Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 700/02Usnesení ÚS ze dne 27.01.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSmlouva
právní úkon/neplatný
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.700.02
Datum podání05.12.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 36, § 366

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

46/1948 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 700/02 ze dne 27. 1. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek A. R., a J. R., zastoupených JUDr. D. V., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2002, čj. 25 Cdo 2400/2000 - 253,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností se stěžovatelky domáhaly zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2002, čj. 25 Cdo 2400/2000 - 253, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2000, čj. 28 Co 173/2000 -220, 28 Co 174/2000 - 220.

Tímto rozsudkem krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v N. (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 1. 2000, čj. 6 C 324/95 - 186, ve znění doplňujícího rozsudku z téhož dne tak, že žalobu stěžovatelek, jíž požadovaly po žalovaném městu N. každá zaplatit částku 182 297,-- Kč s úroky z prodlení, zamítl. Ve výroku, kterým okresní soud rozhodl o vzájemném návrhu žalovaného na určení, že Město N. je vlastníkem označených pozemků, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 2168 pro obec a katastrální území N., a ve výrocích o náhradě nákladů řízení uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Podle názoru stěžovatelek napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Bylo rovněž zasaženo do jejich práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům v soudním řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny, dále bylo porušeno i právo na rovnost účastníků v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení těchto práv spatřují stěžovatelky v tom, že soud posuzoval, v řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení, vlastnické právo stěžovatelek, resp. platnost kupní smlouvy (viz níže) jako otázku předběžnou a v tomtéž řízení o vzájemném návrhu žalovaného rozhodoval o určení vlastnického práva, přičemž obě řízení se stejným základem byla rozhodnuta jiným postupem. Žaloba na plnění byla zamítnuta a v řízení o vzájemném návrhu byl rozsudek okresního soudu zrušen a vrácen k novému projednání. K určení vlastnického práva tedy nedošlo. Krajský soud, jako soud odvolací, neupozornil stěžovatelky na změnu svého právního názoru a nevyzval je k uplatnění všech důkazů za této nové situace. Podle závěru krajského soudu budou mít stěžovatelky v řízení před okresním soudem o vzájemném návrhu žalovaného na určení vlastnického práva právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a k návrhům žalovaného. Podle stěžovatelek by však toto právo měly mít i v řízení o žalobě na zaplacení bezdůvodného obohacení, neboť se jedná o stejný základ věci, ale napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR jim bylo toto právo odňato.

Podle názoru stěžovatelek odvolací i dovolací soud vytvořily svým postupem nerovnost účastníků v řízení a odňaly jim soudní ochranu. Tento závěr dovodily ze skutečnosti, že oba uvedené soudy řešily otázku vlastnictví označených pozemků jako předběžnou otázku, jejíž základ je řešen v řízení o vzájemném návrhu žalovaného. V něm však byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu vrácena k novému projednání. Takový postup je podle stěžovatelek v rozporu s právem na spravedlivý proces a porušuje jejich základní práva uvedená v ústavní stížnosti, neboť kdyby v řízení o vzájemném návrhu žalovaného bylo potvrzeno vlastnické právo stěžovatelek, nebudou moci již uplatnit nároky, které jsou předmětem žaloby o zaplacení bezdůvodného obohacení, neboť v mezidobí by došlo k jejich promlčení. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že důvod pro zamítnutí dovolání dovolacím soudem nebyl dán.

Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti podání, zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelky, oprávněné k jejímu podání, byly řádně zastoupeny a vyčerpaly všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu v N. sp. zn. 6 C 324/95 .

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že nemá, podle platného občanského soudního řádu, povinnost upozorňovat v rámci projednání odvolání na to, že má ve věci jiný právní názor. Přezkoumal napadené rozhodnutí, dokazování doplnil listinnými důkazy a podle § 220 odst. 2 OSŘ rozsudek soudu prvního stupně změnil, neboť zaujal jiný právní názor ohledně právní subjektivity okresních investorských útvarů i ohledně platnosti předmětné kupní smlouvy. Podle jeho názoru nedošlo k porušení ústavního práva na spravedlivý proces ani práva na ochranu vlastnického práva.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že v řízení o vydání bezdůvodného obohacení řešil prejudiciální otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1962, kterou právní předchůdkyně stěžovatelek, A. H., prodala bývalému československému státu označený pozemek. Ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu v tom, že uvedená kupní smlouva je platným právním úkonem, na základě něhož se bývalý československý stát stal vlastníkem tohoto pozemku. Požadavek stěžovatelek na vydání bezdůvodného obohacení, které podle jejich tvrzení mělo vzniknout z důvodu užívání tohoto pozemku žalovaným, je tedy neopodstatněný. Město N. podalo v uvedeném řízení vzájemný návrh na určení, že je vlastníkem sporného pozemku, a odvolací soud dospěl k závěru, že ohledně tohoto návrhu je třeba provést další dokazování. Z tohoto důvodu rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude okresní soud rozhodovat již "jen" o tomto vzájemném návrhu, neboť o návrhu stěžovatelek na vydání bezdůvodného obohacení bylo již pravomocně rozhodnuto. V podrobnostech dovolací soud odkázal na svou argumentaci v napadeném rozsudku a dodal, že jeho rozsudkem nebyla porušena základní práva stěžovatelek zakotvená v článcích 11, 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisu sp. zn. 6 C 324/95 Okresního soudu v N. Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozhodl o žalobě stěžovatelek tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit každé částku 182 297,-- Kč s příslušenstvím. V části, týkající se zaplacení částky 75 851,10 Kč s příslušenstvím každé stěžovatelce, žalobu zamítl. Vzájemný návrh žalovaného na určení, že město N. je vlastníkem označených pozemků, zamítl. Okresní soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 1. 6. 1962, uzavřená mezi právní předchůdkyní stěžovatelek A. H. a Investorským útvarem ONV v N., je absolutně neplatná, protože tento investorský útvar nemohl jménem státu uzavírat kupní smlouvy, i když je ve smlouvě uvedeno, že investorský útvar souhlasí s tím, aby podle této smlouvy bylo vloženo právo vlastnické pro Československý stát. Podle zákona č. 65/1960 Sb., o národních výborech, a podle vládního nařízení č. 71/1960 Sb. byly orgány státní moci a správy v krajích, okresech a obcích národní výbory, které odpovídaly za investorskou činnost z hospodářství, které bylo podřízeno příslušným národním výborům a řídilo okresní stavební podnik a okresní investorský útvar. Podle zákona tedy byly orgánem státní moci okresní národní výbory, které měly řídící pravomoc a jejich řídící činnosti podléhaly i okresní investorské útvary. Soud se opřel o ustanovení § 32 a § 36 občanského zákoníku z roku 1950 o neplatnosti právních úkonů a dopěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je podle tehdy platných norem neplatná. Nemohla být však zrušena správním rozhodnutím ONV v rámci přezkumného řízení, i když pozemek podléhal výkupu státem. Toto rozhodnutí ONV však svědčí o tom, že ONV jako orgán státu nesouhlasil s uzavřením této kupní smlouvy. Z uvedených důvodů okresní soud zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že žalovaný je vlastníkem části původního pozemku. Vycházel ze stávajícího stavu v katastru nemovitostí, podle kterého jsou stěžovatelky spoluvlastnicemi pozemků (do nichž byl rozdělen pozemek původní), a to každá z jedné poloviny. Žalovaný užívá bez právního důvodu zastavěné části původního pozemku, proto mu soud uložil zaplatit, z titulu bezdůvodného obohacení, každé ze stěžovatelek částku 182 297,-- Kč, nikoliv tedy celou žalovanou částku, protože přihlédl k námitce promlčení, kterou žalovaný uplatnil.

Výše označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatelek na zaplacení bezdůvodného obohacení zamítl a zrušil jej ve výroku, jímž rozhodl o vzájemném návrhu žalovaného na určení, že Město N. je vlastníkem předmětných pozemků a věc vrátil v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že se opřel o skutková zjištění soudu prvního stupně. Protože okresní soud nezjistil skutkový stav úplně, a v důsledku toho i věc nesprávně právně posoudil, odvolací soud doplnil dokazování provedením dalších listinných důkazů. Ze zápisu z ustavujícího zasedání ONV v N. ze dne 20. 6. 1960 a z prvního zasedání ONV v N. dne 30. 8. 1960 zjistil, že byl učiněn návrh na zřízení podniků a organizací řízených ONV. Jednalo se mimo jiné i o Okresní investorský útvar v N.. Ze zápisu z 12. řádné schůze Rady ONV v N. ze dne 2. 12. 1960 odvolací soud zjistil, že byl schválen organizační řád investorského útvaru ONV v N.. Investorský útvar byl zřízen jako rozpočtová organizace řízená radou ONV. Vykonával funkci samostatného investora v hospodářství plánovaném samostatně ONV. Do náplně činnosti Okresního investorského útvaru patřilo mimo jiné uzavírat hospodářské smlouvy s dodavateli, vykonávat majetkoprávní agendu spojenou s investiční výstavbou, na úseku hospodářsko-právním obstarávat veškeré právní záležitosti útvaru aj. Z usnesení Středočeského národního výboru v Praze ze dne 15. 2. 1963 soud zjistil, že od 1. 4. 1963 se rušily okresní investorské útvary jako samostatné rozpočtové organizace ONV.

Podle názoru odvolacího soudu platnost kupní smlouvy ze dne 1. 6. 1962 musí být posouzena podle občanského zákoníku z roku 1950, tedy podle zákona č. 141/1950 Sb., a to podle ustanovení § 366 o kupní smlouvě a dále podle § 30 a následujících, upravujících právní úkony. Odvolací soud, na rozdíl od okresního soudu, dospěl k závěru, že okresní investorské útvary byly nadány právní subjektivitou, i když byly řízeny radou příslušného ONV. Mohly tedy svým jménem činit právní úkony v tom rozsahu, jak bylo stanoveno v jejich organizačním řádu. Podle § 111 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1950 převod vlastnictví se nedovršoval teprve zápisem do pozemkové knihy, ale již tehdy, jakmile se smlouva stala perfektní. U většiny smluv, vedle smluvního konsensu, bylo k převodu nemovitosti nezbytné přivolení ONV. Podle § 2 zákona č. 65/1951 Sb. přivolení nebylo potřeba k převodu nemovitosti do státního socialistického vlastnictví. Dále, podle zákona č. 236/1957 Sb., o notářských poplatcích, bylo stanoveno, že právní úkon převodu majetku, ze kterého se platil poplatek z darování nebo převodu nemovitosti, vyžadoval k platnosti registraci u státního notářství. Právní úkon byl platný jen v tom rozsahu a s tím obsahem, jak byl registrován. To se však netýkalo nemovitého majetku, který se převáděl do socialistického vlastnictví. Podle vyhlášky č. 206/1958 Ú. l. nepotřeboval Investorský útvar ONV v N. ani souhlas nadřízeného orgánu, který se podle citované vyhlášky vyžadoval podle výše úplaty za nabytý majetek. Podle citované vyhlášky, v té době platné, však mohly organizace podřízené národnímu výboru bez přivolení nadřízených orgánů nabývat věci až do výše úplaty 100 000,-- Kčs. Pokud kupní cena v daném případě činila pouze 4 222,61 Kčs a nebyla v té době z důvodu porušení předpisů napadena, lze dovodil, že souhlas Rady ONV v N. potřeba nebyl. Činnost Investorského útvaru ONV v N. byla, ve vztahu k této kupní smlouvě, přezkoumávána finančním odborem v N. a jediné pochybení bylo shledáno v tom, že rozhodnutí o koupi pozemku bylo v rozporu s veřejným zájmem, neboť nerespektovalo ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., když vlastnice na této půdě do 10 let od účinnosti zákona nezačala hospodařit a půda tak podléhala výkupu ze strany státu podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě.

Odvolací soud dospěl k názoru, že ONV v N. svými správními rozhodnutími ze dne 22. 12. 1962 a 17. 4. 1963 nemohl zrušit platně uzavřenou kupní smlouvu ze dne 1. 6. 1962. Na základě této smlouvy tak stát nabyl vlastnictví k nemovitosti, která byla předmětem této smlouvy a platnost smlouvy bylo možno napadnout pouze u soudu. Obě správní rozhodnutí jsou, podle závěru odvolacího soudu, nicotnými, neboť směřují ke zrušení uzavřené kupní smlouvy, a nikoli ke zrušení správního aktu ve smyslu § 24 zákona č. 91/1961 Sb., o správním řízení, které umožňovalo národním výborům, v případech stanovených v zákoně o národních výborech, rušit, popř. měnit vydaná rozhodnutí i mimo odvolací řízení.

Podle § 36 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1950 spočívaly důvody absolutní neplatnosti právního úkonu v rozporu s obecným zájmem nebo pokud se příčil zákonu. Zákon č. 46/1948 Sb. však obsahoval řadu výjimek. Z obsahu obou zmíněných správních rozhodnutí je zřejmé, že právní předchůdkyně stěžovatelek, A. H., se dovolávala své sociální situace v souvislosti s tím, že chtěla pozemek prodat a nechtěla, aby pozemek podlehl výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb. Podle odvolacího soudu A. H. zřejmě trvala na platnosti uzavřené kupní smlouvy s tím, že pozemek podléhat výkupu nemohl. Z obsahu rozhodnutí finanční komise ONV v N. je zřejmé, že uplatňovala některý z důvodů uvedených v zákoně č. 46/1948 Sb., podle nichž půda nepodléhala výkupu. Na základě uvedených úvah vyslovil odvolací soud přesvědčení, že za stávající důkazní situace není platnost uzavřené kupní smlouvy zpochybněna ani pro rozpor se zákonem (zákon č. 46/1948 Sb.), když A. H. sama, v roce 1962, trvala na platnosti uzavřené kupní smlouvy a nepřála si, aby pozemek byl nuceně vykoupen. Z doložky odboru výstavby a vodního hospodářství MěstNV v N. na předmětné kupní smlouvě vyplývá, že pokud by pozemek nebyl vykoupen, byl by vyvlastněn a že výkupní cena se prakticky rovná náhradě jeho vyvlastnění. Podle názoru odvolacího soudu se tedy v podstatě jedná o výkup a výsledek by byl pro A. H. stejný, i kdyby se svým odvoláním proti správnímu rozhodnutí v roce 1962 uspěla.

Odvolací soud se zabýval všemi námitkami, které účastníci vznesli, platnost smlouvy přezkoumal i z hlediska tehdy platných předpisů o převodech nemovitostí a o poplatkové registraci takových právních úkonů. Vzhledem k tomu, že žádná jiná konkrétní námitka absolutní neplatnosti uzavřené kupní smlouvy účastníky vznesena nebyla, učinil odvolací soud závěr, že předmětná smlouva byla uzavřena platně a pozemek přešel do vlastnictví tehdejšího československého státu. Na tom nemění nic skutečnost, že dědictví bylo potvrzeno stěžovatelkám jako podílovým spoluvlastnicím. V této části je dědické rozhodnutí nicotné, neboť stěžovatelky nemohly nabýt do vlastnictví pozemek, který jejich právní předchůdkyně ke dni svého úmrtí již nevlastnila.

Pokud jde o vzájemný návrh žalovaného na určení vlastnictví k nemovitostem, byl rozsudek okresního soudu zrušen podle § 221 odst. 1 písm. a) OSŘ, neboť okresní soud, s ohledem na svůj právní názor, neprováděl žádné důkazy k tomu, zda jsou skutečně naplněny zákonné podmínky pro přechod vlastnictví k pozemku na obec ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. Pokud by o tomto návrhu rozhodl odvolací soud, nahradil by nepřípustně činnost soudu prvního stupně a vzal by tak účastníkům možnost odvolání (nebyla by zachována zásada dvouinstančnosti řízení). Podle názoru odvolacího soudu je naléhavý právní zájem na určení vlastnictví dán, neboť stěžovatelky jsou dosud zapsány jako vlastnice v katastru nemovitostí.

Z ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelek proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 28 Co 173/2000, 28 Co 174/2000 zamítl. V odůvodnění rozsudku dovolací soud nejprve posuzoval stěžovatelkami napadenou platnost uzavřené kupní smlouvy a po pečlivém posouzení všech tehdy platných právních norem dospěl ke stejnému závěru jako soud odvolací, totiž že Okresní investorský útvar v N. (OIÚ) byl oprávněn nabývat smlouvou pro stát podle vyhl. min. financí č. 206/1958 Ú. l. nemovitý majetek za podmínek v této vyhlášce uvedených. V dané věci tedy vystupoval OIÚ při uzavírání předmětné kupní smlouvy jako rozpočtová organizace, jejíž oprávnění k uzavření kupní smlouvy bylo založeno organizačním řádem v rozsahu vymezeného okruhu činností, jímž ji ONV nadal. Dovolací soud rovněž přisvědčil závěru odvolacího soudu, že přivolení nadřízeného orgánu k uzavření kupní smlouvy ze dne 1. 6. 1962 nebylo třeba, neboť ONV směl nabývat podle citované vyhlášky věci až do výše úplaty 100 000,-- Kčs. Dovolací soud rovněž vyvrátil námitku stěžovatelek, že předmětná kupní smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Z ustanovení tohoto zákona dovodil, že nebyl-li sporný pozemek předmětem výkupního řízení podle § 10 a násl., nevztahovalo se na něj ustanovení § 13 téhož zákona o zákazu dispozice s půdou. Vlastnice tohoto pozemku A. H. jej tedy mohla kupní smlouvou ze dne 1. 6. 1962 převést na stát, aniž by takový právní úkon byl v rozporu s citovaným zákonem. Dovolací soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelek, že kupní smlouva je neplatná pro nesrozumitelnost. Tento důvod absolutní neplatnosti právního úkonu se váže k náležitostem projevu vůle, tedy pokud ani výkladem nelze zjistit jeho obsah. Z předmětné kupní smlouvy je nepochybně zřejmé, že jejím obsahem byl úplatný převod pozemku č. kat. 1028/2 v kat. území N. za dohodnutou kupní cenu ve výši 4 422,61 Kčs do vlastnictví čs. státu. Dovolací soud se tedy ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že uvedená kupní smlouva je platným právním úkonem, na jehož základě přešel sporný pozemek do vlastnictví bývalého československého státu.

Dovolací soud se rovněž vypořádal i s námitkami stěžovatelek ohledně důvodů, z nichž A. H. podala odvolání proti rozhodnutí ONV, neboť se netýkají okolností, jež by měly vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska hmotného práva. Dovolací soud se nezabýval námitkami stěžovatelek ohledně nesprávnosti rozhodnutí z důvodu nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu věci ani námitkami, že smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, neboť zde nebyl naplněn dovolací důvod, jak je v odůvodnění rozsudku uvedeno.

Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelek, podle kterého jim nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před krajským soudem a Nejvyšším soudem ČR dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena základní práva stěžovatelek. V průběhu řízení před obecnými soudy i před dovolacím soudem byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem. Stěžovatelky měly možnost účastnit se řízení, podávat návrhy, navrhovat nové důkazy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. Odvolací soud doplnil dokazováním skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, zhodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich, za použití všech právních předpisů, platných v době uzavření předmětné smlouvy, právní závěry, které náležitě odůvodnil. Dovolací soud, po přezkoumání napadeného rozhodnutí krajského soudu, dospěl ke stejnému závěru, tj. že předmětná kupní smlouva byla platně uzavřena, označený pozemek tudíž touto smlouvou přešel na československý stát. Na základě tohoto zjištění odvolací soud zamítl žalobu stěžovatelek na zaplacení bezdůvodného obohacení. Nemohlo tedy dojít k porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny .

K námitce stěžovatelek, že postupem krajského soudu i Nejvyššího soudu ČR, jímž byla řešena jako předběžná otázka platnost uzavřené kupní smlouvy a rozhodnutí okresního soudu o vzájemném návrhu žalovaného, bylo zrušeno a vráceno okresnímu soudu k dalšímu řízení, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, je třeba uvést následující.

Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva je platná, proto nedošlo k bezdůvodnému obohacení na úkor stěžovatelek. Okresní soud se však nezabýval otázkou, kdo je vlastníkem předmětných pozemků, zda stát nebo obec N. Proto v řízení o vzájemném návrhu bude nyní okresní soud, v souladu se závazným názorem odvolacího soudu, řešit otázku vlastnictví k předmětným nemovitostem. Bude však pro něj závazný závěr odvolacího soudu, že stěžovatelky nejsou vlastnicemi předmětných pozemků a že tyto pozemky přešly na stát.

Vzhledem k výše uvedenému je tedy nutno konstatovat, že skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k porušení základních práv, které stěžovatelky tvrdí, a to práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, práva na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 ani práva účastnit se řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navíc z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem stěžovatelky spatřují porušení jejich práva podle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelek odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru