Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 69/04Nález ÚS ze dne 13.04.2005Vydávání předběžných opatření v řízení o vylučovací žalobě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPředběžné opatření
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 81/37 SbNU 113
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.69.04
Datum vyhlášení13.04.2005
Datum podání03.02.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 12 odst.2, § 19 odst.2

99/1963 Sb., § 74, § 7 odst.1, § 102


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 69/04 ze dne 13. 4. 2005

N 81/37 SbNU 113

Vydávání předběžných opatření v řízení o vylučovací žalobě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Rychetského - ze dne 13. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 69/04 ve věci ústavní stížnosti W. H., s. r. o., proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2003 č. j. 58 Cm 130/2002-69 a ze dne 27. srpna 2003 č. j. 58 Cm 130/2002-106 a proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2003 č. j. 13 Cmo 182/2003-83 a ze dne 27. listopadu 2003 č. j. 13 Cmo 451/2003-143, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2003 č. j. 58 Cm 130/2002-69 a ze dne 27. srpna 2003 č. j. 58 Cm 130/2002-106 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2003 č. j. 13 Cmo 182/2003-83 a ze dne 27. listopadu 2003 č. j. 13 Cmo 451/2003-143 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (vedenou Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 446/03), která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") usnesení Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 18. března 2003 č. j. 58 Cm 130/2002-69 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2003 č. j. 13 Cmo 182/2003-83, jimiž byl v řízení o vyloučení movitých věcí (knižních publikací) z konkursní podstaty zamítnut její návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo správci konkursní podstaty úpadce (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) uloženo zdržet se zpeněžení a jiného nakládání s předmětnými publikacemi, a toto usnesení bylo odvolacím soudem potvrzeno.

Následně stěžovatelka podala druhou ústavní stížnost (vedenou pod sp. zn. I. ÚS 69/04), směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2003 č. j. 58 Cm 130/2002-106 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 27. listopadu 2003 č. j. 13 Cmo 451/2003-143, jimiž byl soudem prvního stupně v témže řízení o vyloučení věcí z konkursní podstaty zamítnut její návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo správci konkursní podstaty úpadce (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) uloženo zdržet se zpeněžení a jiného nakládání s předmětnými knihami, a toto usnesení bylo odvolacím soudem potvrzeno. Po zjištění, že obě ústavní stížnosti směřují proti rozhodnutím vydaným soudy v témže řízení (řízení o vyloučení věcí z konkursní postaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 130/2002) a věcně se týkají shodné právní otázky - zasažení do týchž ústavně chráněných práv (čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny) v řízení o vylučovací žalobě, byly ústavní stížnosti v souladu s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.

Stěžovatelka v obou ústavních stížnostech velmi obšírně rozvedla procesní i skutkové námitky spočívající ve skutečnosti, že Městský soud v Praze, ač stěžovatelka dle svého tvrzení jednoznačným způsobem v řízení osvědčila (ve smyslu ustanovení § 102 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 76 odst. 1 o. s. ř.), že vedlejší účastník hodlá předmětné knižní publikace v rozporu s ustanovením § 19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") zpeněžit, jejímu návrhu na vydání předběžného opatření nevyhověl, tento ani řádně neprojednal a nevypořádal se s žádným ze skutkových tvrzení ani důkazních návrhů, které stěžovatelka k návrhu na vydání předběžného opatření soudu předložila. Při rozhodování o jeho vydání (resp. zamítnutí návrhu) v rozporu s ustanovením § 2 o. s. ř. nadřadil účel zákona o konkursu a vyrovnání nad její práva jako účastníka řízení, ač dle svého názoru osvědčila existenci obou předpokladů pro to, aby bylo požadované předběžné opatření nařízeno. V této souvislosti poukázala zejména na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 179/01 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 28, nález č. 139, str. 211) a sp. zn. IV. ÚS 89/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, nález č. 97, str. 115). Stěžovatelka má za to, že Městský soud v Praze postupoval nesprávně, jestliže své závěry postavil na svých vlastních hodnotících kritériích, které zákon (§ 76 a § 102 o. s. ř.) nezná a jako měřítka posuzování toho, zda jsou dány podmínky pro nařízení předběžného opatření, je neumožňuje aplikovat. Dle ní účel konkursního řízení nemůže být nadřazován právu na spravedlivý proces v podobě zákonem stanovených kritérií pro rozhodování soudu o podaném návrhu na nařízení předběžného opatření, tedy potřebě zatímní úpravy poměrů účastníků a zamezení ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka se domnívá, že plně osvědčila, že vedlejší účastník připravuje zpeněžení předmětných publikací, aniž by byly podmínky ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání splněny, jeho závěry uplatněné v konkursním řízení v tomto ohledu zpochybnila jak stran formy důkazního prostředku, kterým k osvědčení zákonných podmínek pro neúčinnost zákazu zakotveného ustanovením § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání (z hlediska formálních i obsahových nedostatků znaleckého posudku, kterým bylo vedlejším účastníkem v konkursním řízení osvědčováno, že na předmětných publikacích hrozí škoda) vedlejší účastník v konkursním řízení operoval, tak z hlediska jeho obsahu (předložením znaleckého posudku, jenž premisu o hrozící škodě vyvracel). Městský soud v Praze však dle ní tyto skutečnosti zcela ignoroval a nadřadil ekonomický zájem jednoho z účastníků řízení (správce konkursní podstaty) nad zájem na dodržování pravidel spravedlivého procesu. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že soudce rozhodující o žalobě v řízení excindačním je zároveň konkursním soudcem, který vedlejšího účastníka jmenoval do funkce správce konkursní podstaty, a který tak může mít zájem na urychleném zpeněžení majetku v konkursním řízení. Tomu by nasvědčovala i skutečnost, že konkursní soudce již v minulosti udělil vedlejšímu účastníkovi souhlas se zpeněžením knih a své rozhodnutí postavil na nepravdivém závěru, že není podána vylučovací žaloba (která však již podána byla). V okamžiku, kdy by byly publikace zpeněženy, zanikl by předmět řízení a stěžovatelka by již nemohla mít v řízení o žalobě úspěch, a to bez ohledu na to, zda byly tyto publikace zapsány do soupisu konkursní podstaty po právu či nikoliv. Takový zásah do vlastnických práv stěžovatelky by byl již nevratný. Stěžovatelka dále namítá, že soud vůbec nehodnotil předložené důkazy, kterými dosvědčovala záměr vedlejšího účastníka zpeněžit předmětné publikace před rozhodnutím o žalobě, ani skutečnost, že není dána hrozící škoda, kterou je nezbytné odvrátit zpeněžením vylučovaného majetku, nýbrž vystačil při odůvodnění svého rozhodnutí s vágním a obecným odkazem a s tvrzeními stěžovatelky se evidentně vůbec nevypořádal. Stěžovatelce je známo, že práva a povinnosti správce konkursní podstaty při správě majetku úpadce jsou vymezeny zákonem o konkursu a vyrovnání, v daném případě především ustanovením § 19. Městský soud v Praze však zcela pominul skutečnost, že zde mezi účastníky existuje spor o to, zda jsou dány zvláštní podmínky opravňující správce ve výjimečných případech majetek zpeněžit, tj. spor o to, zda majetku "hrozí škoda, kterou je nezbytné odvrátit jeho zpeněžením" ve smyslu § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Nelze vystačit s pouhým konstatováním, že práva a povinnosti správce konkursní podstaty při správě majetku úpadce jsou vymezeny zákonem. Rozhodnutí soudu standardně ukládá účastníkům splnění povinnosti, která jim byla stanovena zákonem a o níž je mezi účastníky spor. Je tomu tak zejména z toho důvodu, že povinnost stanovenou toliko zákonem (nikoliv tedy jako v daném případě vykonatelným rozhodnutím) nelze až na okrajové případy nuceně vykonat, tedy zabezpečit její splnění proti vůli povinné osoby, a to včetně vedlejšího účastníka - správce konkursní podstaty, který je ve vylučovacím sporu v uvedené věci účastníkem s rovnocenným postavením jako stěžovatelka. Uložení povinnosti, která je již stanovena zákonem, proto není nadbytečné právě s ohledem na protiprávní postup vedlejšího účastníka. Stěžovatelka jen obtížně hledá jasnější situaci, kdy by měl soud svým rozhodnutím ochránit její práva před hrozbou porušení zákonem stanovené povinnosti tam, kde jiného právního prostředku ochrany není.

Ochrany se jí podle názoru stěžovatelky nedostalo ani v řízení o podaném odvolání proti zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření před Vrchním soudem v Praze. Odvolací soud se vůbec nezabýval správností rozhodnutí soudu prvního stupně, jak mu ukládají normy procesního práva, nýbrž bez dalšího právnímu názoru městského soudu přisvědčil.

Stěžovatelka má rovněž za to, že vzhledem k tomu, že není účastníkem konkursního řízení, není aktivně legitimována k tomu, aby se vydání předběžného opatření domáhala v jeho rámci, jak ve svém rozhodnutí předestírá Městský soud v Praze, přesto tak v zájmu právní jistoty učinila. Ztotožňuje se se závěry Vrchního soudu v Praze, specializovaného senátu 1 Ko tohoto soudu, který v řízení o odvolání proti rozhodnutí, jímž byl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření v konkursním řízení zamítnut, toto rozhodnutí zrušil. Při svém rozhodování dospěl k závěru, že navrhované předběžné opatření má sice přímou vazbu na konkursní řízení, v daném případě však neexistuje přímá vazba návrhu na nařízení předběžného opatření s probíhajícím konkursem vedeným na majetek úpadce D., s. r. o., a to již proto, že správce konkursní podstaty není ve smyslu ustanovení § 7 zákona o konkursu a vyrovnání účastníkem konkursu. Navržené předběžné opatření však přímo souvisí se žalobou na vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty projednávanou v řízení, jehož účastníkem je stěžovatelka (jako žalobkyně) a vedlejší účastník (jako žalovaný), a Městský soud v Praze proto měl o návrhu na předběžné opatření rozhodnout v rámci řízení o vylučovací žalobě, a nikoliv v rámci konkursního řízení. Opačný postup by dle závěrů Vrchního soudu v Praze znamenal zásah do práva na zákonného soudce dle č. 38 Listiny. Stěžovatelka je přesvědčena, shodně s posledně vyslovenými závěry (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2003 č. j. 1 Ko 426/2003-434), že vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí došlo k porušení jejích procesních práv v takové intenzitě, že došlo k zásahu do jejích základních ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), na zákonného soudce (čl. 38 Listiny) a práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), a navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.

Ústavní soud si k posuzované ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.

Za Vrchní soud Praze se k návrhu vyjádřil předseda senátu 13 Cmo JUDr. M. K., který právní argumentaci stěžovatelky označil za nesprávnou a s jejím závěrem, že rozhodnutími Vrchního soudu v Praze bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, se neztotožnil. Obě ústavní stížností napadená rozhodnutí odvolacího soudu jsou postavena na závěru, že nelze přezkoumávat rozhodnutí konkursního soudu v řízení konkursem vyvolaném za situace, kdy lze téhož dosáhnout v rámci samotného konkursu jinými právními prostředky, přičemž tomuto řešení nebrání ani okolnost, že stěžovatelka není účastníkem konkursního řízení, neboť jejími případnými námitkami proti prodeji sporných věcí ze soupisu konkursní podstaty úpadce by se musel zabývat konkursní soud. Správce konkursní podstaty je pak osobou nejen nadanou širokými pravomocemi, ale zároveň zatíženou odpovídající odpovědností za výkon funkce, a otázku, zdali jsou dány podmínky pro uplatnění výjimky z pravidla, že do pravomocného skončení řízení o excindační žalobě nelze věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit (§ 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), je proto třeba vyřešit v konkursu vedeném na úpadcův majetek. Vyjádřil zároveň přesvědčení, že opačný postup, tj. vyřešení uvedené otázky také v řízení konkursem vyvolaném, by mohlo představovat průlom do právní úpravy závaznosti rozhodnutí podle §159a o. s. ř. za použití § 167 odst. 2 o. s. ř. a jde ve své podstatě o neoprávněný přezkum pravomocného rozhodnutí, jehož výsledkem by mohla být dvě rozporná rozhodnutí soudu týkající se stejné věci, tj. souhlas konkursního soudu s prodejem věci poskytnutý správci konkursní podstaty na straně jedné a eventuálně zákaz soudu uložený témuž správci se podle tohoto souhlasu chovat na straně druhé.

Městský soud v Praze se ke stížnosti vyjádřil prostřednictvím JUDr. J. H., předsedkyně senátu 58 Cm, jež uvedla, že není dán důvod pro zrušení napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze. Soud prvního stupně oba návrhy na nařízení předběžných opatření zamítl, protože neshledal důvod v řízení o vylučovací žalobě ukládat žalovanému, tj. správci konkursní podstaty, povinnosti, které mu již ukládá zákon o konkursu a vyrovnání, a zasahovat tak do činnosti jak správce, tak konkursního soudce a průběhu konkursního řízení. V době rozhodování o návrzích stěžovatelka ani neosvědčila nutnost nařízení požadovaného předběžného opatření proti žalovanému. Kromě toho, jak je předsedkyni senátu známo, správce konkursní podstaty ani nedisponuje předmětnými knihami, nemůže je zpeněžit, neboť jsou v držení žalobce (stěžovatelky), který je správci přes výzvu nevydal a jejich vydání je vymáháno soudní cestou. Soud uzavřel, že dle jeho názoru v řízení nedošlo k porušení práv stěžovatelky. Pokud se stěžovatelka dovolává práva na spravedlivý proces, namítá soud, že porušení práv lze spíše hledat na straně žalovaného (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) a za ním stojících konkursních věřitelů, neboť z důvodu procesní aktivity stěžovatelky koluje spis mezi soudem prvního stupně a odvolacím soudem a zatím nebylo možné ani zahájit přípravu k jednání.

Vedlejší účastník zaslal prostřednictvím svého právního zástupce Ústavnímu soudu vyjádření, ve kterém rovněž popřel, že by vydáním stížností napadených usnesení došlo k porušení práv stěžovatelky, s poukazem na právní závěry Ústavního soudu učiněné v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 221/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158), dle nichž i samotné vydání předběžného opatření může představovat citelný zásah do práv, dokonce i do ústavně zakotvených práv osoby, které vzniká z předběžného opatření určitá povinnost, a to za situace, kdy není věc samotná po stránce právní ani skutkové ještě objasněna. Navíc se často jedná o rozhodnutí, jehož důsledky již nemohou být v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu napraveny. Dle platné právní úpravy (§ 74 odst. 1 o. s. ř.) pak i v případě, že jsou tyto předpoklady naplněny, není povinností soudu návrhu na předběžné opatření vyhovět, nýbrž musí být objektivní potřeba nařídit předběžné opatření vzhledem ke stávajícím poměrům účastníků nebo musí být ohrožen výkon soudního rozhodnutí. V daném případě má vedlejší účastník za to, že ani jeden z těchto předpokladů splněn nebyl. Na prvém místě jestliže poměry účastníků upravuje zákon (§ 18 odst. 3 ve spojení s § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), není zde dána potřeba, aby byly tyto poměry upraveny předběžným opatřením soudu. Na místě druhém není dán ani předpoklad představovaný ohrožením výkonu rozhodnutí, neboť tento není postupem správce dotčen. Správce sám, poté co získal znalecký posudek, který nasvědčuje tomu, že v důsledku prodlení se zpeněžením hrozí vznik škody na majetku, který je zapsán v konkursní podstatě, požádal konkursní soud, který je ze zákona (§ 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) pověřen dohledem nad průběhem konkursu, podáním ze dne 7. srpna 2002, aby mu udělil souhlas se zpeněžením majetku. Soud v daném případě rozhodl tak, že usnesením ze dne 19. srpna 2002 č. j. 77 K 82/2002-141 vyslovil souhlas se zpeněžením předmětných věcí. Současně konkursní soud v závěru odůvodnění uvedeného usnesení konstatuje, že je oprávněn v rámci dohlédací činnosti změnit, eventuálně zrušit podmínky prodeje. Toto usnesení nabylo právní moci 26. srpna 2002. Návrh na vydání předběžného opatření byl doručen soudu až 24. února 2003, tedy v době, kdy již byl pravomocně vydán souhlas soudu se zpeněžením předmětného majetku. Vedlejší účastník má za nepřípustné, aby soud rozhodoval předběžným opatřením věc již pravomocně rozhodnutou. Tvrzení stěžovatelky o tom, že se soud jejím návrhem nezabýval, považuje za nedůvodné, má za to, že soud se návrhem zabýval, posoudil jej a zamítl, v čemž nelze spatřovat odmítnutí spravedlnosti. Dle názoru vedlejšího účastníka nebylo porušeno ani právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť o návrhu rozhodoval příslušný soud v souladu s jeho pravomocemi, v zákonem stanovené lhůtě a rozhodnutí měla všechny náležitosti a byla řádně odůvodněna. Stran namítaného porušení vlastnického práva má vedlejší účastník za to, že ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání samo osobě dostatečně chrání vlastnické právo stěžovatelky. Analogicky, stejně jako za výjimečných okolností lze zasáhnout do práv účastníků řízení předběžným opatřením, aniž by byla věc samotná rozhodnuta, stanoví naopak zákon o konkursu a vyrovnání obdobnou možnost, za výjimečných okolností zpeněžit majetek i dříve, nežli je rozhodnuto, kdo je k majetku oprávněn. O tom, zda se o tento výjimečný případ jedná, rozhoduje konkursní soud provádějící dohled nad průběhem konkursu po stránce věcné i právní. Institut předběžného opatření pak nemůže sloužit jako opravný prostředek proti jiným soudním rozhodnutím. Vedlejší účastník tedy navrhl odmítnutí ústavní stížností jako zjevně nedůvodné, případně její zamítnutí.

K těmto vyjádřením zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu repliku, v níž rozvádí své již vyslovené námitky po právní i skutkové stránce, avšak již bez další ústavněprávní argumentace.

Dle § 48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu provádí Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy České republiky, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu jeho dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima, vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím tvrzení stěžovatelky o dotčení v základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených principů, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Cm 130/2002, z nějž zjistil následující:

* Stěžovatelka podala dne 23. července 2002 žalobu na vyloučení v žalobě specifikovaných knižních publikací (a dalších movitých věcí a majetkových práv) ze soupisu konkursní podstaty úpadce D., s. r. o., proti správci konkursní podstaty úpadce (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) s odůvodněním, že byly do konkursní podstaty zahrnuty neoprávněně, neboť jejich vlastníkem je stěžovatelka.

* Návrhem ze dne 13. března 2003 se stěžovatelka domáhala vydání předběžného opatření, kterým by byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost zdržet se zpeněžení a jiného nakládání s publikacemi, které jsou předmětem sporu. Svůj návrh zdůvodnila poukazem na některé kroky vedlejšího účastníka, které přes rozpor s ustanovením § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání směřují k prodeji (zpeněžení) těchto publikací, ač se stěžovatelka domnívá, že nebylo prokázáno, že by hrozila na majetku, který je předmětem řízení, škoda. Stěžovatelka tak měla za to, že by budoucí výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a dovolávala se z toho důvodu potřeby prozatímní úpravy poměrů účastníků. Svůj návrh doložila m. j. znaleckým posudkem o obvyklé ceně publikací a rovněž kopií svého návrhu na vydání opatření dle ustanovení § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 K 82/2002 (úpadce D., s. r. o.).

* Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. března 2003 č. j. 58 Cm 130/2002-69 Městský soud v Praze návrh stěžovatelky zamítl. Vycházel z toho, že "v řízení o vyloučení věci, tedy ve sporném řízení, naléhavost zatímní úpravy a míru osvědčení nároku toho, kdo se vydání předběžného opatření domáhá podle ustanovení § 102 o. s. ř., je třeba hodnotit v konkursním řízení a v řízení konkursem vyvolaných podle ustanovení § 1 odst. 1 a § 2 zákona o konkursu a vyrovnání z hlediska účelu tohoto zákona." Soud dále dovodil (s odkazem na své usnesení ze dne 3. března 2003, jímž byl zamítnut předchozí v zásadě obsahově stejný návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření), že:

a) uložením povinnosti správci konkursní podstaty v rámci sporného řízení, která již byla správci stanovena zákonem (§ 19 zákona o konkursu a vyrovnání), je nadbytečné a takovým rozhodnutím by byl činěn zásah do činnosti soudu v konkursním řízení za situace, kdy správce může zpeněžit či jinak s věcí nakládat v případě, že hrozí škoda na majetku, který je předmětem žaloby. Tato skutečnost je již sama o sobě podle názoru soudu důvodem pro zamítnutí návrhu;

b) skutečnost, že správce podává konkursnímu soudu návrh na vydání opatření v rámci dohlédací činnosti, nepostačuje k osvědčení zatímní úpravy mezi účastníky ve sporném řízení navrhovaným způsobem, neboť i zde by se jednalo o zásah do činnosti soudu v rámci konkursního řízení;

c) skutečnost, že soud usnesením ze dne 25. července 2002 vyslovil souhlas s prodejem movitých věcí včetně předmětných publikací v souladu s ustanovením § 27 odst. 2 a za splnění podmínek § 19 zákona o konkursu a vyrovnání, je stěžejním důvodem pro zamítnutí návrhu;

d) žalobkyně kromě poukazu na návrh správce na vydání opatření v rámci dohlédací činnosti soudu svá tvrzení o další změně skutkového stavu nijak blíže nespecifikovala a neuvedla chování správce konkursní podstaty, které by bylo v rozporu se zákonem a vynucovalo by si zatímní úpravu poměrů účastníků sporného řízení;

e) předložení osvědčení o zadání žalobkyně vypracovat znalecký posudek o obvyklé ceně movitých věcí (publikací, které jsou předmětem návrhu) a závěr tohoto posudku, který stanoví jinou cenu než znalecký posudek předložený v konkursním řízení správcem konkursní podstaty, rovněž není důvodem pro nařízení předběžného opatření požadovaným způsobem ve sporném řízení, protože by byl činěn zásah do rozhodnutí soudu v konkursním řízení.

Soud navíc poukázal na skutečnost, že správce konkursní postaty se po stěžovatelce domáhá (dle ustanovení § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání) vydání předmětných publikací, které má dosud ve svém držení stěžovatelka, a že tato navíc podala v konkursním řízení ve stejném znění doplnění k vyjádření k návrhu správce konkursní podstaty na vydání opatření v rámci dohlédací činnosti.

* K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který usnesením ze dne 30. května 2003 č. j. 13 Cmo 182/2003-83 rozhodnutí městského soudu ve výroku, kterým byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut, potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Shodně jako soud prvního stupně, s poukazem na zvláštní postavení správce konkursní postaty v konkursním řízení ve smyslu jeho procesní samostatnosti a ustanovení § 12 a § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, dospěl k závěru, že "naléhavost potřeby zatímní úpravy a míru osvědčení nároku toho, kdo se nařízení předběžného opatření domáhá, je v konkursním řízení a v řízeních konkursem vyvolaných třeba hodnotit vždy z hlediska účelu zákona o konkursu a vyrovnání a cíle konkursu a podmínky pro jeho nařízení jsou dány tehdy, pokud situace vykazuje takové znaky, pro něž je třeba předběžného opatření, aby účel zákona či cíl konkursu nebyl mařen ani oddalován, za předpokladu, že omezení vyplývající přímo ze zákona k zajištění téhož nepostačují. Odvolací soud považuje za podstatné to, že omezení správce konkursní podstaty úpadce zpeněžit mimo dražbu sporné knihy plyne jak z § 27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, tak z § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Za tohoto stavu věci neshledal důvody, aby tyto zákonné povinnosti byly, jak žalobce (stěžovatelka) navrhuje, ukládány správci duplicitně předběžným opatřením." Odvolací soud dále doplnil, že přes okolnost, že stěžovatelka není účastníkem konkursního řízení podle § 7 zákona o konkursu a vyrovnání, je subjektem, jehož práv a povinností se konkursní řízení týká, a nesouhlasí-li s tím, aby byly sporné knihy ze soupisu konkursní podstaty prodány, neboť pro takový postup nejsou splněny předpoklady podle § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, by z jejího podnětu byl konkursní soud v rámci soudního dohledu povinen se těmito námitkami zabývat. Soud poukázal i na skutečnost, že v případě vydání navrženého předběžného opatření by konkursním věřitelům mohla vzniknout neodčinitelná újma (cena knih by postupem času klesala), zatímco žalobci (stěžovatelce) by taková újma prodejem knih v konkursním řízení mimo dražbu nevznikla, resp. by byla reparovatelná cestou např. uplatnění odpovědnosti za škodu způsobenou žalovaným (správcem konkursní podstaty) v důsledku porušení ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.

* Stěžovatelka následně, dne 25. srpna 2003, podala další návrh na vydání předběžného opatření identického znění, v jehož odůvodnění uvedla, že v mezidobí od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze došlo k další změně skutkového stavu, který osvědčuje potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, a dále proto, že je důvodná obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. V odůvodnění návrhu uvádí stěžovatelka stejné právní i skutkové okolnosti jako v návrhu předchozím, které navíc doplňuje poukazem na závěry zpracovaného posudku znaleckého ústavu A., s. r. o., ohledně obvyklé ceny předmětných publikací.

* Usnesením ze dne 27. srpna 2003 č. j. 58 Cm 130/2002-106 soud prvního stupně návrh na vydání předběžného opatření zamítl, přičemž poukázal na své závěry uvedené v odůvodnění předchozích dvou usnesení, jimiž byly již dva obsahově stejné návrhy na vydání předběžného opatření zamítnuty. Pokud stěžovatelka spatřuje novou skutečnost zakládající potřebu prozatímní úpravy ve tvrzení, že žalovaný (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) hodlá předmětné publikace prodat, což vyplývá z žádosti žalovaného o vyslovení souhlasu s prodejem ze dne 16. července 2003, záznamu věřitelského výboru úpadce v konkursním řízení sp. zn. 77K 82/2002 a chování konkursní soudkyně (vycházejíc z referátu na č. l. 318 konkursního spisu), dospěl soud k závěru, že se o nové skutečnosti ohrožující stěžovatelku v řízení o vyloučení věcí z konkursní postaty nejedná, neboť uvedená žádost o vyslovení souhlasu s prodejem se předmětných knižních publikací netýká a referát ve spise není rozhodnutím s právní relevancí. Soud navíc opakovaně poukázal na skutečnost, že stěžovatelka není konkursním věřitelem, tedy ani účastníkem konkursního řízení ve smyslu § 7 zákona o konkursu a vyrovnání, avšak proto, že uplatnila vlastnické právo k určitému majetku sepsanému do soupisu majetku konkursní podstaty, soud jí všechna rozhodnutí týkající se tohoto majetku doručuje, resp. ji informuje o postupech soudu v konkursním řízení, stejně tak postupuje u ostatních subjektů, které v předmětném konkursním řízení uplatnily svá práva k majetku zapsaného do soupisu majetku podstaty. Všechna usnesení o vyslovení souhlasu se zpeněžením majetku mimo dražbu soud doručuje všem účastníkům konkursního řízení, dotčeným subjektům, vyvěšuje na úřední desku soudu a zveřejňuje v Obchodním věstníku, stejně tak všechny změny týkající se soupisu majetku konkursní podstaty.

* K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. listopadu 2003 č. j. 13 Cmo 451/2003-143 napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, vycházeje při tom nadále ze závěrů popsaných v jeho předchozím, zde citovaném rozhodnutí, neboť ani za stěžovatelkou uváděné změny poměrů se dle něj nejedná o případ, kdy by zajištění toho, aby žalovaný nemohl zpeněžit sporné knihy nebo s nimi jakkoliv nakládat, nepostačovala omezení vyplývající přímo ze zákona (zákona o konkursu a vyrovnání). Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení předběžného opatření dle ustanovení § 102 o. s. ř. nebyly splněny.

Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal rovněž kopii usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2002 č. j. 77 K 82/2002-141, jímž byl tajemnicí Š. M. v konkursním řízení úpadce D., s. r. o., k návrhu správce na zpeněžení podstaty prodejem mimo dražbu vysloven souhlas se zpeněžením prodejem mimo dražbu těchto věcí z konkursní podstaty úpadce: soubor movitých věcí - knižní publikace - uvedený pod bodem č. 9 soupisu konkursní podstaty l. č. 37c spisu (příloha č. 9 soupisu konkursní podstaty l. č. 37d je nedílnou součástí tohoto usnesení) (výrok č. I.) za podmínek stanovených ve výroku č. II. tohoto usnesení, přičemž v odůvodnění usnesení se uvádí, že správce konkursní podstaty požádal podáním ze dne 7. srpna 2002 o souhlas soudu se zpeněžením věcí označených ve výroku prodejem mimo dražbu. Věřitelský výbor vyslovil s jeho návrhem souhlas. A dále, že u věcí uvedených pod bodem č. 9. soupisu konkursní podstaty na l. č. 37c, d soud vycházel ze skutečnosti, že v 30 denní lhůtě od doručení výzvy k podání žaloby nebylo v databázi soudu podání předmětné žaloby evidováno. Soud současně přihlédl ke skutečnosti, že věci navržené k prodeji mimo dražbu podléhají morálnímu opotřebení a postupem času se výrazně snižuje jejich prodejní cena, což je v neprospěch konkursního řízení. V poučení usnesení se pak uvádí, že proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka a provedeného dokazování dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud na tomto místě musí připomenout, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických či právnických osob, chráněných předpisy občanského nebo trestního práva a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv či svobod, zaručených ústavním pořádkem České republiky. Může se tedy zabývat pouze případy, u kterých zjistí, že v řízení před soudy byly porušeny ústavní principy, mezi něž patří právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo na veřejné projednání věci (s možností vyjádřit se ke všem důkazům) a na rozhodnutí věci v přiměřené době (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Základní otázkou, jež byla řešena v dané věci před obecnými soudy, byla otázka charakteru řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty a účelu tohoto řízení, přičemž obecná právní úvaha soudu v této věci se následně promítla do rozhodnutí obecných soudů o návrzích stěžovatelky na vydání předběžných opatření i do rozhodnutí o opravných prostředcích proti rozhodnutím o zamítnutí těchto návrhů. Tuto úvahu má Ústavní soud za nesprávnou.

Dle ustanovení § 19 zákona o konkursu a vyrovnání jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1), a soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být v soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).

Smyslem a účelem vylučovacího (excindačního) řízení dle ustanovení § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání je tak autoritativní zjištění, zda u majetku, který byl pojat do konkursní podstaty, tak bylo učiněno oprávněně, tj. zda vůči němu nesvědčí jiným osobám silnější právo než osobě úpadce, právo, které zahrnutí tohoto majetku do konkursní podstaty úpadce a následné zpeněžení v konkursu vylučuje. Řízení není řízením konkursním, nýbrž řízením konkursem vyvolaným (jako např. nucené vypořádání společného jmění manželů při úpadku jednoho z nich). Žalobce se tak domáhá rozhodnutí o přiznání práva plynoucího pro něj z předpisů procesních a rozsudek nepřekračuje rámec konkursního řízení, v rámci kterého bylo řízení vyvoláno.

Spory vyvolané konkursem (incidenční spory), mezi něž řízení o vyloučení věcí z podstaty patří, jsou tedy spory, které je třeba rozhodnout pro potřebu zvláštního (konkursního) řízení, které však samo pro řešení takového sporu není způsobilé, neboť sleduje jiný cíl a tomuto cíli odpovídá jeho struktura a principy. Tato principiální odlišnost spočívá především v jiném okruhu účastníků, než vyžaduje spor. Spor vyžaduje postavení účastníků jako vzájemných odpůrců (žalobce a žalovaného), nikoliv jejich pluralitu nerozdělenou do dvou sporných stran, jejichž procesní aktivita v řízení, jakož i aktivita soudu se řídí jinými zásadami. (viz Wintrová, A.: Incidenční spory. In: Bulletin advokacie, č. 4, ročník 2003, str. 12 a násl.). Přestože žaloba je vyvolána procesním úkonem ve zvláštním řízení (výzvou soudu k podání žaloby ve stanovené lhůtě), jejím účelem je rovněž zajištění ochrany práv oprávněných osob, které mají k věci zapsané do konkursní podstaty právo, které vylučuje její zpeněžení v rámci konkursu za účelem úhrady pohledávek úpadce.

V tomto sporu tak proti sobě stojí osoba, která tvrdí své lepší právo k věci, jako žalobce a správce konkursní podstaty jako žalovaný, přičemž předmětem řízení je určení, zda věc byla zapsána do konkursní podstaty oprávněně či nikoliv. Pouze tento spor je určený k tomu, aby byly řešeny pro účely konkursu vztahy žalobce i žalovaného k věci, a tento spor musí také po celou dobu oběma jeho stranám umožnit svá práva chránit. Byl-li by podřízen účelu konkursního řízení (§ 1 zákona o konkursu a vyrovnání), jímž je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, se zřejmým cílem, který směřuje k uspokojení pohledávek věřitelů úpadce (§ 2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), bezpochyby by nebylo možné v plném rozsahu ochranu právům stěžovatelky poskytnout, a to tam, kde tak není možné učinit v řízení konkursním nebo kde by ochrana v konkursním řízení nebyla dostačující. Řízení o excindační žalobě je zcela záměrně vyloučeno z režimu zvláštního zákona a řídí se příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, který pouze pamatuje na některé jeho zvláštnosti [viz ustanovení § 35 odst. 1 písm. k), § 88 písm. i), § 118b o. s. ř. ] vzhledem ke zvláštnímu důvodu zahájení takového řízení. Avšak ani tento specifický důvod sporu, vzniklý na základě zvláštního zákona, nedovoluje závěr o tom, že je třeba některé skutkové nebo právní okolnosti řízení nebo jeho procesní pravidla zásadním způsobem modifikovat nebo vůbec neužít ve prospěch cíle tohoto zvláštního řízení, tedy mimo zákonem stanovený postup.

Soud v řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty je tak plně vázán zásadami občanského soudního řádu a je povinen ustanovení občanského soudního řádu v plném rozsahu aplikovat. Pokud bere na zřetel účel tohoto řízení (jímž je určení procesního postavení účastníků a jejich poměru k vylučované věci, nikoliv účel konkursu), musí zajistit i ochranu práv účastníků tam, kde by mohlo dojít ještě před rozhodnutím ve sporu k jejich ohrožení.

K poskytnutí takové ochrany může sloužit i institut předběžného opatření (§ 74 ve spojení s § 102 o. s. ř.). Soud zde upravuje zatímně, nikoliv s konečnou platností, poměry účastníků, přičemž musí poskytnout ochranu oběma stranám. Jedná se přitom o opatření dočasná, jejichž trvání je omezeno § 77 odst. 1 o. s. ř., a navíc mohou být zrušena k návrhu (§ 77 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Zákon přitom nenechává na libovůli soudu, zda předběžné opatření vydá či nikoliv, nýbrž je předestírá jako prostředek, jehož účelem je zatímní úprava poměrů účastníků řízení nebo ochrana před situací, za níž by mohl být výkon rozhodnutí, ve které by řízení mělo vyústit, ohrožen. Jde o poskytnutí prozatímní ochrany jednomu z účastníků tím, že je uložena povinnost (něco konat, něčeho se zdržet, něco trpět) účastníku druhému. Tato ochrana může směřovat i proti nezákonnému jednání jednoho z nich, k plnění povinností, které jsou mu - ať již zákonem nebo rozhodnutím - stanoveny, nebo k tomu, aby tyto povinnosti nebo oprávnění mu daná do doby, než soud spor pravomocně rozhodne, nevykonával, neboť jejich výkonem by mohlo dojít k ohrožení práv druhé strany sporu. Má-li přitom být předběžné opatření nařízeno, musí být potřeba zatímní úpravy právních (nikoliv faktických) poměrů účastníků prokázána.

Přitom dle názoru Ústavního soudu není podstatné, že osoba, vůči níž by v daném případě předběžné opatření směřovalo, je zároveň zvláštním subjektem řízení jiného a že její práva a povinnosti jsou stanoveny zákonem, který toto zvláštní řízení upravuje. Soud je z hlediska ustanovení § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř. oprávněn k vydání předběžného opatření, týká-li se věci, o níž je dána jeho pravomoc meritorně rozhodovat (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád: Komentář. I. díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003 str. 216). V daném případě rozhoduje o tom, zda je věc vyloučena ze soupisu konkursní podstaty, tedy o kroku, který učinil správce konkursní podstaty v konkursním řízení. Je tak povinen se zabývat tím, jak tato osoba jako účastník řízení, které je u něj vedeno, svá práva a povinnosti v takovém řízení vykonává a za jakých okolností se tak děje, neboť její jednání se bezprostředně týká věci, o kterou v řízení jde. Existuje-li obava, že by v souvislosti s jednáním takové osoby mohlo řízení a jeho výsledek ztratit reálný význam, a tato obava je v průběhu řízení druhou stranou sporu tvrzena a k jejímu prokázání jsou navrhovány důkazy, je soud nejen oprávněn, ale především povinen se těmito tvrzeními a důkazy zabývat.

Výsledkem úspěšného uplatnění vylučovací žaloby totiž je vyloučení určitého majetku ze soupisu podstaty, a tím i ztráta správcova oprávnění nakládat s tímto majetkem a zejména možnosti zpeněžit jej. Pokud by však došlo k jeho zpeněžení před skončením řízení o vyloučení z podstaty, nelze tohoto výsledku dosáhnout, neboť jeho zpeněžením přestává být takový majetek součástí konkursní podstaty a žaloba o jeho vyloučení z podstaty by musela být zamítnuta. Ze zákona je proto žalobci poskytována ochrana, která spočívá v uložení zákazu správci majetek zpeněžit, který není aplikován pouze tam, kde majetku, který je předmětem žaloby, hrozí škoda, jíž je možno prodejem věci odvrátit. Odvracení škody musí být však poměřováno závažností zásahu, v souladu s měřítkem proporcionality - prodej majetku ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání umožňuje pouze za zcela výjimečných okolností a za splnění zákonem daných podmínek, neboť jde o závažný zásah do základních práv vlastníka sporného majetku. To však, zda jsou splněny zákonné předpoklady, kdy zákonný zákaz z důvodu uvedeného není aplikovatelný, posuzuje v konkursním řízení pouze správce konkursní podstaty, který v tomto postupu není zákonem o konkursu a vyrovnání nikterak omezen, ani věřitelským výborem, ani soudem. Je pouze na jeho úvaze, jak posoudí skutkovou situaci a zda přistoupí či nepřistoupí k prodeji věci. Vyžádá-li si k této úvaze stanovisko věřitelského výboru nebo soudu, své odpovědnosti se nezbavuje, a zákon o konkursu a vyrovnání rovněž nepředpokládá, že by o splnění těchto podmínek rozhodoval konkursní soud. Toto zákonné ustanovení tedy není samo o sobě způsobilé k tomu, aby v dalším znemožnilo procesní ochranu osoby, která se vyloučení majetku z podstaty domáhá.

Soud v incidenčním řízení je tedy oprávněn se okolnostmi konkursního řízení k návrhu účastníků incidenčního řízení zabývat a vést k prokázání jejich tvrzení (obsažených v návrhu na vydání předběžného opatření) dokazování; neprovede-li navržené důkazy, musí se v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 167 odst. 2 o. s. ř. rovněž řádně vypořádat s tím, proč tak neučinil. Oba soudy však pouze formálně odkázaly na existenci zákonné úpravy konkursního řízení, aniž by se v daném případě zabývaly tím, zda je požadavek těchto ustanovení (zejména blokačního ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání) naplněn, přičemž žádné ze skutkových námitek stěžovatelky se nedostalo řádného projednání.

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že takový způsob uvažování, který nebere v úvahu fakticitu jevu, proporcionalitu následku a příčiny a zvažování pozitivních a negativních argumentů v kolizi stojících zájmů za současné minimalizace zásahů do základních práv účastníka řízení, není v souladu s požadavky kladenými na obecný soud v souvislosti s poskytováním ochrany právům (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2002 sp. zn. IV. ÚS 89/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, nález č. 97, str. 115).

Povinnosti posuzovat existenci podmínek pro vydání předběžného opatření a v jejich světle především skutečností a důkazů předložených jedním z účastníků řízení se soud nemůže zprostit ani poukazem na skutečnost, že konkursní soud v souladu s ustanovením § 27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání dal souhlas s prodejem věcí, které jsou předmětem vylučovací žaloby, mimo dražbu. Podle názoru Ústavního soudu ani poukaz na toto usnesení nezeslabuje důvodnost stěžovatelčiny ústavněprávní argumentace ani z hlediska právního, ani skutkového stavu. Souhlas soudu se zpeněžením věcí z konkursní podstaty dle ustanovení § 27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání ve formě usnesení konkursního soudu je rozhodnutím zcela odlišným od rozhodnutí správce konkursní podstaty o tom, zda jsou či nejsou dány podmínky pro výjimečný postup dle ustanovení § 19 odst. 3 poslední věty zákona o konkursu a vyrovnání. Zajišťuje nejvhodnější způsob zpeněžení podstaty, nikoliv ochranu práv třetích osob. Pokud však jde o věci, u nichž byla vylučovací žaloba uplatněna, zpravidla konkursní soud souhlas se zpeněžením věcí podmíní právě ukončením vylučovacího sporu. V tomto konkrétním případě se však rozhodnutí konkursního soudu opíralo o skutkové zjištění, že ohledně majetku, jehož přímý prodej správce konkursní podstaty navrhl, taková žaloba podána nebyla (ač ze zjištění Ústavního soudu vyplývá, že tato žaloba u téhož soudu podána byla, jak je zřejmé z razítka podatelny Městského soudu v Praze, pracoviště Slezská, dne 23. července 2002, tedy téměř tři týdny před vydáním tohoto usnesení), a nikoliv o skutková zjištění odůvodňující prolomení blokačního ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, a ani k podaným námitkám stěžovatelky, které následně v konkursu uplatnila, nebyla tato zjištění uvedena do souladu ani k nim nebylo přihlédnuto.

Ústavní soud navíc musí připomenout, že proti usnesení, jímž konkursní soud uděluje správci souhlas s prodejem mimo dražbu, není odvolání přípustné a osoba, která tvrdí své lepší právo k věci, se o něm dozvídá rovněž zpravidla až v době, kdy je jí, pokud se tak vůbec stane, doručeno.

Stěžovatelka je v daném případě ve vztahu k průběhu konkursního řízení třetí osobou; prostředky, kterými by mohla ovlivnit postup konkursního soudu ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání nebo jeho rozhodování, nejsou prostředky, které by jí bez dalšího ochranu jejích práv v řízení zaručily, a jejich uplatnění je velmi omezené, neboť v zásadě tam, kde nejde o účastníka řízení, informacemi o průběhu řízení nemůže disponovat. Rozhodnutí, jimiž se upravuje průběh konkursního řízení, pak příslušný konkursní soud vydává bez toho, aniž by těmto osobám byla dána možnost se k danému opatření vyjádřit tak, jak to garantuje čl. 38 odst. 2 Listiny, a zákon takovým osobám ani neposkytuje opravný prostředek, který by umožnil revizi rozhodnutí konkursního soudu. Argument, že by konkursní soud byl přesto povinen se vyslovenými námitkami třetích osob zabývat, lze těžko přijmout, neboť pro takové námitky v konkursním řízení není těmto osobám dán žádný nebo velmi malý prostor závisící pouze na nijak procesně nevyjádřené úvaze konkursního soudu, navíc o přijatém opatření se v zásadě dozví až v okamžiku, kdy je jim doručeno, a napadnout jej již nelze. Konkursní soud nemá v daném případě povinnost je s návrhem opatření seznámit a s nimi ho projednat, nýbrž jim je pouze oznamuje poté, co je vydáno.

V případě tzv. třetích osob nelze jakýkoliv zásah do jejich práv zhojit ani v dalších fázích konkursního řízení či po jeho ukončení. Nelze proto připustit, aby do práv třetích osob bylo zasahováno toliko prostým poukazem na probíhající konkurs a účely konkursu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 121) nebo jim z tohoto důvodu byla ochrana jejich práv odepřena a jejich návrh nebyl řádně projednán.

Přes výše uvedené však lze nadále předpokládat, že poskytnutí ochrany prostřednictvím předběžného opatření vydaného v řízení o vyloučení věci, a to proti aktivitě správce konkursní podstaty, bude zásahem výjimečným, nastupujícím tam, kde zřetelně není tato ochrana poskytnuta v řízení konkursním nebo nebyla dostatečná, kde ji z důvodů časových nebo procesních nebylo možné v konkursním řízení dosáhnout, i s ohledem na to, že tím bude ovlivněno probíhající konkursní řízení.

Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je opět věcí obecnéhosoudu (čl. 90 věta první Ústavy České republiky), Ústavní soud se mohl jen přesvědčit, zda zde vůbec byly dány, zda soud prvního stupně i soud odvolací nerozhodly svévolně, nýbrž zda se s tvrzeními stěžovatelky v řízení řádně vypořádaly a zda tak byly zajištěny podmínky pro ochranu práv, jak to ukládá ústavní pořádek České republiky.

Ústavnísoud vyložil již ve své předchozí judikatuře, že není v jeho pravomoci generelně zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Důvod k jeho zásahu je dán pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, neboť pak je nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu. Ústavní soud má za to, že k takové situaci v daném případě došlo, neboť právní závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího a jejich aplikace na rozhodnutí o návrzích stěžovatelky znemožnily poskytnutí ochrany jejích práv v rozsahu, v jakém je soud povinen ji poskytnout.

Ústavnísoud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v souladu s ustanovením § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená usnesení zrušil.

Ústavnísoud se již nezabýval námitkou stěžovatelky stran důvodů pro vyloučení soudce rozhodujícího v incidenčním sporu, neboť tato námitka dosud nebyla projednána před obecnými soudy, z hlediska principu subsidiarity mu tedy její projednání nepřísluší. Vzhledem k závažnosti situace a zejména své judikatuře přijaté v nedávné době poukazuje na svůj závěr učiněný v této věci v např. nálezech ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (viz výše) a ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. III. ÚS 449/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 193) .

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru