Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 680/02Usnesení ÚS ze dne 25.03.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo... více
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
Domovní prohlídka
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.680.02
Datum podání26.11.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 84, § 85

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb., čl. 6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 680/02 ze dne 25. 3. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného advokátem JUDr. P. D. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. 6 T 96/99, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 8 To 599/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně shora označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem ohrožení státního tajemství dle ustanovení § 106 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dobu tří let a k trestu zákazu činnosti - výkonu práce policisty na deset let.

Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako pracovník Inspekce Ministerstva vnitra ČR s hodností nadporučíka a ve funkci vedoucího oddělení Morava, tedy jako osoba, které je zachovávání povinnosti mlčenlivosti zvláště uloženo, předal dne 28. 8. 1997 JUDr. J. K. v jeho bytě kopii dvou listů policejní žádosti o prověrku osoby JUDr. J. K., označenou stupněm utajení "přísně tajné", a současně s touto písemností seznámil rovněž J. K. a O. V.

Napadeným usnesením Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku městského soudu zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 3 a v čl. 4 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2, v čl. 7 odst. 1, v čl. 11 odst. 1 a 4, v čl. 12, v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Tvrzenou protiústavnost spatřuje stěžovatel především v tom, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy a že se nezabývaly věrohodností svědků JUDr. J. K., J. K. a O. V. Soudy se prý nevypořádaly s tvrzením stěžovatele, že v předmětné době v bytě JUDr. K. vůbec nebyl, což vypověděli také svědci P. V. a P. H. soudy považovaly za důvěryhodné svědectví právě JUDr. J. K., J. K. a O. V., ačkoliv mezi JUDr. K. a J. K. je manželský vztah a novinářka O. V. je proti stěžovateli údajně zaujatá, o čemž mají svědčit výroky v její knize "Koho kryje J. R." (str. 55, 65).

Stěžovatel dále poukazuje na způsob provedení domovní prohlídky v penzionu B. v O. dne 24. 9. 1997, v jejímž rámci byly - dle protokolu - zajištěny blíže nespecifikované listiny bez jejich podrobného seznamu, což prý odporuje ustanovení § 85 trestního řádu. Této prohlídce navíc nepředcházel výslech osoby dotčené prohlídkou (§ 84 trestního řádu). Ze stejného důvodu prý policisté pochybili téhož dne při provádění domovní prohlídky v bytě rodičů stěžovatele. Proto stěžovatel tyto domovní prohlídky - s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/2000 a III. ÚS 486/98 - považuje za protizákonné.

Stěžovatel rovněž zpochybňuje důkaz svojí fotografií a fotografií JUDr. K., pořízených údajně předmětného dne O. V. Obecné soudy odmítly provedení kriminalistické expertizy pravosti fotografie a negativu, přestože se může jednat o kompilát; ani jeden ze svědků se ve svých prvotních výpovědích o fotografiích nezmiňují. Poprvé tak prý učinila J. K. až v listopadu 1997, ačkoliv fotografie měla být zhotovena již dne 28. 8. 1997. Odvolací soud se však namísto odborné expertízy toliko seznámil s originálem negativu filmu, což stěžovatel pokládá za nepřijatelné. Stěžovatel dále namítá, že soudy neprovedly výslech svědků M. a K., který navrhl.

Podle názoru stěžovatele jsou napadená rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelná, neboť se nevypořádaly s obhajobou stěžovatele a ani nezdůvodnily, proč neprovedly jeho důkazní návrhy. V této souvislosti stěžovatel cituje zejména na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 617/2000, III. ÚS 464/99, III. ÚS 258/99 a odkazuje na některé nálezy další.

Porušení práva na obhajobu spatřuje stěžovatel konečně v tom, že byl zproštěn mlčenlivosti teprve před zahájením hlavního líčení u soudu I. stupně a nikoliv na počátku trestního řízení.

Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů jako protiústavní zrušena.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Ústavní soud i v této souvislosti - s ohledem na stěžovatelem uplatněné námitky - považuje za nutné zopakovat, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě v této souvislosti Ústavní soud již také několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).

V souzené věci však Ústavní soud zmíněný extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neshledal. V daném případě totiž obecné soudy dospěly k rozhodnutí o vině a následném trestu stěžovatele na základě řady důkazů a svá rozhodnutí také řádně a přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud rovněž zjistil, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti se v podstatě překrývá s námitkami, uplatněnými v odvolání (č.l. 619 a násl.), s nimiž se však Krajský soud v Brně dostatečně vypořádal. Pokud by proto za této situace Ústavní soud přehodnocoval jeho skutkové a právní závěry, stavěl by se do pozice další přezkumné soudní instance, což mu však s ohledem na výše zmíněné ústavní vymezení zjevně nepřísluší.

K jednotlivým tvrzením, obsaženým v ústavní stížnosti, uvádí Ústavní soud - na základě shora uvedeného - zejména následující.

Stěžovatel tvrdí, že domovní prohlídka, provedená v penzionu B. a v bytě jeho rodičů, byla protizákonná, jelikož jí nepředcházel výslech osoby dotčené prohlídkou a že v protokolu nebyl proveden přesný soupis nalezených věcí. Jak však Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Městského soudu v Brně zn. 6 T 96/99, domovní prohlídka byla uskutečněna na základě soudního příkazu (č.l. 307) a předcházel jí výslech stěžovatele (č.l. 145), který se uskutečnil dne 24. 9. 1997 ve 13.40 hod. Právě na tuto výpověď stěžovatel odkázal v písemném protokolu o provedení domovní prohlídky (č.l. 308, obdobně č.l. 313); z příslušných protokolů je zřejmé, že stěžovatel i jeho otec J. P. před provedením prohlídky řádně vyslechnuti v intencích ustanovení § 84 trestního řádu byli (č.l. 308, 310, 313). Z citovaných protokolů rovněž vyplývá, že domovní prohlídce v případě penzionu B. byli přítomni stěžovatel, spolubydlící J. E.a nezúčastněná osoba ing. Š., prohlídky rodinného domku rodičů stěžovatele se účastnili stěžovatel, oba jeho rodiče J. a L. P. a dále nezúčastněná osoba J. P. a prohlídky na pracovišti stěžovatele byli - kromě stěžovatele - přítomni mjr. J. J. a mjr. J. Z. Z uvedeného je zřejmé, že námitky stěžovatele proti způsobu provedení zmíněných domovních prohlídek jsou zjevně neopodstatněné.

K tvrzení stěžovatele, že v protokolu o domovní prohlídce v penzionu B. není zaznamenán přesný soupis nalezených věcí, Ústavní soud uvádí, že součástí protokolu je skutečně toliko označení prvního listu nalezených šanonů (č.l. 308-309). Ani v tomto směru však Ústavní soud neshledal důvod ke zpochybnění napadených rozhodnutí obecných soudů; to zejména proto, že obecné soudy zjevně nedospěly k závěru o vině stěžovatele na základě výsledku této domovní prohlídky. Jinak řečeno, Ústavní soud nepovažuje v dané věci za nutné se vyjadřovat k tomu, jak konkrétní popis nalezené věci musí být zaznamenán do protokolu o provedení domovní prohlídky (§ 85 odst. 3 , § 79 odst. 5 trestního řádu), neboť v tomto případě neexistuje jakýkoliv přímý vztah mezi výsledky domovní prohlídky a napadenými rozhodnutími obecných soudů. Předmětné utajované listiny totiž byly nalezeny na jiném místě, a to na pracovišti stěžovatele ve spodní části plechového trezoru (viz č.l. 315).

K námitkám, uplatněným v ústavní stížnosti, že soud odmítl provést některé důkazní návrhy stěžovatele - a tedy směřujícím do oblasti tzv. opomenutých důkazů -, je předně nutno uvést, že ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu se o případ tzv. opomenutých důkazů jedná tehdy, jestliže obecný soud podané důkazní návrhy neprovede nebo o nich ani nerozhodne. To znamená, že soud podaným důkazním návrhům musí buď vyhovět anebo alespoň vyložit, z jakých důvodů je neprovedl. Pokud tak neučiní, zatíží své rozhodnutí protiústavní vadou (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51).

V souzené věci se však o případ tzv. opomenutých důkazů zjevně nejedná. Ústavní soud totiž z protokolu o hlavním líčení konaném dne 12. 10. 2001 u Městského soudu v Brně zjistil, že strany řízení neměly další důkazní návrhy (č.l. 572) a dříve předneseným návrhům bylo vyhověno. Pokud jde o svědka M., stěžovatel nenavrhoval jeho výslech, nýbrž pouze soudu předložil protokol o jeho výslechu, provedený v samostatném trestním řízení, vedeném proti JUDr. K.. V odvolání proti napadenému rozsudku městského soudu (č.l. 619 a násl.) stěžovatel především poukázal na obsah knihy O. V. "Koho kryje J. R.", dále na skutečnost, že negativ filmu pořízeného O. V. nebyl podroben kriminalistické expertize a odkázal i na protokol o výslechu svědka M. a na záznamy o podání vysvětlení P. V. a P. H. Další důkazní návrhy stěžovatel neměl. Jak však vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l. 631) a z obsahu odůvodnění napadeného usnesení tohoto soudu, krajský soud doplnil dokazování o čtení stěžovatelem navrhovaných částí knihy "Koho kryje J. R.", o výslech svědkyně V. a o seznámení se s originálem negativu předmětného filmu. Důkaz kriminalistického přezkoumání tohoto negativu označil - s odkazem na existující důkazní situaci - za nadbytečný.

Za těchto okolností Ústavní soud dovozuje, že v souzené věci zjevně nenastala situace, výše označená jako "opomenutý důkaz". V průběhu celého trestního řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování, důkazním návrhům stěžovatele bylo vyhověno a stěžovatel proto ve skutečnosti brojí toliko proti způsobu hodnocení provedeného dokazování, což však přezkumu Ústavním soudem v zásadě nepodléhá. Jestliže tedy stěžovatel např. zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků JUDr. K., J. K. a O. V., a naopak poukazuje na výpovědi svědků P. V. a P. H., neshledal Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry obecných soudů, ke kterým v této souvislosti došly, neboť se pohybovaly zcela v rámci volného hodnocení důkazů; Ústavní soud respektuje ustálenou judikaturu, podle níž mu "přehodnocovat" dokazování provedené obecnými soudy zásadně nepřísluší.

Ústavní soud konečně neshledal protiústavnost ani v tom, že stěžovatel - stejně jako řada svědků, vypovídajících v této trestní věci - byl zproštěn povinnosti zachovávat mlčenlivosti až rozhodnutím ministra vnitra ČR ze dne 12. 3. 2001, tzn. až před zahájením soudního řízení. Ústavní soud totiž vychází ze zásad ústnosti a koncentrovanosti soudního trestního řízení (§ 2 odst. 11, 12 trestního řádu), takže právo stěžovatele na obhajobu bylo při rozhodování obecných soudů v souzené věci dostatečně zajištěno.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud dovozuje, že napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jsou za přesvědčivá a ústavně konformní. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru