Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 69/03Usnesení ÚS ze dne 12.10.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkPromlčení
Vlastnictví
Dědění
Poznámkarozhodnutí ESLP Růžičková Zdena proti ČR ze dne 16.9.2008 č. 15630/05: prohlášení o nepřijatelnosti stížnosti
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.69.03
Datum podání30.01.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 487, § 558

2/1993 Sb., čl. 11

40/1964 Sb., § 105


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 69/03 ze dne 12. 10. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti PhDr. Z. R., zastoupené JUDr. J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 19 Co 614/2000 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 6. 2000, č. j. 8 C 151/97-55,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta její žaloba, kterou se domáhala určení, že je vlastnicí ideální části v žalobě vymezených pozemkových parcel, a tvrdila že jimi byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavou ČR, zejména její právo "na ochranu vlastnického práva a právo na soudní ochranu". Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podala určovací žalobu jako závětní dědička určená rozhodnutím Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 7. 1996 (7 C 97/96-29), který stěžovatelku na základě poslední vůle ze dne 28. 2. 1943 potvrdil jako dědičku po A. B., která zemřela 27. 7. 1952. Přitom v dědickém řízení ve věci pozůstalosti po zůstavitelce A. B., byl k datu jejího úmrtí pravomocně potvrzen dědicem jen její nesvéprávný syn, jenž zemřel dne 16. 5. 1978. Sporné parcely poté připadly státu jako odúmrť. Stěžovatelka namítla, že se jako oprávněná dědička nedočkala soudní ochrany a protestovala proti názoru odvolacího soudu, že není aktivně legitimována k určení svého vlastnického práva. Nesouhlasila rovněž s názorem, že došlo k promlčení jejího vlastnického práva podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., který byl platný v době úmrtí zůstavitelky. Tvrzení soudu, že promlčecí doba s ohledem na nemovitosti skončila v roce 1962, je v rozporu se zjištěním dědického soudu, že poslední vůle byla objevena až počátkem devadesátých let. Teprve právní mocí rozsudku o nabytí dědictví, tedy ode dne 28. 8. 1996 mohla stěžovatelka uplatnit poprvé své vlastnické právo k předmětným nemovitostem, což také učinila podáním určovací žaloby, když bylo jejím dispozičním právem podat tento typ žaloby, namísto podání žaloby o vydání. Tvrzení odvolacího soudu, že se podáním určovací žaloby stěžovatelka snažila vyhnout nutnosti podat žalobu o vydání, protože šlo o promlčené právo, není podložen důkazy. Závěr, že se stěžovatelka mohla domáhat vydání dědictví jako oprávněný dědic, kterýžto nárok byl podle ust. § 558 tehdy platného občanského zákoníku promlčen "považuje stěžovatelka za polemiku s jejím soudně přiznaným vlastnickým právem". Obecné soudy se nevypořádaly se skutečností, že na základě poslední vůle se stěžovatelka stala nepochybnou vlastnicí příslušné části předmětných pozemků a ze strany syna zůstavitelky - s ohledem na vlastnictví stěžovatelky - nemohlo dojít k jejich vydržení.

Stěžovatelka ve své věci nepodala včasné dovolání, ačkoli žádala o vyslovení jeho přípustnosti. Muselo být postaveno mimo rozumnou pochybnost, zda stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a to přestože tomuto návrhu nebylo vyhověno. Stěžovatelka podala ústavní stížnost dne 29. 1. 2003, přičemž dne 3. 2. 2003 bylo ve Sbírce zákonů publikováno sdělení pléna Ústavního soudu, v němž byl pro futuro deklarován jednotný způsob výkladu lhůt k podání ústavní stížnosti a její přípustnosti, v případě, že je podán mimořádný opravný prostředek. Podle textu tohoto sdělení by lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet až po uplynutí šedesáti dní od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně by bylo nutno v daném případě považovat za nepřípustnou, protože byla podána v době, kdy stále probíhalo řízení před obecnými soudy. Avšak toto sdělení nebylo stěžovatelce v době podání stížnosti objektivně známo, a proto nemohl Ústavní soud dospět s naprostou jistotou k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, jak je má na mysli ust. § 75 odst. 1 zákona. Tento závěr byl učiněn s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které vedly Ústavní soud k přijetí a publikování předmětného sdělení a které následně vedly k novelizaci § 72 a § 75 zákona o Ústavním soudu (srov. zákon č. 83/2004 Sb.) Proto byla ústavní stížnost posouzena i z hlediska své opodstatněnosti.

Z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 6. 2000 (8 C 151/97-55) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se proti Pozemkovému fondu ČR žalobou domáhala určení, že je vlastníkem 1/4 pozemkových parcel, které vlastnila zůstavitelka A. B., a které na stěžovatelku přešly na základě rozsudku téhož soudu ze dne 24. 7. 1996 (7 C 97/96), který určil, že stěžovatelka je dědičkou zůstavitelky. Stěžovatelka tvrzené vlastnické právo opírala jak o ust. § 509 tehdy platného občanského zákoníku, tak o současnou právní úpravu, podle níž se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Pozemkový fond vznesl námitku promlčení. Soud zjistil, že na základě usnesení o potvrzení nabytí dědictví ze dne 29. 10. 1956, které nabylo právní moci dne 15. 11. 1956, připadlo dědictví po zůstavitelce A. B. jejímu zletilému synovi a proto se ztotožnil argumentací žalovaného, že nárok na vydání dědictví je promlčen, podle ust. § 558 zákona č. 141/1950 Sb., podle něhož došlo k promlčení nároku uplynutím tří let od úmrtí zůstavitelky, jež zemřela dne 27. 7. 1952. Tato lhůta nepochybně uplynula.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2002 (19 Co 614/2000) Ústavní soud zjistil, že krajský soud na základě odvolání stěžovatelky přezkoumal rozsudek okresního soudu, a poté jej potvrdil. Soud konstatoval, že stěžovatelka se vydání předmětných pozemků neúspěšně domáhala postupem podle zákona č. 229/1992 Sb., avšak pozemky vydány nebyly a příslušné správní rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 1992 (28 Ca 110/92), z jehož spisu krajský soud zjistil, že v rámci tohoto řízení byla řešena jak otázka ochrany oprávněného dědice, tak otázka tříleté promlčecí doby. Krajský soud dále zjistil, že předmětná závěť nebyla uplatněna ani v rámci dědického řízení po zůstavitelce A. B. Soud navíc konstatoval, že podle ust. § 116 občanského zákoníku platného ke dni úmrtí zůstavitelky (č. 141/1950 Sb.) předmětné nemovitosti vydržel syn zůstavitelky uplynutím deseti let oprávněné držby. Vydržecí doba běžela ode dne smrti zůstavitelky v roce 1952 do roku 1962, tedy ještě za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Nepochybnost oprávněnosti držby dovodil krajský soud i z toho, že držbu potvrdilo i rozhodnutí Státního notářství. Proto krajský soud zpochybnil stěžovatelčinu aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby a dále analogií s judikátem Nejvyššího soudu upozornil, že podáním určovací žaloby nelze řešit situaci, kdy je právo oprávněného dědice ohroženo promlčením. Krajský soud závěrem konstatoval, že nárok oprávněné dědičky se promlčel dne 27. 7. 1955 (§ 558 ve spojení. s ust. § 565 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., Občanský zákoník).

K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Brně, prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Možné, která ústavní stížnost označila za pouhou polemiku s hodnocením důkazů a s právními názory odvolacího soudu snažící se takto domoci přezkoumání odvolacím soudem učiněných závěrů, avšak Ústavní soud další přezkumnou instancí není. Proto navrhla odmítnutí ústavní stížnosti.

Projednávaná ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce nejdříve přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Vladimíru Klokočkovi, jehož výkon funkce skončil dříve, než byla věc vyřízena. Proto musela být stížnost přidělena jinému soudci zpravodaji, jímž byla JUDr. Eliška Wagnerová, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena rozhodováním v prvním senátu jako zastupující soudce. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu Ústavního soudu. Podle ust. § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv či svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do činnosti orgánů veřejné moci by Ústavní soud zasáhl pouze tehdy, byla-li by jejich zásahem porušena stěžovatelčina základní práva či svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky. Z hlediska práva na spravedlivý proces takto vymezené kompetence znamenají, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů je dán důvod k zásahu tehdy, když existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, podle něhož byl její nárok oprávněné dědičky promlčen, což stěžovatelka interpretuje jako ústavně nepřípustný závěr připouštějící promlčení vlastnického práva. Avšak v postupu obecných soudů, jímž při aplikaci ustanovení o promlčení práva oprávněného dědice, kteréžto upravuje speciální právní režim, v rámci něhož dochází k přechodu vlastnického práva, dospěly k závěru, že určovací žalobě nelze vyhovět, nespatřuje Ústavní soud cokoli protiústavního. Došlo-li v předmětné věci dlouho po skončení dědického řízení k objevení závěti, jde o jednu ze situací, kterou v zájmu právní jistoty jednoznačně řeší kogentní ustanovení o promlčení nároku oprávněného dědice. Tímto aplikačním postupem nedošlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Naopak, přijetí výkladu zastávaného stěžovatelkou, podle něhož (pokud tomu Ústavní soud dobře porozuměl), nabyla vlastnického práva soudním výrokem označujícím ji za dědičku, by vyřadilo z aplikace ty speciální právní normy, kterými občanský zákoník stanoví závazný a nutno říci i výlučný postup, jímž na dědice přechází vlastnické právo k pozůstalosti.

Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a stejně tak nezjistil ani porušení jiných jejích základních práv či svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. října 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru