Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 700/16 #1Nález ÚS ze dne 24.10.2016Požadavky na odůvodnění rozhodnutí odmítajícího dovolání pro nepřípustnost

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkPromlčení
odůvodnění
dovolání/přípustnost
Bezdůvodné obohacení
dovolání/otázka zásadního právního významu
dovolání/důvody
nepřezkoumatelnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 197/83 SbNU 179
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.700.16.1
Datum vyhlášení02.11.2016
Datum podání01.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 107, § 101

99/1963 Sb., § 243f odst.3, § 169 odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


I v případě odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je v rozhodnutí dovolacího soudu nutno vypořádat všechny argumenty stěžovatele; pouhý odkaz na dosavadní judikaturu přitom nepostačuje, nepřipojí-li k němu dovolací soud vysvětlení, proč právě dosavadní judikatura je správná a proč nejsou správné úvahy dovolatele stran změny dané judikatury.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 24. 10. 2016 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Martina Klímy usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2916/2013-314 ze dne 29. 11. 2015 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 890 000 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek byl potvrzen krajským soudem. Stěžovatel v podaném dovolání uvedl, že dle jeho názoru měla být jinak posouzena otázka běhu promlčecí lhůty, neboť jím uplatněný nárok vycházel ze smluvního vztahu, nikoli z titulu bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nevymezení žádné otázky hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v posuzované věci učinil závěr o svévolnosti rozhodnutí dovolacího soudu, který se nevypořádal s argumenty stěžovatele zakládajícími přípustnost dovolání, čímž nedostál ústavnímu požadavku náležitého odůvodnění a své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti.

I když o.s.ř. umožňuje dovolacímu soudu odůvodnit své odmítavé rozhodnutí pouze stručně, nelze v žádném případě upustit od základního požadavku srozumitelnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí.

V konkrétní rovině Ústavní soud vytkl dovolacímu soudu, že v odůvodnění napadeného usnesení pouze odkázal na dosavadní judikaturu, aniž by však zdůvodnil, proč je tato judikatura správná, resp. proč nejsou správné závěry stěžovatele o nutnosti změny současného přístupu k řešení nastolené otázky. Stěžovatel přitom nijak nezpochybňoval existenci současné judikatury, nýbrž naopak zdůrazňoval požadavek na její změnu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl David Uhlíř. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 700/16 ze dne 24. 10. 2016

N 197/83 SbNU 179

Požadavky na odůvodnění rozhodnutí odmítajícího dovolání pro nepřípustnost

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 24. října 2016 sp. zn. I. ÚS 700/16 ve věci ústavní stížnosti Martina Klímy, zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích, Kuzina 169, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2015 č. j. 29 Cdo 2916/2013-314, kterým bylo odmítnuto pro nepřípustnost stěžovatelovo dovolání, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Daniela Drasticha jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2015 č. j. 29 Cdo 2916/2013-314 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2015 č. j. 29 Cdo 2916/2013-314 se ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 9. 2012 č. j. 58 C 169/2008-240 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, který se po vedlejším účastníkovi domáhal zaplacení částky 890 000 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 5. 2013 č. j. 8 Co 216/2013-283.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost spatřoval ve faktu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být rozhodnutím dovolacího soudu posouzena jinak. Konkrétně uvedl, že jinak by měla být posouzena otázka běhu promlčecí lhůty, neboť jím uplatněný nárok vychází ze smluvního vztahu mezi ním a vedlejším účastníkem, tedy ze vztahu, který nelze posuzovat podle ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení.

4. Usnesením Nejvyššího soudu (dále též jen "dovolací soud") ze dne 29. 11. 2015 č. j. 29 Cdo 2916/2013-314 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. Dovolací soud v odůvodnění konkrétně uvedl, že stěžovatel nevymezil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Z odůvodnění dále vyplývá, že napadené rozhodnutí je co do řešení otázky, zda na stanovení počátku běhu promlčecí lhůty má vliv okolnost, že doba plnění závazku z bezdůvodného obohacení byla mezi stranami dohodnuta, souladné s ustálenými judikatorními závěry.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími jak okresního a krajského soudu, tak i soudu dovolacího. Petit ústavní stížnosti však směřuje pouze proti usnesení dovolacího soudu.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel uvádí, že dovolací soud se jím vymezenou otázkou přípustnosti dovolání vůbec nezabýval. V napadeném usnesení podle stěžovatele pouze zrekapituloval svoji rozhodovací praxi k otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Z dovolání je však zřejmé, že stěžovatel si byl vědom ustálených judikatorních závěrů, nicméně navrhoval jiné posouzení této otázky. Dovolací soud však neuvedl jediný důvod, proč by tato otázka neměla být posouzena jinak. Z pohledu stěžovatele se tak jedná o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Na podporu svých tvrzení stěžovatel dále uvádí, že uplatňuje-li dovolatel jako důvod přípustnosti jiné posouzení právní otázky, je povinností dovolacího soudu zdůvodnit, proč je dosavadní rozhodovací praxe správná a naopak proč je nesprávná argumentace dovolatele. Pokud uvedené zdůvodnění není povinností dovolacího soudu, je právní úprava přípustnosti dovolání z uvedeného důvodu nadbytečná.

7. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl zrušení napadeného usnesení dovolacího soudu.

III. Vyjádření účastníka

8. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníka a vedlejšího účastníka k vyjádření.

9. Dovolací soud ve svém vyjádření v prvé řadě uvedl, že se nemohl vypořádat s argumentací stěžovatele vztahující se k běhu promlčecí lhůty proto, že stěžovatel žádnou takovou argumentaci nepředestřel. Dále doplnil, že výhrady uplatněné stěžovatelem z větší části představovaly pouhou polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, aniž by stěžovatel otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, což by splňovalo podmínku přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Závěrem dovolací soud uvedl, že tvrzení stěžovatele neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci.

10. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

11. Ústavní soud doručil vyjádření dovolacího soudu stěžovateli k replice. Stěžovatel v jejím rámci uvedl, že předložil argumentaci, na jejímž základě bylo možné založit přípustnost dovolání, a že jeho tvrzení nebyla pouhou polemikou se skutkovými závěry, nýbrž tvrzeními zakládajícími přípustnost dovolání. Stěžovatel se rovněž zabýval správností zjištěného skutkového stavu.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřením účastníka, replikou stěžovatele a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

14. V nyní souzené věci lze učinit závěr o svévolném rozhodnutí.

15. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se soustředil pouze na rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele, a nikoliv na rozhodnutí okresního a krajského soudu, neboť nebyla výslovně napadena petitem ústavní stížnosti a správnost skutkových zjištění nemá na nynější rozhodnutí Ústavního soudu žádný vliv. Akceptace skutkových tvrzení stěžovatele by navíc znamenala nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence dovolacího soudu, který tyto otázky v dalším řízení bude řešit.

16. Co do rozsahu napadení usnesení dovolacího soudu bylo podstatou ústavní stížnosti tvrzení, že dovolací soud se nevypořádal s argumenty stěžovatele zakládajícími přípustnost dovolání a že usnesení dovolacího soudu je nedostatečně zdůvodněno, tedy nepřezkoumatelné.

17. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že jedním z důvodů přípustnosti dovolání je stav, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacímsoudem posouzena jinak. Z části A) stěžovatelem podaného dovolání vyplývá, že stěžovatel uplatňoval právě tento dovolací důvod, čemuž odpovídá i obsah. Stěžovatel konkrétně uvedl, že odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odkázal na konstantní judikaturu vztahující se k projednávané věci (srov. spis č. l. 298), nicméně z dovolání rovněž vyplývá nesouhlas stěžovatele s těmito závěry a požadavek jiného právního posouzení (srov. zejména č. l. 298 a 299 o odmítnutí uvedených závěrů). Z obsahu dovolání je nadto zřejmý nesouhlas stěžovatele s interpretací dosavadní judikatury.

18. Z odůvodnění napadeného usnesení dovolacíhosoudu je zřejmé, že pouze odkázal na dosavadní judikaturu významnou pro rozhodnutí projednávané věci, nicméně nijak nezdůvodnil, proč je tato judikatura správná, resp. proč nejsou správné závěry stěžovatele o nutnosti změny současného přístupu k řešení uvedené otázky. Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. platí, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání nepřípustné. To však v žádném případě neznamená upuštění od základního požadavku srozumitelnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že z ústavního pořádku ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku, nicméně jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Opačný výklad by vedl k nedůvodné svévoli nebo libovůli při rozhodování. Ústavní soud rovněž dovodil, že i pro rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je třeba trvat na tom, aby z odůvodnění tohoto rozhodnutí (byť i stručného ve smyslu § 243f odst. 3 o. s. ř.) bylo pro dovolatele seznatelné, z jakého důvodu dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti jeho dovolání, a aby toto odůvodnění bylo pro dovolatele předvídatelné, srozumitelné a vnitřně bezrozporné [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2642/14 (N 18/80 SbNU 225) a ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14 (N 85/81 SbNU 423)]. V tomto bodě Ústavní soud plně souhlasí s názorem stěžovatele, že je povinností dovolacího soudu zdůvodnit, proč je dosavadní rozhodovací praxe správná a naopak proč je nesprávná argumentace dovolatele.

19. Z ústavní stížností napadeného usnesení je zřejmé, že dovolacísoud se z hlediska přípustnosti nevypořádal se všemi tvrzeními stěžovatele, přes něž se pouze přenesl odkazem na dosavadní judikaturu. Stěžovatel však v žádném případě nezpochybňoval absenci současné judikatury, nýbrž zdůraznil požadavek na její změnu. Lze proto konstatovat, že napadené usnesení dovolacího soudu je nepřezkoumatelné a zakládající porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

20. Z uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2015 č. j. 29 Cdo 2916/2013-314 zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru