Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 703/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
vlastnické právo/přechod/převod
Restituce
dekret prezidenta republiky
Dědictví
občanství/osvědčení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.703.11.1
Datum podání07.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, #1 čl. 1 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb.

229/1991 Sb.

243/1992 Sb.

33/1945 Sb.

40/1964 Sb., § 460

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 703/11 ze dne 10. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti MUDr. M. Z., zast. Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, sídlem Zelená 267, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2010, č.j. 28 Cdo 2973/2010-540, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 19.1.2010, č.j. 22 Co 458/2009-512, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") pro údajné porušení jejích ústavně zaručených práv v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol") a zásady demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). K věci uvedla, že se v obnoveném řízení před Okresním soudem ve Svitavách (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že konkrétní pozemky v kat. úz. Chmelík tvořily a dodnes tvoří ležící pozůstalost po jejím dědečkovi J. J., zemř. dne XX.X.XXXX. Soud I. stupně její žalobě částečně vyhověl, částečně ji zamítl. Tento rozsudek napadla stěžovatelka i další účastníci řízení odvoláním, na jehož základě krajský soud potvrdil zamítavý výrok a vyhovující výroky změnil tak, že žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jednak odmítl, jednak zamítl. V průběhu soudního sporu stěžovatelka dokazovala, že nedošlo k přechodu předmětných pozemků na stát, ani na obec Chmelík, tvrdila, že požadovanému určení nebrání ani stanovisko Ústavního soudu č. 477/2005 Sb. Dále uváděla, že stěžovatelka, resp. již její zemřelá matka, uplatňovala nároky k předmětným nemovitostem podle zák. č. 229/1991 Sb. a zák. č. 243/1992 Sb., tento požadavek byl zamítnut, neboť J. J. z důvodu své smrti nemohl podat žádost o zachování čs. státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. a z důvodu, že státní orgány nevydaly rodině úmrtní list. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 428/06. Podle krajského soudu nemá tento nález s jejím případem žádnou skutkovou či právní podobnost, a že stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně neuspěla v minulosti se svými požadavky v restitučním řízení, tudíž nyní obchází restituční předpisy, a proto nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení. S tímto závěrem vyslovil souhlas i Nejvyšší soud a setrval na stanovisku, že je absolutně vyloučeno účinně se domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.

K porušení práva na spravedlivé projednání její věci mělo dojít nerespektováním faktu, že její matka v restitučním řízení neuspěla pouze proto, že státní orgány nevydaly pozůstalým po panu J. J. úmrtní list, že nejde o neúspěch z věcných důvodů, ani o obcházení data 25.2.1948, neboť úmrtí pana J. J. státní orgány potvrdily po roce 1948. Dále tvrdí, že u něj existovaly důvody pro zachování státního občanství. Nadále je přesvědčena o možnosti aplikace závěrů Ústavního soudu z nálezu sp.zn. I. ÚS 428/06, protože byla ujištěna o přípustnosti určovací žaloby ve své věci. Upření práva vlastnit majetek a porušení zásady, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, obecnými soudy spatřuje stěžovatelka v tom, že nedošlo k přechodu majetku pana J. J. na stát, protože nedošlo k jeho řádné konfiskaci.

Z uvedených důvodů stěžovatelka žádá, že Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ve výroku I. a II., stejně jako rozsudek krajského soudu ve výroku I. a II. a věc mu vrátil k novému řízení.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 1 odst. 1 Ústavy:

Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Čl. 11 Listiny:

1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Čl. 1 Dodatkového protokolu:

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

II.

Z předloženého rozsudku Nejvyššího soudu zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:

Stěžovatelka se u okresního soudu domáhala vůči několika žalovaným určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem v kat. úz. Chmelík, a to tak, že jejich jedna polovina tvořila ke dni podání žaloby a dodnes tvoří pozůstalost po J. J. narozeném YY.Y.YYYY a zemřelém XX.X.XXXX. Její žalobě bylo částečně vyhověno, částečně byla zamítnuta. Tento rozsudek napadla stěžovatelka a dva ze žalovaných odvoláním, na jehož základě krajský soud změnil výroky ve prospěch stěžovatelky a žalobu v této části zamítl, dále potvrdil zamítavé výroky prvostupňového soudu. Tato rozhodnutí vycházela ze zjištěného skutkového stavu, jehož základ tvořil fakt, že dědeček žalobkyně J. J. zemřel dne XX.X.XXXX, tj. před účinností dekretu č. 12/1945 Sb., následná konfiskační vyhláška nenabyla právní moci, odvolací soud však ve smyslu právních závěrů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu měl za to, že osoba, která děděním nenabyla majetek po zůstaviteli v důsledku jeho odnětí státem, nemůže po mnoha desetiletích legitimně očekávat, že by mohlo dojít k nabytí vlastnického práva cestou dědické posloupnosti, tudíž je tu dána absence základního předpokladu pro uplatnění určovací žaloby. Odvolací soud také akcentoval, že právní předchůdkyně žalobkyně neuspěla v minulosti se svým požadavkem v restitučním řízení podle zák. č. 229/1991 Sb. a zák. č. 243/1992 Sb. před pozemkovým úřadem i soudem z věcných důvodů a teprve následně podala určovací vlastnickou žalobu s argumentací podle obecných právních předpisů. Proti rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo zčásti přípustné pro tzv. otevřenou diformitu (pokud jde o měnící výrok rozsudku odvolacího soudu), ve zbývající části (pokud jde o potvrzující výrok odvolacího soudu ohledně zamítnutí stěžovatelčiny žaloby) šlo o tzv. nenárokové dovolání. Nejvyšší soud při posuzování stěžovatelčina dovolání zdůraznil, že se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy, jež jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechod na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními. K této otázce připomenul závěry z rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS - st. 21/05l; s poukazem na tyto závěry hodnotil tzv. nenárokové dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, proto ho odmítl (výrok I.). Na základě týchž myšlenkových konstrukcí pak zamítl (jako nedůvodně) dovolání podané pro otevřenou diformitu, přičemž zdůraznil, že odvolací soud vycházel i z individuálních rozměrů tohoto případu, včetně jeho specifických okolností, a přisvědčil závěru, že tu jde o nárok z období před 25.2.1948 a žádný restituční předpis nestanovil ohledně takového nároku způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížností a předloženým rozhodnutím Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.

K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, příp. by mu bylo znemožněno bránit se vůči žalobě směřující proti němu. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky uplatňovat svoje procesní práva v řízení o žalobě na určení vlastnického práva jejího právního předchůdce ke dni jeho smrti. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelčina matka nejprve uplatnila restituční nárok podle zák. č. 229/1991 Sb., neboť majetek jejího předchůdců přešel na stát, příp. ho stát převzal bez právního důvodu, a teprve později se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva. Je tedy zřejmé, že jde o konkurenci restitučního nároku s obecnou ochranou vlastnického práva.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát a opakovaně zdůraznil, že v restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález Ústavního soudu ČR ve věci sp.zn. II. ÚS 10/2000). Tento závěr je v souladu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení restitučního nároku ovšem musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci, za určitých podmínek, získal.

Odborné veřejnosti je známo (stejně jako stěžovatelce), že plénum Ústavního soudu dne 1.11.1005 přijalo stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání (pozn. na toto stanovisko odkázal i Nejvyšší soud). Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva. Právní názor Nejvyššího soudu v posuzované věci se tedy nijak neodchýlil od judikatury Ústavního soudu, naopak byl uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu potvrzen. Tímto stanoviskem je vázán též I. senát Ústavního soudu při rozhodování této ústavní stížnosti, jinými slovy: závaznost stanoviska se vztahuje na všechny soudce při rozhodování o ústavních stížnostech, včetně těch, kteří pro uvedené stanovisko nehlasovali, a nebo dokonce vyjádřili svůj odlišný názor v separátním vótu. Ve smyslu těchto závěrů nemohlo dojít postupem Nejvyššího soudu k porušení čl. 11 ani čl. 36 Listiny, ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu. Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 428/06 představuje výjimku ze závěrů uvedeného stanoviska, pro jejíž uplatnění není dán prostor v posuzované věci, a to z důvodu, že - jak konstatoval Nejvyšší soudu - tu jde o nárok z období před 25.2.1948 a žádný restituční předpis nestanovil ohledně takového nároku způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru