Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 689/04Usnesení ÚS ze dne 30.08.2005Rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/prodloužení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 19/38 SbNU 551
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.689.04
Datum podání19.10.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 83

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 73 odst.1 písm.a, § 73 odst.1 písm.b

182/1993 Sb., § 39


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 689/04 ze dne 30. 8. 2005

U 19/38 SbNU 551

Rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 30. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 689/04 ve věci ústavní stížnosti M. M. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 43 Nt 2930/2004 a proti jinému zásahu a rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2004 sp. zn. 1 Zt 257/2004, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v prvé řadě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 43 Nt 2930/2004, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2004 sp. zn. 1 Zt 257/2004 tak, že se stížnost zamítá. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 uvedeným usnesením ponechalo podle § 71 odst. 3 trestního řádu stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel, jak z petitu ústavní stížnosti vyplývá, se dále dožaduje ochrany před jiným zásahem orgánu veřejné moci ze strany Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jež má spočívat v postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 před vydáním usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě. Z charakteru námitek obsažených v ústavní stížnosti zjevné, že stěžovatel brojí i proti uvedenému usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 jako takovému. Ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhuje přednostní projednání věci.

Oba účastníci měli porušit stěžovatelova práva zaručená čl. 8 odst. 2, odst. 5 a čl. 14 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:

Čl. 8

(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.

Čl. 14

(1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena.

(2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit.

(3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.

(4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.

(5) Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem.

Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:

Čl. 5

Právo na svobodu a osobní bezpečnost

(1) Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;

(4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 6. 2004 sp. zn. 43 Nt 96/2004 vzat do vazby z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. K předmětnému řízení o ponechání ve vazbě stěžovatel zejména uvádí, že neměl možnost se ústně k důvodům vazby vyjádřit při veřejném slyšení před nestranným orgánem. Zdůrazňuje, že státní zástupce není nestranným a nezávislým orgánem, který by byl povolán k rozhodování o dalším omezení svobody pohybu. Pro přezkum dalšího trvání vazby stěžovatel dovozuje stejné podmínky jako pro vzetí do vazby, tj. včetně možnosti být slyšen. Ve svém případě tak stěžovatel spatřuje flagrantní porušení základních práv a svobod, přičemž odkazuje na nález Ústavní soudu ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41) a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 jako účastník řízení k ústavní stížnosti prostřednictvím Mgr. J. K., státní zástupkyně, po stručné rekapitulaci věci uvedlo, že vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu byl dán. Zároveň zdůraznilo, že trestní řád neupravuje povinnost státního zástupce při rozhodování o ponechání ve vazbě osobně slyšet obviněného. Návrh, jak s ústavní stížností naložit, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 ke svému vyjádření nepřipojilo.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako účastník řízení prostřednictvím soudce JUDr. P. S. ve svém stručném vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na své rozhodnutí.

Po prostudování spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 2930/2004 a spisu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu sp. zn. 1 Zt 257/2004 Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Nepřísluší mu napravovat jakákoliv pochybení obecných soudů, nýbrž jen taková, jež porušují základní práva a svobody stěžovatele.

Podstatu stěžovatelových námitek, jak je vylíčil v ústavní stížnosti, lze spatřovat ve skutečnosti, že při rozhodování příslušných orgánů o stěžovatelově vazbě nebylo jednáno ve veřejném zasedání, kde by se stěžovatel mohl ústně vyjádřit k důvodům vazby.

Pro podrobnější argumentaci stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (viz výše). Tímto nálezem Ústavní soud shledal porušení základních práv rozhodnutím soudu, který o stížnosti proti usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl v neveřejném zasedání bez přítomnosti obviněného a bez jeho ústního vyjádření k důvodům vazby. Ústavní soud tehdy uvedl, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Zároveň Ústavní soud s podrobnou argumentací zdůraznil, že rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud precizoval svůj názor na ústavní konformitu rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě ve vztahu k osobnímu slyšení obviněného svým nálezem ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.). V něm mimo jiné konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.

V nyní projednávané věci Ústavní soud zjistil, že dne 29. 9. 2004 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 pod sp. zn. 43 Nt 2076/2004 o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a zároveň o nepřijetí písemného slibu stěžovatele podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a o nepřijetí písemné záruky družky stěžovatele podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 43 Nt 2076/2004 vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodoval soudcem JUDr. P. S. za přítomnosti (mimo jiné) stěžovatele a jeho obhájců. Jak stěžovatel, tak obhájci stěžovatele dostali možnost se vyjádřit k vazebním důvodům, a také tak učinili. Následujícího dne 30. 9. 2004 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným usnesením sp. zn. 43 Nt 2930/2004 v neveřejném zasedání tak, že se stížnost proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě zamítá. Ve věci rozhodující soudce JUDr. P. S. ve vztahu k právu stěžovatele být slyšen k vazebním důvodům před rozhodováním soudu v odůvodnění svého usnesení ze dne 30. 9. 2004 upozorňuje, že dne 29. 9. 2004 byl stěžovatel ve veřejném zasedání ve své vazební věci soudem vyslechnut.

Úkolem Ústavního soudu bylo primárně posoudit, zda postup Okresního soudu pro Prahu 1 ve věci neodporuje zárukám vyplývajícím zejména z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud je toho názoru, že z výše citovaných nálezů Ústavního soudu nelze dovodit bezvýjimečnou povinnost soudu rozhodovat o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě pouze ve veřejném zasedání, vždy s unikátním osobním slyšením obviněného k důvodům vazby. Zrušením ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu Ústavní soud nenaznačil povinnost obecných soudů rozhodovat o stížnostech obviněných proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě bezvýhradně ve veřejném zasedání, ale zmíněným zásahem do právního předpisu tento postup soudům umožnil, pokud si to dodržení záruk vyplývajících z ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyžaduje.

Smyslem dotčených lidskoprávních imperativů a záruk spravedlnosti procesu projevujících se mimo jiné v požadavku kontradiktornosti řízení není samoúčelná formální účast obviněného při veřejném zasedání soudu rozhodujícího o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě, nýbrž snaha zajistit, aby soud rozhodoval s bezprostřední znalostí obsahu ústního vyjádření a argumentace obviněného k důvodům vazby, pokud obviněný je s tvrzenými důvody vazby náležitě seznámen a má k nim výhrady. Tímto názorem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní.

V dané věci je zřejmé, že stěžovatel byl s důvody vazby, jež u něho příslušné orgány v době rozhodování spatřovaly, náležitě seznámen a v přítomnosti obhájců se k nim dne 29. 9. 2004 při veřejném zasedání soudu vyjádřil. Pokud soud rozhodl o žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu po jeho osobním slyšení k tvrzeným vazebním důvodům a následujícího dne se při řízení o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě opět zabýval důvodností vazby stěžovatele, byť v neveřejném zasedání, není v kontextu čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s ohledem na krátký časový úsek mezi jednotlivými zasedáními soudu důvodu považovat skutečnost předchozího osobního slyšení stěžovatele za zcela irelevantní pro pozdější z obou zasedání téhož soudu (soudce).

Hodnocení nyní posuzované situace, jak ho v ústavní stížnosti předkládá stěžovatel, je podle názoru Ústavního soudu nepřípadným formalismem. Stěžovatel na rozdíl od Ústavního soudu hodnotí dodržení lidskoprávních záruk při jednotlivých úkonech soudu izolovaně a bez vzájemných souvislostí, přičemž skutečnost veřejného zasedání Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 29. 9. 2004 v rekapitulační části ústavní stížnosti zcela opomíjí. Vzhledem k popsaným okolnostem případu by však případné zrušení napadených usnesení bylo pouhou mechanickou a formalistickou aplikací dřívějších závěrů Ústavního soudu, které však vyplynuly ze situací stěžovatelů v materiálně odlišném postavení.

K obdobným závěrům dospěl mutatis mutandis i IV. senát Ústavníhosoudu dne 14. července 2005 v usnesení sp. zn. IV. ÚS 374/05 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno), kde mimo jiné konstatoval, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na slyšení, pokud se obecný soud seznámí s argumenty obviněného, resp. obžalovaného k důvodům vazby například v rámci hlavního líčení.

Protože z výše popsaného procesního vývoje věci je zřejmé, že o stížnosti proti ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodlsoud při respektování všech zásad zajištěných ústavním pořádkem, hodnotí Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné i námitky proti "postupu" Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jímž stěžovatel zjevně rozumí jak nerealizaci osobního slyšení před rozhodnutím státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě, tak i vlastní usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2004 sp. zn. 1 Zt 257/2004.

Ústavnísoud připomíná, že například v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 zdůraznil, že rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. A dále, že rozhodování soudu o stížnosti proti takovému rozhodnutí nelze považovat za rozhodování soudu druhého stupně, tak jak je chápe Evropský soud pro lidská práva z pohledu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž že se jedná o rozhodnutí prvostupňové.

Jak tedy Ústavnísoud výše vyložil, neshledal napadená rozhodnutí či postup účastníků řízení v rozporu se základními právy stěžovatele a ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů ("zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k tomuto závěru Ústavní soud neshledal důvodu pro postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru