Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 695/01 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
STĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.695.01.1
Datum podání04.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 695/01 ze dne 13. 5. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, týkající se průtahů v soudním řízení a nezákonných rozhodnutí státních orgánů v soudním sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 231/97,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2001 a na výzvu Ústavního soudu doplněna dne 5. 2. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přijal rozhodnutí, kterým vysloví, že byla porušena níže uvedená základní práva stěžovatele a aby zavázal odpovědnou osobu, aby stěžovateli zaplatila patřičné finanční zadostiučinění.

Stěžovatel je toho názoru, že tím, že v jeho věci nebylo za více než šest roků rozhodnuto a z toho důvodu se nemohl domoci uplatnění svého práva, byla porušena Ústava ČR v čl. 4, čl. 10 a čl. 90 a Listina základních práv a svobod v čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2.

Porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pak spatřuje v tom, že byl znevýhodněn zřejmě pro svoji slovenskou národnost.

Uvádí, že soudkyně, která má přidělený jeho spis v době od 13. 8. 1996 do 4. 1. 2001 vyřídila okolo 800 soudních sporů a kdyby byly spisy chronologicky vyřizovány, muselo by dojít k tomu, že soud by v jeho sporu rozhodl ještě před vyhlášením konkursu.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).

Z předložených materiálů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal návrh na vydání platebního rozkazu, aby žalovaný S., byl zavázán zaplatit stěžovateli částku 217 400,-- Kč a 17% úrok z prodlení dne 13. 8. 1996 Krajskému obchodnímu soudu v Praze. Dne 8. 10. 1996 vyzval uvedený soud stěžovatele k doplnění podání a dne 5. 5. 1997 vydal dle návrhu stěžovatele platební rozkaz. Dne 26. 5. 1997 proti platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor. Dne 3. 10. 1997 vyzval soud stěžovatele, aby se vyjádřil k podanému odporu, což stěžovatel učinil. Dne 11. 8. 1998 sdělil soud stěžovateli, že v jeho právní věci bylo řízení ze zákona přerušeno poté, kdy byl soudem na žalovaného prohlášen konkurz (dne 26. 11. 1997) a žádal stěžovatele o sdělení, zda s ohledem na skutečnost, že jeho pohledávka, která je předmětem sporu, byla přihlášena jako pohledávka v konkurzním řízení, kde bude také s nejvyšší pravděpodobností vypořádána, trvá na podané žalobě, resp. zda nevezme svou žalobu zpět. Stejný dotaz vůči stěžovateli učinil soud ještě 8. 2. 2000 a 2. 7. 2001 a stěžovatel vždy uvedl, že trvá na žalobě. Dne 17. 1. 2000 stěžovatel požádal ministra spravedlnosti, aby přešetřil průtahy v soudním řízení. Z ministerstva spravedlnosti mu bylo odpovězeno dne 7. 2. 2000, že řízení je ze zákona přerušeno v důsledku konkursního řízení na majetek odpůrce, přitom že však byl požádán předseda soudu, aby prověřil plynulost zmíněného řízení s ohledem na stav konkursního řízení a poskytl stěžovateli odpovídající procesní poučení.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, přerušují. V řízení lze pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě tedy stěžovatel jako účastník řízení mohl a může podat návrh na pokračování v řízení, kde by se místo úpadce stal účastníkem řízení správce konkursní podstaty.

Soudce zpravodaj, vycházeje z výše uvedeného, proto musel dospět k závěru, že návrh ústavní stížnosti není důvodný, neboť nebyly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práva stěžovatele. Takový návrh ústavní stížnosti je nepřípustný. V této souvislosti soudce zpravodaj odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, viz nález sp. zn. III. ÚS 62/95 Ústavního soudu České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 4. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1996, z něhož plyne, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich „jiného zásahu“ je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.

K žádosti, aby Ústavní soud zavázal odpovědnou osobu, aby stěžovateli zaplatila patřičné finanční zadostiučinění, soudce zpravodaj podotýká, jak již bylo shora uvedeno, že Ústavní soud nemá jiné pravomoci, než upravené v čl. 87 Ústavy ČR, a ani podle ustanovení

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze dovodit jeho oprávnění přikazovat jinému státnímu orgánu, o čem má jednat, když má Ústavní soud především kasační pravomoci.

S ohledem na výše uvedené a vzhledem k úloze Ústavního soudu rozhodovat jen takové případy, kdy se ochrany práv a svobod nelze již domáhat jiným zákonným způsobem, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2002

JUDr. Eliška Wagnerová

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru