, Přílohy, II. Příklady prací ve skupinách podle oborů, Obchodní provoz a pohostinství; a rovněž požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj č. j. 11580/8.30/16-15 ze dne 7. 12. 2016 (dále jen "rozhodnutí správního orgánu I. stupně"), byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců podle § 26 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, za což jí byla uložena pokuta ve výši 15 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální výši 1 000 Kč. Tohoto správního deliktu se měla dopustit tím, že dvěma zaměstnankyním za období od října 2015 do února 2016 a jedné zaměstnankyni za období od října 2015 do prosince 2015, neposkytla mzdu alespoň ve výši nejnižší úrovně zaručené mzdy podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. (dále jen "nařízení vlády"). Státní úřad inspekce práce (dále jen "odvolací správní orgán") rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že se slova "leden 2015" a "únor 2015" v případě prvních dvou zaměstnankyň nahrazují slovy "leden 2016" a " únor 2016". V ostatním odvolání stěžovatelky zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka poté podala proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu správní žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který ji shledal nedůvodnou a v záhlaví uvedeným rozsudkem ji zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky pak Nejvyšší správní soud rubrikovaným rozsudkem rovněž zamítl.

Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že správní soudy ve svých rozsudcích nesprávně vyložily skutkový i právní vztah, navíc se nevypořádaly s tím, že charakteristiky jednotlivých skupiny dle přílohy k nařízení vlády jsou do značné míry abstraktní a nezohledňují reálnou skutečnost. Namítá, že nesoulad mezi specifiky prodejen stěžovatelky a prodejci pohonných hmot není nijak logicky odůvodněn, a to jak v nařízení vlády, tak v napadených rozsudcích. Rozhodnutí správních soudů a nařízení vlády tak zasahují do základních práv stěžovatelky garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).

Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo, neboť závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Stejný osud sdílí s ohledem na jeho akcesorickou povahu i návrh stěžovatelky na zrušení shora označené části přílohy nařízení vlády [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. S ohledem na výsledek tohoto řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru