Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 687/11 #1Usnesení ÚS ze dne 25.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
styk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
rodičovská zodpovědnost
výchova
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.687.11.1
Datum podání07.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 28, § 26, § 50, § 86, § 95

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 687/11 ze dne 25. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. N. Ch., zastoupené JUDr. Aloisem Coufalíkem, advokátem se sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2011, č. j. 19 Co 479/2010-602, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností (několikrát doplněnou) domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Nejprve rekapituluje, že se návrhem podaným u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala změny úpravy výchovy nezletilé dcery S. Ch. Konkrétně žádala, aby soud změnil své předchozí rozhodnutí o jejím svěření do výchovy otce a aby rozhodl, že nezletilá bude nadále ve výchově matky (stěžovatelky) a že otec bude povinen přispívat na její výživu. Svůj návrh odůvodňovala tím, že předchozí rozhodnutí, kterým byla nezletilá S. svěřena do výchovy otce bylo odůvodněno nepříznivým zdravotním stavem stěžovatelky, který jí bránil o nezletilou dceru pečovat. S otcem dcery se stěžovatelka posléze snažila dohodnout na možnosti styku s nezletilou. Tyto styky sice byly realizovány, nikoliv však v rozsahu, který si přála sama nezletilá. Svůj návrh podporovala - podle svého tvrzení -psychologickým vyšetřením, které doporučovalo svěření nezletilé do výchovy matky. Další argumenty pro svěření dítěte do své výchovy spatřovala stěžovatelka ve zdravotním stavu nezl. S.

Obvodní soud pro Prahu 2 návrhu stěžovatelky vyhověl a nezletilou S. svěřil do její výchovy. Městský soud v Praze tento rozsudek změnil tak, že návrh stěžovatelky na změnu výchovy nezl. S. zamítl.

Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudkem Městského soudu v Praze došlo k zásahu do jejích základních práv garantovaných ji Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to článkem 32 odst. 4 a článkem 36 odst. 1. Dále namítá, že v řízení došlo k porušení článku 12 a článku 18 odst. 1 věta třetí Úmluvy o právech dítěte. Rovněž prý došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka uvádí, že k zásahu do těchto základních práv došlo konkrétně tak, že Městský soud v Praze nesprávně interpretoval podmínky pro změnu úpravy poměrů ve smyslu § 28 zákona o rodině. Městský soud totiž - v rozporu s citovaným ustanovením zákona o rodině - zcela nedůvodně vyžaduje kvalifikovanou změnu poměrů, a to dokonce podstatnou změnu poměrů. Rozhodnutí městského soudu je tedy v tomto směru - podle názoru stěžovatelky - rovněž rozhodnutím překvapivým.

Stěžovatelka konečně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 53, str. 11), v němž Ústavní soud akcentoval nutnost, aby dítě bylo - je-li to s ohledem na jeho vyspělost možné - slyšeno před soudem a aby byl vzat v úvahu jeho názor na to, které výchovné prostředí preferuje. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS ze dne 23. 2. 2010 (doposud nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), ze kterého vyplývá, že svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 P 62/2003. Zjistil, že poslední úprava poměrů nezletilé spočívala v dohodě rodičů z roku 2003 schválené rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 z 22. 5. 2003, na základě níž byla nezletilá S. svěřena do výchovy otce; matce výživné stanoveno nebylo. O nezletilou již v té době otec pečoval, a to bez jakýchkoliv závad. Otec žil s nezletilou trvale v Austrálii, matka v České republice. Následnými soudními rozhodnutími pak byl upravován styk matky s nezletilou, a to vždy na několik měsíců ročně (srov. č.l. 19 a násl.).

V roce 2009 podala stěžovatelka (matka) návrh na změnu výchovy (srov. číslo listu 150) a domáhala se, aby nezletilá byla svěřena do její výchovy. Dcera se podle jejího tvrzení na ní obrací s prosbou, aby v Praze mohla zůstat, neboť je zde šťastná; jako dospívající dívka potřebuje hovořit o svých pocitech s osobou stejného pohlaví. Nadto, podle stěžovatelky, S. zdravotní stav není dobrý; váží pouhých 23 kg, trpí imunodefektem a podvýživou, a tyto zdravotní problémy mohou mít základ v její psychice. Proto stěžovatelka navrhovala vytvořit pro S. stabilní výchovné prostředí, a to u ní v Praze.

Otec navrhl návrh matky na změnu výchovy zamítnout (srov. číslo listu 184). Zdůrazňoval, že je to výlučně on, kdo se po všech stránkách o dceru od jejího útlého věku řádně stará. Podle jeho názoru nezletilá v Austrálii dobře prospívá, a pokud má při pobytu s matkou v České republice psychické problémy, pak je za tyto problémy odpovědná právě matka. Otec rovněž zdůraznil, že nehodlá stěžovatelce jakýmkoliv způsobem bránit ve styku s nezletilou, tak jako to ostatně nečiní a nečinil ani v minulosti. Byl to ostatně právě on, kdo cesty S. za matkou do České republiky financuje a financoval. Nelze - podle otce - rovněž přehlédnout, že matka má trvalé zdravotní problémy, pro které již v minulosti nebyla schopna se o dceru řádně starat a proto také vznikla dohoda rodičů, podle níž byla nezletilá svěřena právě do výchovy otce.

Opatrovník navrhl (srov. zejm. číslo listu 471), aby nezletilá byla nadále ponechána ve výchově otce a aby byl návrh matky na změnu výchovy zamítnut.

Obvodní soud pro Prahu 2 l pak svým rozsudkem č. j. 15 P 62/2003-549 z 24. 8. 2010 rozhod tak, že nezletilou svěřil do výchovy matky. Nad výchovou nezletilé nařídil dohled, v jehož rámci uložit řadu povinností jak nezl. S., tak její matce (jednalo se zejména povinnost účastnit se psychologických a psychoterapeutických konzultací). Dále široce upravil styk nezletilé s otcem, a to jak na území České republiky, tak na území Austrálie. Prvostupňový soud rovněž ve výroku svého rozsudku vyslovil, jakým způsobem se budou rodiče podílet na hrazení cesty při styku nezletilé s otcem. Výroky o nařízení soudního dohledu a úpravě styku s otcem stanovil jako předběžně vykonatelné. Dále ve výroku rozsudku rozhodl tak, že se řízení o úpravu styku matky s nezletilou zastavuje. O nákladech státu rozhodl tak, že každý z rodičů je povinen zaplatit jejich polovinu. Konečně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek vydal za situace, kdy byl konfrontován s návrhy na vydání předběžných opatření týkajících se ponechání nezletilé do meritorního rozhodnutí ve výchově matky a kdy je ve spise v této souvislosti založena řada lékařských zpráv doporučujících - vždy poté, co S. navštívila z iniciativy stěžovatelky a v jejím doprovodu příslušné lékařské pracoviště - setrvání nezletilé v České republice.

Z obsáhlého odůvodnění prvostupňového rozhodnutí plyne, že obvodní soud vycházel zejména ze znaleckého posudku z oboru psychologie - psychiatrie - klinická psychologie, který vyhotovil soudem ustanovený znalec (srov. č.l. 235), který vyšetřil jak rodiče, tak i nezl. S. Z tohoto posudku (srov. číslo listu 289 - 344) vyplynulo, že otec je pro výchovu nezletilé vhodnější osobou a má lepší výchovné předpoklady než matka. Je tedy schopen zajistit další zdravý rozvoj osobnosti nezletilé. K nezl. S. má totiž vybudovaný rodičovský postoj a v minulosti o ni vždy řádně pečoval. Matka byla znalcem označená jako méně vhodný vychovatel, byť ani z hlediska psychologického ani psychiatrického není z výchovy vyloučena (srov. číslo listu 378). Nemá však s nezletilou vytvořeny vztahy na úrovni rodičovství a jejich vztahy jsou postaveny spíše na bázi partnerské; to ve svém důsledku znamená, že stěžovatelka má tendence snižovat se na úroveň kamarádky nezletilé, nebo naopak povyšovat nezletilou na úroveň dospělé ženy a tím způsobem i eventuálně zaměňovat jejich vzájemné role. Matka dlouhodobě o nezletilou nepečovala, nemá k ní vytvořen klasický rodičovský vztah, byť v současné době poskytuje nezletilé vstřícné citové zázemí, ve kterém se nezletilá podle vlastního tvrzení cítí dobře. Sama S. preferuje život s matkou, což opakovaně projevila jak před opatrovníkem, tak o před lékaři i soudem; to odůvodňuje citovým souzněním s matkou, které je - podle jejího názoru - lepší než s otcem. Ze znaleckého posudku v tomto směru plyne (srov. číslo listu 339), že otec potřebám S. sice naslouchá, nepřikládá jim však váhu odpovídající vnímání dítěte S. věku.

V kontextu všech těchto okolností, s odkazem na § 26 a § 50 zákona o rodině, dospěl obvodní soud k závěru, že přes výhrady k výchovnému působení matky na nezletilou je namístě návrhu stěžovatelky vyhovět. Nedostatky ve výchově matky pak bylo podle soudu možné omezit nařízením dohledu nad nezletilou a pravidelnými konzultacemi matky s odborníky z oboru psychoterapie a psychologie. Tím se měla podle obvodního soudu zcela zabezpečit "minimalizace" méně vhodných povahových vlastností matky i ne zcela odpovídajících výchovných postupů.

Městský soud v Praze rozhodl ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 5. 1. 2011, č. j. 19 Co 479/2010-602, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé se mění tak, že se návrh matky na změnu výchovy nezl. S. zamítá, dohled nad výchovou nezletilé se nenařizuje a styk nezletilé s otcem se neupravuje. Matka a otec jsou povinni zaplatit náklady státu, každý ve výši 12.600,- Kč.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Městský soud v Praze odkázal zejména na ustanovení § 28 zákona o rodině, dle něhož, změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodou rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností. Nově rozhodnout o výchově - která byla již dříve soudně upravena - lze podle městského soudu pouze za předpokladu, že dojde k podstatné změně poměrů, neboť jen tak nepůjde o nepřípustnou reparaci pravomocného soudního rozhodnutí. Nové rozhodnutí o výchově nezletilé by bylo na místě jen tehdy, jestliže by jiné okolnosti převažovaly nad požadavkem stálosti výchovného prostředí dítěte. Nepostačí proto jenom zjištění, že i druhý rodič je schopen dítě vychovávat. V souzené věci bylo znaleckým posudkem postaveno najisto, že vhodnějším vychovatelem nezletilé je pro své povahové vlastnosti otec. Ten už v minulosti zajišťoval nejenom výchovu nezletilé, ale i všechny ostatní její potřeby, včetně potřeb materiálních, na kterých se matka nikterak nepodílela. To ostatně konstatuje ve svém rozhodnutí i soud prvního stupně, "stejně tak jako závěr, že otec je vhodnějším vychovatelem". Ke změně výchovy zřetelně vedla soud prvního stupně pouze okolnost, že nezletilá sama výrazně preferovala matku jako vychovatelku. V této souvislosti je pravdou, že nezletilá je již ve věku, kdy má právo se vyjádřit, u kterého z rodičů chce žít. To však podle městského soudu neznamená, že by názor dítěte měl být jediným kritériem, podle kterého se o jeho výchově rozhoduje. Navíc ze znaleckého posudku vyplynulo, že nezletilou prezentovaný postoj k otci nemusí být jejím skutečným postojem, ale pouze jistou manifestací. Tento závěr se podle městského soudu jeví správný i s ohledem na to, že nezletilá před nedávnem odletěla dobrovolně s otcem do Austrálie; opak ani jeden z rodičů netvrdí. Skutečnost, že nezletilá v určitém věkovém období preferuje matku před otcem, nemůže být sama o sobě kvalifikována jako ta, která má vést k novému rozhodnutí o výchově dítěte; to platí především za situace, kdy je otec lepším vychovatelem než matka. Odvolací soud proto neshledal podmínky pro změnu poměrů ve smyslu § 28 zákona o rodině, které by odůvodňovaly nové rozhodnutí o výchově nezletilé.

Městský soud v Praze dodal, že pokud jde o styk matky (stěžovatelky) s nezletilou, ten je upraven předchozím pravomocným rozhodnutím. Nesouhlasí-li matka s takto upraveným stykem, má možnost podat návrh na novou úpravu styku s nezletilou.

III.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze tak, že zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i na obsah spisu.

K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 2, který v podrobnostech odkázal na své rozhodnutí.

Protože vyjádření obou soudů žádnou další argumentaci neobsahují, Ústavní soud k nim při svém rozhodování nepřihlížel a proto je ani nezasílal stěžovatelce k případné replice.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na péči o dítě a výchovu dítěte, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak městský soud posoudil podmínky, za nichž lze přivolit ke změně rozhodnutí o výkonu rodičovské odpovědnosti ve smyslu § 28 zákona o rodině. K této námitce poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadeného rozhodnutí, jemuž byla (a nejen jemu) věnována II. část tohoto usnesení. Již jen z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že jmenovaný soud řešil tuto otázku v souladu s ústavními principy a držel se uznávaného výkladu, který k tomuto zákonnému ustanovení podává respektovaná odborná literatura (srov. Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství : komentář. 4. vyd. Praha : C.H. Beck, 2009, s. 114 a násl.). Pokud stěžovatelka v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu, pak tím v zásadě jen polemizuje s jeho právním stanoviskem a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.

Městský soud - se zřetelem na skutková zjištění plynoucí ze spisu (zejména i na zmíněný znalecký posudek, jejž dal vypracovat obvodní soud) - učinil závěr, že není důvod k tomu, aby došlo ke změně výchovného prostředí nezletilé, tedy k jejímu odebrání z výchovy otce, který se o nezletilou doposud řádně a dlouhodobě staral, a k jejímu svěření do výchovy matky. Svůj názor přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnil a proto Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k věci zásadního dodal.

Ústavní soud si je vědom toho, že městský soud své rozhodnutí koncipoval tak, že jeho právní závěry nejsou totožné s názorem nezl. S., která opakovaně vyjádřila přání žít s matkou. Podle názoru Ústavního soudu však městský soud přesvědčivým způsobem vysvětlil - zejména i s poukazem na znalecký posudek z oboru psychologie-psychiatre - proč přání nezl. S. nevyslyšel (srov. II. část tohoto usnesení). Ze spisového materiálu ostatně plyne - což reflektuje i městský soud sám - že i když je nezl. S. svěřena do výchovy otce, zajisté nejde o stav ideální; ideální by zde nebylo rozhodnutí žádné. Ovšem, za dané situace lze podle přesvědčení Ústavního soudu souhlasit s městským soudem, že pokud vůbec může soud v daném sporu nalézt východisko, alespoň částečně příznivé pro nezletilou, pak je to právě to řešení, ke kterému se městský soud ve svém rozhodnutí přiklonil.

Ústavní soud připomíná, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že městský soud postupoval v rámci daném mu příslušnými procesními předpisy. Městský soud aplikoval běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

Tento závěr pak podle Ústavního soudu platí i přesto, že stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti - které však neposlala prostřednictvím právního zástupce, takže striktně vzato je irelevantní - namítá, že jí městský soud neumožnil při jednání konaném před odvolacím soudem dne 5. 1. 2011 doplnit další důkazy na podporu svého návrhu; k tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka nijak nespecifikuje, o jaké důkazy mělo jít. Ani ze samotného spisového materiálu neplyne (srov. č.l. 600), že by k takovému zkrácení práv stěžovatelky skutečně došlo.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. května 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru