Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 702/01Usnesení ÚS ze dne 08.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkZdravotní pojištění
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.702.01
Datum podání07.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1

280/1992 Sb., čl.

592/1992 Sb., § 18, § 22


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 702/01 ze dne 8. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky A., spol. s r.o., zastoupené advokátkou JUDr. A. B., CSc., proti platebnímu výměru H. ze dne 6. 3. 2000, č.j. 19/0055/00, proti rozhodnutí Rozhodčího orgánu H. ze dne 27. 9. 2000, č.j. RO H. 2000/204, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2001, č.j. 15 Ca 534/2000-36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

H. (dále jen "H.") rozhodla platebním výměrem ze dne 6. 3. 2000, č.j. 19/0055/00, že A., spol. s r.o. (dále jen "stěžovatelka"), jako plátce pojistného (zaměstnavatel), je povinna zaplatit dle § 18 odst. 1 zákona č. 592/1992, o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 592/1992 Sb."), penále z dlužného pojistného od 28. 11. 1993 do 30. 4. 1995 ve výši 0,3 %, od 1. 5. 1995 do 4. 10. 1999 ve výši 0,1 % za každý den prodlení v celkové výši 37.032,- Kč. H. v odůvodnění uvedla, že kontrolou plateb pojistného na zdravotní pojištění bylo zjištěno, že plátce (stěžovatelka) porušil povinnosti zakotvené v § 5 odst. 1 až 3 zákona č. 592/1992 Sb., neboť za kontrolované období neodváděl pojistné na všeobecné zdravotní pojištění ve stanovené výši a v zákonných termínech.

Rozhodčí orgán H. (dále jen "RO H.") rozhodnutím ze dne 27. 9. 2000, č.j. RO H. 2000/204, zamítl odvolání stěžovatelky a rozhodnutí H. potvrdil. Odvolací orgán v odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal především na to, že po prohlášení konkurzu na majetek H. a následném rozhodnutí o jejím zrušení s likvidací nezanikají specifická oprávnění veřejnoprávní povahy H., která vyplývají přímo ze zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen "zákon č. 48/1997 Sb."), a zákona č. 592/1992 Sb. Proto bylo napadené rozhodnutí vydáno H. jako orgánem k tomu oprávněným. H. byla zrušena rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ČR (dále jen "MZ") a nepochybně se v likvidaci nachází. Likvidátor byl řádně jmenován rozhodnutím ze dne 26. 2. 1996, č.j. OSO 701/1, a jeho postavení vyplývá z ustanovení § 6a zákona č. 280/1992 Sb., o rezortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách (dále jen "zákon č. 280/1992 Sb.). Odvolací orgán dále uvedl, že z ustanovení § 13a zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb."), vyplývá, že likvidátor po dobu konkurzu vykonává svou působnost pouze v rozsahu, v jakém nepřešla na správce. RO H. proto konstatoval, že úkony provedené H. jako prvostupňovým orgánem jsou oprávněné a dopis H. ze dne 21. 9. 1998, kterým byla stěžovatelka požádána o předložení dokladů k provedení kontroly plateb pojistného, je proto nutno považovat za úkon ke zjištění výše pojistného. Poněvadž stěžovatelka převzala tuto výzvu dne 25. 9. 1998, bylo období 10/93 až 09/95 kontrolováno v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. Odvolací orgán dále ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatelka porušila ustanovení § 5 zákona č. 592/1992 Sb. tím, že neplatila pojistné na zdravotní pojištění za své zaměstnance "ve správné výši a včas příslušné zdravotní pojišťovně". Toto pojistné je ze zákona považováno za pojistné nezaplacené ve stanovené lhůtě příslušné pojišťovně. Odpovědnost stěžovatelky (plátce pojistného na zdravotní pojištění) je objektivní a nezávislá na subjektivních faktorech uváděných v odvolání. Důsledkem nezaplacení pojistného je pak penále vyměřené v souladu s ustanovením § 18 odst. 1 citovaného zákona.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 9. 2001, č.j. 15 Ca 534/2000-33, správní žalobu stěžovatelky zamítl a nepřiznal jí ani náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v odůvodnění tohoto rozsudku v prvé řadě (s ohledem na dispoziční zásadu vyjádřenou v ustanoveních §§ 249 odst. 2 a 250h odst. 1 o.s.ř. a na možnost dodatečného sdělení dalších důvodů, avšak pouze ve lhůtě zákonem určené k podání obžaloby, ve smyslu ustanovení § 250h odst. 1 věta za středníkem, o.s.ř.), konstatoval, že vycházel pouze z důvodů stěžovatelkou označených v žalobě ze dne 1. 12. 2000 a nemohl vzít v úvahu její další důvody uvedené v jejím podání ze dne 27. 8. 2001, jež bylo odvolacímu soudu doručeno až po uplynutí uvedené zákonem stanovené lhůty.

Krajský soud dále nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že H. (která byla rozhodnutím MZ ze dne 26. 2. 1996 zrušena s likvidací a na jejíž majetek byl následně prohlášen konkurz) bylo "odňato" povolení k provádění všeobecného zdravotního pojištění, neboť takové odnětí předpokládá vydání rozhodnutí (např. rozhodnutí MZ). O odnětí povolení k provádění všeobecného zdravotního pojištění pojednává až čl. IV. zákona č. 149/1996 Sb., v jehož důsledku novelizované ustanovení § 6 odst. 6 zákona č. 280/1992 Sb.podmiňuje zrušení zaměstnanecké pojišťovny s likvidací odnětím povolení k provádění všeobecného zdravotního pojištění MZ. Uvedená novela nabyla účinnosti dnem 1. 7. 1996, tj. až poté, co MZ rozhodlo dne 26. 2. 1996 o zrušení pojišťovny s likvidací, aniž by současně rozhodlo (muselo rozhodnout) o odnětí povolení k provádění všeobecného zdravotního pojištění. Správní soud proto nesouhlasí se stěžovatelkou, že zrušením H. s likvidací zanikla veškerá její oprávnění, naopak H. nezanikla (ostatně stěžovatelka v podání ze dne 27. 8. 2001 připouští, že zrušením s likvidací H. jako právnická osoba nezanikla a pro účely likvidace existuje i nadále) a byl jmenován likvidátor, který jedná jejím jménem a jehož činnost je stanovena v rozsahu, který koresponduje s pravomocí správce konkurzní podstaty naznačené v ustanovení § 13a zákona č. 328/1991 Sb. Uvedené ustanovení řeší vzájemný vztah likvidace a konkurzu (poznámka: předmětem sporu není ani skutečnost, že na majetek H. byl po jejím zrušení s likvidací prohlášen konkurz) tím způsobem, že likvidace se po dobu konkurzu přerušuje. Jiná činnost likvidátora H. (poznámka: tj. jiná činnost než činnost směřující k zániku právnické osoby) není však prohlášením konkurzu zcela vyloučena a ustanovení § 13a zákona č. 328/1991 Sb. ji naopak ve větě druhé předpokládá zdůrazněním toho, že "likvidátor po tuto dobu vykonává svou působnost pouze v rozsahu, v jakém nepřešla na správce". Krajský soud dále s odkazem na ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 280/1992 Sb. (podle něhož jsou zdravotní pojišťovny nositeli všeobecného zdravotního pojištění a zákon jim svěřil rozhodovat též o právech a povinnostech v oblasti veřejné správy, což ostatně dokládá i ustanovení § 53 zákona č. 48/1997 Sb.) dovodil, že rozhodnutí likvidátora ze dne 6. 3. 2000, jímž stěžovatelce uložil zaplatit penále za neodvádění pojistného, bylo vydáno jako rozhodnutí v oblasti veřejné správy a nikoliv jako rozhodnutí směřující k zániku právnické osoby.

Správní soud připomněl, že již dříve (srov. rozsudek ze dne 25. 1. 2000, č.j. 15 Ca 259/99-38, publikovaný v Soudní judikatuře ve věcech správních, 3. ročník, sv. 1, č. 571) vyložil, že na správce konkurzní podstaty přešla prohlášením konkurzu pouze oprávnění v oblasti práva soukromého. Nepřešla však na něj oprávnění z tzv. práva veřejného, když jedním z takových předpisů je též zákon č. 280/1992 Sb. Krajský soud z ustanovení § 5 odst. 2 citovaného zákona dovodil, že rozhodování H. o pojistném a také o penále, je rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, tj. v oblasti práva veřejného. Správní soud - k námitce stěžovatelky, že podle znění ustanovení § 6a (patrně odst. 3) zákona č. 280/1992 Sb. mohl likvidátor provádět pouze úkony směřující k likvidaci pojišťovny - dovodil (také s odkazem na demonstrativní charakter výčtu oprávnění zrušené pojišťovny uvedených v ustanovení § 6a odst. 3 věty druhé zákona č. 280/1992 Sb.), že za úkony směřující k likvidaci pojišťovny dle ustanovení § 6a odst. 3 věty prvé citovaného zákona nutno považovat nejen úkony směřující v užším smyslu k likvidaci H., nýbrž veškeré úkony veřejnoprávní povahy. Jedná se o úkony směřující ke zjištění, zajištění a vymožení pohledávek (tj. včetně kontroly dle § 22 zákona č. 592/1992 Sb.) při provádění zdravotního pojištění, které vznikly před rozhodnutím o zrušení H. Krajský soud zdůraznil, že opačný názor by znamenal nemožnost existující pohledávky zjistit, uplatnit a vymoci, neboť jde o pohledávky veřejnoprávní povahy, o nichž nelze rozhodovat v rámci pravomoci správce konkurzní podstaty.

Krajský soud se (i s ohledem na výše zmíněné právo pojišťovny provádět kontrolu po rozhodnutí o zrušení pojišťovny s likvidací) neztotožnil ani s názorem stěžovatelky na promlčení práva předepsat penále. Stěžovatelka však spatřuje promlčení tohoto práva též v tom, že se jí pracovníci H. neprokázali služebním průkazem a zvláštním oprávněním k provedení kontroly, z čehož dovozuje, že žádost o zaslání dokladů (dopisem ze dne 21. 9. 1998) nelze považovat za provádění (ani zahájení) kontroly. Krajský soud v uvedené souvislosti a s odkazem na ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. poukázal na to, že citovaným dopisem požádal pracovník H. o zaslání dokladů ke kontrole plateb pojistného, že této žádosti žalobkyně vyhověla, požadované doklady H. zaslala a ta dle těchto dokladů kontrolu provedla. Ustanovení § 22 odst. 1 věty druhé zákona č. 592/1992 Sb. dle názoru soudu nepochybně dopadá - jak je zřejmé z jeho obsahu - na případy (pokud jde o odkaz na prokázání se služebním průkazem), kdy se kontrolující pracovník dostaví osobně s požadavkem na umožnění kontroly. Pokud se jedná o zmiňované "zvláštní oprávnění k takové činnosti", nelze dle mínění krajského soudu tuto část zákona vyložit jinak, než jako právo takové zvláštní oprávnění vyžadovat, např. v případě pochybností o tom, že jde o kontrolu, kterou nařídil ředitel pojišťovny. V souzené věci však H. požádala uvedeným dopisem o zaslání dokladů, stěžovatelka této žádosti vyhověla a neměla tedy pochybnosti o tom, že jde o kontrolu dle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. Postup pracovníků H. nelze proto považovat za rozporný se zákonem. Krajský soud konečně uvedl, že pokud stěžovatelka považuje v nepředložení služebního průkazu a zvláštního oprávnění jediný důvod, proč citovaný dopis pracovníka H. ze dne 21. 9. 1998 nepovažuje z hlediska ustanovení § 16 odst. 1 věty druhé zákona č. 592/1992 Sb., za úkon ke zjištění výše pojistného nebo k jeho vyměření, pak soud sám tento dopis - z důvodů výše uvedených - za takový úkon považuje a neztotožňuje se proto s její námitkou, že k promlčení práva předepsat penále došlo též v důsledku nepředložení služebního průkazů a zvláštního oprávnění.

Ze všech uvedených důvodů krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem a správní žalobu zamítl (§ 250j odst. 1 o.s.ř.).

Platební výměr H. ze dne 6. 3. 2000, č.j. 19/0055/00, rozhodnutí RO H. ze dne 27. 9. 2000, č.j. RO H. 2000/204, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2001, č.j. 15 Ca 534/2000-36, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní nejprve stručně rekapitulovala dosavadní průběh řízení a poté uvedla, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byla porušena její dále uvedená základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Podle názoru stěžovatelky došlo k porušení článku 4 odst. 1 Listiny v prvé řadě tím, že rozhodnutím o uložení povinnosti ve správním řízení bylo učiněno osobou, která k tomu neměla oprávnění. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že H. dnem zrušení vstoupila do likvidace a "přestala být nositelem všeobecného zdravotního pojištění, přestala být vykonavatelem veřejné správy na tomto úseku a zanikla její oprávnění spojená s výkonem veřejné správy, včetně oprávnění vyměřovat ve správním řízení penále za opožděné placení pojistného a provádět kontrolu placení pojistného. To vyplývá jak z § 6 zákona č. 280/1992 Sb., tak z obecného pojmu likvidace". V uvedené souvislosti odkázala mimo jiné na to, že v době zrušení H., tj. patrně v v první polovině roku 1966, byl § 6 zákona č. 280/1992 Sb. formulován poněkud jinak, ovšem účinky zrušení s likvidací byly v té době stejné, jako za dnešní úpravy. Stěžovatelka dále tvrdila, že zrušením s likvidací nezaniká H. jako právnická osoba, existuje i nadále, ale pouze pro účely likvidace, tj. pouze pro účely vypořádání majetkových poměrů. Tím se také významně mění její způsobilost vstupovat do právních vztahů (má pouze omezenou právní subjektivitu) a jako právnická osoba, které byla svěřena speciální působnost na úseku veřejné správy, ztrácí dnem zrušení a vstupem do likvidace oprávnění vykonavatele veřejné správy. Stěžovatelka proto uvedla, že pokud nemá H. žádná veřejnoprávní oprávnění, nemá je ani její likvidátor. Stěžovatelka poukázala na to, že ke stejnému názoru ostatně dospěl i krajský soud, který sám uvádí, že vstupem do likvidace H. přestala být nositelem zdravotního pojištění. Tento závěr však prý krajskému soudu nebránil v tom, aby vzápětí pokračoval tvrzením, že likvidátor může jménem zdravotní pojišťovny rozhodovat v oblasti veřejné správy. Stěžovatelka se domnívá, že tím krajský soud nejen popřel vlastní závěr o účincích vstupu pojišťovny do likvidace, ale že především připustil, aby na úseku veřejné správy ve věcech všeobecného zdravotního pojištění rozhodovaly i osoby, které nesplňují podmínky stanovené příslušným zákonem. Stěžovatelka tedy namítla, že H. jí uložila ve správním řízení povinnost zaplatit penále za opožděné placení pojistného v době, kdy již ztratila oprávnění ukládat povinnost v oblasti veřejné správy. Byla jí tím prý uložena povinnost mimo rámec zákona a jeho meze.

K porušení čl. 4 odst. 1 Listiny dále došlo prý také tím, že rozhodnutí o uložení povinnosti ve správním řízení bylo učiněno po uplynutí promlčecí lhůty pro vyměření penále. Stěžovatelka poukázala na to, že jak ve správním řízení, tak v rámci soudního přezkumu uplatnila námitku promlčení, k níž však rozhodující orgány nepřihlédly. V této souvislosti v prvé řadě uvedla, že údajná kontrola byla prováděna v době, kdy již H. byla v likvidaci a oprávnění provádět kontrolu plateb pojistného podle § 22 zákona č. 592/1992 Sb. je součástí veřejnoprávních oprávnění H., jež zanikají dnem, kdy zdravotní pojišťovna ztratí oprávnění provádět všeobecné zdravotní pojištění; kontrolu prováděnou H. v letech 1998 a 1999 nelze tedy považovat za kontrolu ve smyslu citovaného ustanovení. Stěžovatelka vedle toho poukázala i na způsob, jakým byla údajná kontrola provedena; tento způsob prý nesplňoval požadavky kogentní úpravy § 22 zákona č. 592/1992 Sb., neboť pověření pracovníci pojišťovny byli povinni prokázat se služebním průkazem a zvláštním oprávněním k takové činnosti vydaným jejím ředitelem. Podle názoru stěžovatelky oznámení ze dne 21. 9. 1998, č.j. 21-0079/98, které bylo jediným úkonem, jež H. učinila za účelem zahájení kontroly, nesplňuje požadavky citované kogentní úpravy.

Stěžovatelka dále argumentuje tím, že rozsudkem krajského soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a tedy na spravedlivý proces. Toto právo porušil krajský soud tím, že prohlásil stěžovatelčino podání ze dne 27. 8. 2001 (kterým reagovala na vyjádření RO H. ke správní žalobě) za "předložení dalších důvodů" pro přezkum napadeného správního rozhodnutí po uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí pro podání správní žaloby. Ve skutečnosti však prý nešlo o důvody nové, leč o rozvedení právní argumentace žalobce v reakci na vyjádření protistrany, takže byl porušen princip rovnosti zbraní obou účastníků řízení.

Stěžovatelka dále brojila proti argumentaci krajského soudu, že souhlasila s provedením kontroly placení pojistného na základě oznámení ze dne 21. 9. 1998, č.j. 21-0079/98, tím, že sama požadované doklady zaslala ke kontrole. Pro tento závěr prý není ani ve spise ani v ústních podáních účastníků žádná opora; naopak v odvolání proti platebnímu výměru č. 19/0055/00, které bylo součástí soudního spisu, stěžovatelka uvedla, že na citované oznámení žádným zasláním dokladů nereagovala a že jakákoli zjištění plateb pojistného provedla H. jen z údajů a informací, které od stěžovatelky obdržela již o několik let dříve.

Stěžovatelka proto navrhla, aby "Ústavní soud přijal nález, jímž zruší 1. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 15 Ca 534/2000-36, ze dne 6. září 2001, jakož i 2. rozhodnutí Rozhodčího orgánu H., č.j. RO H. 2000/204 a 3. platební výměr č.j. 19/0055/00".

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

V prvé řadě stěžovatelce nelze přisvědčit, pokud argumentuje tím, že rozsudkem krajského soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého práva stanoveným postupem domáhal jeho ochrany před soudy, které jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 Ústavy ČR). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u správního soudu domáhala.

Pokud stěžovatelka tvrdí, že krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že prohlásil stěžovatelčino podání ze dne 27. 8. 2001 (kterým stěžovatelka reagovala na vyjádření RO H. ke správní žalobě) za předložení dalších důvodů pro přezkum napadeného správního rozhodnutí po uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí pro podání správní žaloby, Ústavní soud nepovažuje tuto skutečnost za porušení principu "rovnosti zbraní". Ani Ústavní soud nezpochybňuje právo stěžovatelky vyjádřit se k právním závěrům, které učinil RO H. (jako žalovaný) ve svém vyjádření k žalobě, avšak v rámci takového vyjádření stěžovatelky (jež bylo soudu doručeno až po uplynutí lhůty pro podání žaloby) může soud přihlížet jen k těm důvodům, jež stěžovatelka již v samotné žalobě uvedla. Ústavní soud v této souvislosti (stejně jako krajský soud) poukazuje na zásadu koncentrace řízení upravenou v ustanovení § 250h odst. 1 o.s.ř. Uvádí-li však stěžovatelka v části IV. vyjádření ze dne 27. 8. 2001 (č.l. 29, 30 spisu), že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází po prohlášení konkurzu na správce (§ 14 zákona č. 328/1991 Sb.) nejedná se o pouhé rozvedení právní argumentace žaloby (a to v reakci na vyjádření protistrany). Ústavní soud v těchto souvislostech připomíná dispoziční zásadu vyplývající z ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř., tedy, že - z hlediska konstantní judikatury - správní soud nepřezkoumává napadené rozhodnutí nad důvody vymezené ve správní žalobě; jinak řečeno, stěžovatelka musí již ve správní žalobě přesně popsat důvody svého tvrzení o nezákonnosti napadených rozhodnutí. Těmito důvody je správní soud vázán a nemůže souzenou věc přezkoumávat nad jejich rámec. Ostatně tento názor Ústavní soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítla, že pro závěr krajského soudu, že sama souhlasila s provedením kontroly placení pojistného na základě oznámení (dopisu) ze dne 21. 9. 1998, č.j. 21-0079/98, tím že sama požadované doklady zaslala ke kontrole, není ani ve spise ani v ústních podáních účastníků žádná opora; uvedla, že jakákoli zjištění plateb pojistného provedla H. jen z údajů a informací, které od stěžovatelky obdržela již o několik let dříve. Ústavnímu soudu nezbývá v tomto směru než poukázat na to, že se jedná o tvrzení, které stěžovatelka neuplatnila ani ve správní žalobě (ale ani ve vyjádření ze dne 27. 8. 2001), leč až v ústavní stížnosti. Proto se jím Ústavní soud v souladu s ustálenou judikaturou nezabýval.

Co se týká stěžovatelkou namítaného porušení čl. 4 odst. 1 Listiny jednak proto, že rozhodnutí o uložení povinnosti ve správním řízení bylo učiněno osobou, která k tomu neměla oprávnění, jednak proto, že rozhodnutí o uložení povinnosti ve správním řízení bylo učiněno po uplynutí promlčecí lhůty pro vyměření penále, Ústavní soud konstatuje, že se jedná toliko o otázku výkladu běžných zákonů. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, jestliže tyto soudy ve své činnosti postupují v souladu s ústavním pořádkem republiky. Pokud jde o uvedené námitky, ztotožňuje se Ústavní soud se závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem, který v odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě a jasně rozvedl důvody, které jej k jeho závěrům vedly. Ústavní soud současně připomíná, že tomu koresponduje i názor, který byl vyložen již dříve (srov. rozsudek ze dne 25.1. 2000, č.j. 15 Ca 259/99-38, jenž byl publikovány v Soudní judikatuře ve věcech správních, ročník třetí, sv. 1, č. 571). Pokud jde o závěr, že rozhodnutí H. je rozhodnutím v oblasti veřejné správy, je tento názor zastáván i v obecně známé a uznávané literatuře (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 1053). Co se pak týče tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí o uložení povinnosti ve správním řízení bylo učiněno po uplynutí promlčecí lhůty pro vyměření penále, poukazuje Ústavní soud na argumentaci v odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž soud vyložil jednak právo H. provádět kontrolu po rozhodnutí o jejím zrušení a jednak dostatečně zřetelně a přesvědčivě odmítl námitku stěžovatelky, že k tomuto promlčení došlo v důsledku nepředložení služebního průkazu a zvláštního oprávnění. Závěry napadeného rozsudku nevykazují znaky svévole, nelze v nich spatřovat ani tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu a jsou tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelné.

Ostatně Ústavní soud obsah této části ústavní stížnosti považuje za polemiku s právními názory, které jsou vysloveny v napadeném rozsudku a stěžovatelka toliko vlastní interpretací čl. 4 odst. 1 Listiny dovozuje jejich porušení. Ústavní soud proto s připomenutím výše uvedeného tvrzení, že se jedná pouze o výklad běžných zákonů, ve kterém neshledal porušení ústavnosti, ani v tomto případě stěžovatelce přisvědčit nemůže.

Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmě, že napadenými H., RO H. a Krajského soudu v Ústí nad Labem k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2004

JUDr. František Duchoň, v.r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru