Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 70/96Nález ÚS ze dne 18.03.1997K závaznosti rozhodnutí ÚS a povinnosti respektovat odůvodnění nálezů ÚS i obecnou soudní praxi

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 29/7 SbNU 191
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.70.96
Datum podání05.03.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 89 odst.2, čl. 10

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 5, § 43 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997

N 29/7 SbNU 191

K závaznosti rozhodnutí ÚS a povinnosti respektovat odůvodnění nálezů ÚS i obecnou soudní praxi

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů M. K., I. K. a A. K. proti usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 1995, čj. 38 Co 256/95

- 26, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne

25. 7. 1995, čj. 7 C 461/92 - 15, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 1995, čj. 38

Co 256/95 - 26, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25.

7. 1995, čj. 7 C 461/92 - 15, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností ze dne 4. 3. 1996 se

stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze

dne 26. 10. 1995, čj. 38 Co 256/95 - 26, kterým bylo potvrzeno

usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 7. 1995, čj. 7

C 461/92 - 15, jímž bylo zastaveno řízení, v němž se stěžovatelé

v procesním postavení žalobců domáhali vůči žalovanému uložení

povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Zastavení řízení bylo odůvodněno tím, že žalobci označili

Městský úřad V.n.M. jako odpůrce v řízení. Po sdělení odpůrce, že

nemá právní subjektivitu a nemůže tudíž žádný majetek vydávat,

právní zástupce žalobců, v tomto řízení stěžovatelů, navrhl

upřesnění, resp. opravu označení žalovaného - nikoliv záměnu

účastníka na straně žalovaného, jak soud požadoval. Jako odpůrce

označil město V.n.M. Soud pak dospěl k závěru, že se jedná

o neodstranitelnou vadu řízení.

Krajský soud svým usnesením ze dne 26. 10. 1995, čj. 38 Co

256/95 - 26 (v záhlaví usnesení nesprávně označeno rozhodnutí

soudu prvého stupně jako rozhodnutí Okresního soudu Brno

- venkov), potvrdil usnesení soudu prvého stupně o zastavení

řízení. Potvrdil jeho právní názor, že označení účastníka (Městský

úřad V.n.M.) bylo zcela jasné a jednoznačné a nepřicházela proto

v úvahu jeho oprava. Nebylo možno ani uvažovat o záměně účastníků

na straně žalovaného nebo přistoupení dalšího žalovaného do řízení

(§ 92 odst. 1, 2 o. s. ř.), neboť tato ustanovení by bylo možno

použít jen kdyby označený účastník, tj. zde žalovaný, právní

subjektivitu měl. Procesní návrhy žalobců byly podle něj bez

jakéhokoliv procesního účinku a soud prvého stupně neměl účastníky

o čem poučit. Poučení v tomto směru by pak podle názoru soudu bylo

nad rámec ustanovení § 5 o. s. ř., neboť směřuje do oblasti

hmotněprávní. Pokud jde o předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

a Ústavního soudu ČR, dovodil, že těmito rozhodnutími není vázán,

neboť se jedná o rozhodnutí v konkrétních věcech a vázanost

takovým rozhodnutím v jiné věci není možno ze žádného zákonného

ustanovení dovodit.

V ústavní stížnosti stěžovatelé argumentují skutečností, že

právní názory, zastávané soudy obou stupňů, neodpovídají

judikatuře Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR. Napadají

postup soudů jako formalistický, neboť se v běžné praxi obecných

soudů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR

vžila, a je zastáván názor, že nesprávné označení účastníka má

povahu odstranitelného nedostatku řízení, a je tedy namístě

poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 5 o. s. ř. V postupu

soudů spatřují porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod.

Podle čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České

republiky, je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje také

o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu

veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, jak vyplývají

z ústavních zákonů nebo mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy

České republiky.

Ústavní soud po prozkoumání spisového materiálu dospěl

k závěru, že se závěry Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu

v Hodoníně nelze souhlasit - jak vyplývá ostatně i z konstantní

rozhodovací praxe Ústavního soudu. Nutno opětovně uvést, že se

jedná v dané věci o restituční zákon, kterým se demokratická

společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých

majetkových a jiných křivd, které spočívaly v porušování obecně

uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho

orgány jsou povinny postupovat v řízení podle zákona a v souladu

se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních právech

a lidských svobodách má být alespoň zčásti kompenzována. Otázku

rozsahu soudem vykonávané poučovací povinnosti je třeba provádět

se zřetelem na individuální prvky daného případu. Vždy je třeba

mít na zřeteli, že nejvyšší hodnotou rozhodování soudů je

individuální spravedlnost v mezích zákona včetně procesních

ustanovení.

Z hlediska ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. má mít návrh na

zahájení řízení (žaloba) takové náležitosti, aby mohl být

podkladem pro projednání věci samé. Není jistě věcí soudu poučovat

žalobce v hmotněprávní otázce. Nicméně konstantní rozhodovací

praxe Ústavního soudu ČR se již přiklonila k názoru, že je nutno

poučit žalobce ve věci správného označení účastníka, a to i tehdy,

je-li žalována osoba, která nemá způsobilost být účastníkem

řízení, tím spíše, že v dané věci se jedná o restituci a je tedy

namístě postupovat tak, aby nedocházelo k formalistickému přístupu

soudů. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na již publikovanou

judikaturu. V souvislosti s chybným označením účastníka (obecní

úřad, magistrát, městský - obecní úřad namísto obce apod.)

judikoval, že obecné soudy pochybily, jestliže bez poučení

zastavily řízení (např. II. ÚS 108/93, sv. 3 díl I. č. 43, popř.

II. ÚS 79/94, sv. 2 díl II. č. 47, Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu). V jiném případě Ústavní soud přímo vyslovil, že

"není věcí soudu, aby účastníka poučoval o hmotném právu, tedy ani

o otázce věcné legitimace; to však neznamená, že by soud žalobce

neměl vůbec poučit ve věci správného označení účastníků, tj.

i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem

řízení. Tento názor zastává Ústavní soud proto, že způsobilost být

účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou soud zkoumá

z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení.

Měl by tedy soud předtím, než řízení zastaví, dát žalobci

(účastníku) možnost věc napravit (IV. ÚS 41/95, sv. 4 díl II. č.

79, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Ústavní soud ze svého výše uvedeného závěru vyvodil, že

napadenými rozhodnutími obou soudů byl porušen jednak čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo každého

domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného

a nezávislého soudu, a také čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá,

aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Přitom

nemohl nechat bez povšimnutí stanovisko krajského soudu, že není

vázán rozhodnutími ať již Nejvyššího soudu ČR či Ústavního soudu

ČR, protože to nelze z žádného zákonného důvodu dovodit. Lze

zřejmě souhlasit s tím, že - obecně řečeno - jde o rozhodnutí

v konkrétních věcech, jimiž se v určitém konkrétním případě obecný

soud necítí vázán; zevšeobecnění však není na místě. Čl. 89 odst.

2 Ústavy ČR stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu

jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Tím v případě ústavní

stížnosti proti rozsudkům obecných soudů je např. zrušení

napadeného rozhodnutí, které je uvedeno ve výroku příslušného

nálezu Ústavního soudu. To ovšem neznamená, že právní názor

Ústavního soudu, uvedený v odůvodnění takového nálezu, je bez

jakéhokoliv právního významu, protože není interpretací určitého

zákonného ustanovení, ale výrazem či obrazem aplikace Ústavy ČR,

Listiny základních práv a svobod či odpovídající mezinárodní

Úmluvy o lidských právech, která má bezprostřední závaznost

a přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. Obecně

negativní přístup k takovému právnímu názoru vyvolává pak

nejistotu, zda soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy ČR, že

je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem

poskytoval ochranu právům. Musí si totiž být vědom, že pokud

právní názor Ústavního soudu ČR v konkrétním případě nehodlá vzít

na vědomí, že v případné ústavní stížnosti bude s největší

pravděpodobností Ústavní soud judikovat ve smyslu svého

předchozího rozhodnutí. Není ovšem ani zanedbatelné podotknout, že

jiný postup soudu, tj. obecné nerespektování rozhodovací praxe,

vedoucí k odlišným rozhodnutím ve stejné otázce, má dopad na pocit

právní jistoty občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické

povahy ústavního státu a odpovídá kvalitě chování právního státu,

které je nejen ve shodě s formálně-právními předpisy, ale je také

spravedlivé.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnosti vyhovět

a napadená rozhodnutí zrušit dle ustanovení § 82 odst. 1 až 3

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se

nelze odvolat.

V Brně dne 18. března 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru