Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 696/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
lhůta
Datové schránky
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.696.15.1
Datum podání09.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 46 odst.1 písm.a, § 32

6/2002 Sb., § 174a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 696/15 ze dne 25. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Betky, MBA, zastoupeného JUDr. Petrem Doležalem, advokátem se sídlem Mazovská 476, 181 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. ledna 2015 č. j. Aprk 55/2014-49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se svým návrhem ze dne 4. 12. 2014 po Nejvyšším správním soudě domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu podle zákona o soudech a soudcích, který měl spočívat v tom, aby Krajský soud v Ústí nad Labem vydal usnesení, jímž jej vyzve k zaplacení soudního poplatku za žalobu ze dne 9. 8. 2014, která směřuje proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství. Ve své ústavní stížnosti pak stěžovatel vysvětlil, že dne 9. 8. 2014 byla z jeho datové schránky Krajskému soudu v Ústí nad Labem zaslána správní žaloba, v níž brojí proti třem správním rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje. Správní žaloba byla podle tvrzení stěžovatele zaslána z jeho datové schránky do datové schránky krajského soudu, k dodání došlo dne 9. 8. 2014 ve 23:48:21h. V této žalobě stěžovatel uvedl, že je zastoupen JUDr. Petrem Doležalem, avšak žaloba byla podepsána jen stěžovatelem a nebyla k ní přiložena žádná plná moc. Dne 10. 8. 2014 zaslal soudu identickou žalobu advokát stěžovatele JUDr. Petr Doležal ze své vlastní datové schránky.

Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele zamítl s tím, že krajský soud ve svém vyjádření k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu uvedl, že předmětné soudní řízení je již pravomocně skončeno, a to usnesením ze dne 8. 9. 2014 č. j. 78 A 10/2014-18, kterým bylo řízení o žalobě zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Navrhovatel byl zastoupen advokátem JUDr. Petrem Doležalem, jemuž krajský soud zaslal tři výzvy k zaplacení soudních poplatků, neboť žaloba směřovala proti třem správním rozhodnutím. Všechny tři výzvy byly zástupci navrhovatele doručeny dne 23. 8. 2014, přičemž do 10. 9. 2014, kdy usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci, nebyly soudní poplatky uhrazeny a k jejich úhradě došlo až 16. 9. 2014.

4. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že již ze samotné povahy věci nemůže být důvodný takový návrh na určení lhůty, který požaduje provedení procesního úkonu, který již byl učiněn. Navrhovatelův náhled na věc by se dal shrnout takto: jelikož byly ke krajskému soudu podány dvě obsahově identické žaloby (první byla podána samotným navrhovatelem dne 9. 8. 2014 a druhá jeho zástupcem dne 10. 8. 2014), běží o každé ze žalob vlastní řízení. Dle mínění navrhovatele tak měla být druhá žaloba podaná jeho zástupcem odmítnuta pro překážku litispendence. Navrhovatel přitom nesouhlasí s tím, že by druhá žaloba podaná zástupcem byla doplněním první žaloby podané samotným navrhovatelem. Má za to, že aby mohlo být následné podání splňující náležitosti žaloby považováno za doplnění předešlé žaloby, muselo by jít o obsahově odlišná podání. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 4 As 88/2006 - 56, navrhovatel konstatuje, že pouze v případě, že jde o obsahově odlišná podání, je nutno pozdější podání mající náležitosti žaloby považovat za doplnění žaloby předešlé. Tento postup však dle jeho názoru nelze vztáhnout na případ, kdy jde o podání obsahově shodná. Na základě tohoto náhledu má navrhovatel za to, že řízení o jeho první žalobě, kterou podal sám, stále běží a krajský soud by jej zde měl vyzvat k zaplacení soudního poplatku. S popsaným náhledem navrhovatele Nejvyšší správní soud nesouhlasí, jelikož dospěl k závěru, že žaloba podaná zástupcem navrhovatele dne 10. 8. 2014 byla doplněním žaloby podané samotným navrhovatelem o den dříve, tj. 9. 8. 2014. Proto řízení zahájené stěžovatelem dne 9. 8. 2014 bylo pravomocně skončeno pro nezaplacení soudního poplatku, k jehož úhradě byl vyzván advokát stěžovatele.

II. Argumentace stěžovatele

Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí porušilo jeho právo na spravedlivý proces. Opakuje svou argumentaci z řízení před Nejvyšším správním soudem. Dále uvádí, že okolnost, že obě žaloby (z 9. 8. 2014 a z 10. 8. 2014) byly obsahově identické, brání aplikaci judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007 č. j. 4 As 88/2006-56), která ukládá, aby pozdější obsahově odlišné podání žalobce vykazující náležitosti žaloby nebylo posouzeno jako nová žaloba v téže věci, tj. aby nebylo zahajováno nové řízení, nýbrž aby takové podání bylo posouzeno jako doplnění dříve podané žaloby. Krajský soud měl podání jeho advokáta ze dne 10. 8. 2014 odmítnout a vůbec se jím nezabývat. Protože to však krajský soud neučinil, tak jeho nesprávné usnesení znamenalo za daných okolností ve svém důsledku porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

Stěžovatel brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí je pečlivě a přiléhavě odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecného soudu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru