Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 68/93Nález ÚS ze dne 21.04.1994K ochraně práv zaručených běžným zakonodárstvím a v rámci ústavního pořádku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam1
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
dědění/odmítnutí dědictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 17/1 SbNU 123
EcliECLI:CZ:US:1994:1.US.68.93
Datum podání27.08.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10, čl. 87 odst.1 písm.d

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72 odst.1 písm.a

87/1991 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994

N 17/1 SbNU 123

K ochraně práv zaručených běžným zakonodárstvím a v rámci ústavního pořádku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci

stěžovatelů MUDr. J. B. a Ing. M. B. o ústavní stížnosti proti

rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. 6. 1992, čj.4

C 531/90-117 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 13. 10. 1992, čj. Co 1140/92-138, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Okresního

soudu v Pelhřimově ze dne 9. 6. 1992, čj. 4 C 531/90-111, jímž

byla zamítnuta jejich žaloba proti s. p. Jihočeské tiskárny se

sídlem v Českých Budějovicích a proti Okresnímu úřadu

v Pelhřimově, podle níž měli být žalovaní uznáni povinnými uzavřít

se žalobci (stěžovateli) dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, o vydání stavební parcely č. 52

s domem č. 541, parcely č. 51/2 a parcely č. 53, vše

v katastrálním území Pelhřimov. Stěžovatelé rovněž podali ústavní

stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze

dne 13. 10. 1992, čj. 6 Co 1140/92 - 138, jímž byl rozsudek soudu

prvého stupně potvrzen.

Okresní soud odůvodnil rozsudek tím, že žalobci neprokázali

své tvrzení, že podle § 6 odst. 1 písm. h) zák. č. 87/1991 Sb.

přešly uvedené nemovitosti v rozhodné době na stát v důsledku

odmítnutí dědictví učiněného v tísni. (Jednalo se o dědictví po

E. Š., jehož neteří byla matka stěžovatelů A. B., rozená H.). Soud

poukázal na to, že v tomto směru se výpovědi svědků rozcházely

a že při hodnocení výpovědi svědků Z. H. a A. H. vzal v úvahu

i jejich příbuzenský vztah ke stěžovatelům. Zabýval se i osobou

otce stěžovatelů J. B., který byl v době odmítnutí dědictví v roce

1959 organizovaným členem KSČ, předsedou družstva Jednota

a neuvěřil tvrzení o jeho politické perzekuci ze strany okresního

výboru KSČ, který prý na něho vyvíjel tlak, aby přiměl manželku

(matku stěžovatelů), k odmítnutí dědictví nemovitostí. Okresní

soud konečně poukázal na spisy bývalého Státního notářství v P.,

sp. zn. D 215/58, (podle nichž čistá cena dědictví činila 57

120,10 Kčs) a na spisy bývalého Lidového soudu v Pelhřimově, sp.

zn. Nc 116/58, který schválil za tehdy nezletilé stěžovatele

odmítnutí dědictví po E. Š., které za ně učinila matka A. B. Nezl.

stěžovatele zastupoval jako opatrovník matčin bratr J. H. Bývalý

lidový soud zjistil výpovědí rodičů stěžovatelů i opatrovníka, že

hodnota, kterou by dědicové nabyli, neodpovídá nákladům potřebným

k udržování budovy a majetku. Okresní soud se konečně dovolal

i zprávy ONV v Pelhřimově ze dne 4. 1. 1959, podle níž rodiče

nezl. stěžovatelů byli odkázáni na svůj plat a dědictví za nezl.

děti odmítli proto, že nemají peníze na zaplacení dědických

poplatků.

Krajský soud ve svém potvrzujícím rozsudku odkázal zejména na

vyjádření matky navrhovatelů a opatrovníka v řízení před

opatrovnickým soudem a před státním notářstvím, kteří jednoznačně

odůvodnili odmítnutí dědictví vysokými náklady na udržování

majetku, jejichž rozsah neodpovídal hodnotě majetku zůstavitele.

Podle názoru odvolacího soudu pak tíseň ve smyslu § 6 odst. 1

písm. h) zák. č. 87/1991 Sb. musí být vyvolána okolnostmi vázanými

na omezení občanských práv a svobod ve smyslu § 1 odst. 1 zák.

o mimosoudních rehabilitacích a nelze za ni považovat hospodářské

problémy spočívající ve finanční náročnosti udržovat majetek po

zůstaviteli, zatížení rodiny splátkami hypotéky a zaplacení

vysokého notářského poplatku.

V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že rozsudky obou

soudů bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek ve

smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle

něhož má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah

a ochranu. V prvé řadě uvedli, že soudy měly přezkoumat

pravdivost důvodů odmítnutí dědictví učiněného v roce 1959, tj.

zda hodnota nabytá dědictvím skutečně neodpovídala nákladům nutným

na jeho udržování. I kdyby však tento důvod opravdu existoval,

měly prý soudy zjišťovat, zda nenastal proto, že vládnoucí režim

uměle vytvářel podmínky, které vlastníky nutily k tomu, aby se

zbavovali majetku. V této souvislosti stěžovatelé kritizovali

výklad pojmu " tíseň" podaný krajským soudem a uvedli, že v roce

1959 byl vyvíjen mimořádně silný tlak na obyvatelstvo, aby se

zbavovalo majetku ve prospěch státu, a to zejména ekonomickými

prostředky (nízké nájemné v nájemních domech, vysoké náklady na

údržbu a j.). Proto navrhli, aby byly rozsudky obou soudů zrušeny.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 3, § 43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty zjistil, že

napadený rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 30. 11.

1992, takže lhůta k podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu

České a Slovenské Federativní Republiky započala po 2. 11. 1992;

ústavní stížnost k Ústavnímu soudu České republiky lze tedy podat

do 60 dnů ode dne , kdy nabyl účinnosti zák. č. 182/1993 Sb. (§

145 odst. 1 cit. zák.). Uvedený zákon nabyl účinnosti dne 1.

července 1993 a ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 27.

srpna 1993. Zákonná lhůta byla tedy dodržena. Ani jiné důvody

k odmítnutí ústavní stížnosti soudce zpravodaj neshledal.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší

účastníci řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení

uvedl, že obecné soudy řádně provedly a zhodnotily řadu důkazů

svědeckých a listinných a že pojem "odmítnutí dědictví v tísni"

vyložily v souladu s požadavky zákona č. 87/1991 Sb. K porušení

čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Proto

Krajský soud navrhl , aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Jihočeské tiskárny, a. s. České Budějovice, jako vedlejší

účastník poukázaly na to, že rodina stěžovatelů patřila v době

totality k politickým špičkám města i okresu Pelhřimov. Poukázaly

na dopis otce stěžovatelů J. B. z 5. 1. 1979 (adresovaný předsedovi

MěstNV v Pelhřimově), v němž J. B. popisuje svou politickou

kariéru v letech 1948 - 1960, uvádí, že jako ředitel vybudoval

sedm národních obchodních podniků, že jako poslanec a příslušník

KSČ nepovažoval za správné, aby jeho manželka vlastnila část domu

čp. 33,(pozn. šlo o jiný dům, než který je předmětem tohoto

řízení) a zmiňuje se o svém podílu na socializaci vesnice a o tom,

že byl zapáleným socialistou. Pro dokreslení vedlejší účastník

předložil i fotokopii prohlášení J. B. ze dne 22. 3. 1991

(adresovaného Okresnímu soudu v Pelhřimově v této věci), v němž

autor prohlašuje, že jak odmítnutí dědictví v souzené věci, tak

i darování domu čp. 33 byly učiněny pod nátlakem vedoucího

tajemníka OV KSČ J. a vedoucího tiskárny T., u něhož pracoval

opatrovník stěžovatelů H.. Vedlejší účastník proto považuje dnešní

údaje J. B. za nevěrohodné a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Okresní úřad v Pelhřimově jako vedlejší účastník prohlásil,

že oba soudy postupovaly podle zákona a důkazy hodnotily správně,

takže důvod k podání ústavní stížnosti není dán.

A. B. (účastnice řízení před obecnými soudy) jako vedlejší

účastnice především uvedla, že při projednání dědictví po E. Š.

byla zcela pominuta jeho závěť v její prospěch. Dále poukázala na

to, že konstatování opatrovnického soudu, podle něhož je hodnota

dědictví nepatrná a neodpovídá potřebným udržovacím nákladům, je

ve zjevném rozporu s úředním soupisem jmění zůstavitele, které

činilo 57 120,10 Kčs, což byla suma značná. Prohlásila konečně, že

ve věci dědictví rodina jednala v tísni a pod silným tlakem

státních orgánů. Proto navrhla, aby bylo ústavní stížnosti

vyhověno.

Stěžovatelé spolu s vedlejší účastnicí A. B. dále předložili

dne 9. 11. 1993 stanovisko k vyjádření vedlejšího účastníka

- Jihočeských tiskáren, a. s., v Českých Budějovicích. V prvé řadě

uvedli, že nemohou nést následky za chování otce J. B., které prý

rozhodlo o zamítnutí žaloby, neboť by to znamenalo použití

principu kolektivní viny. Dále namítli nepravdivost tvrzení, že

rodina byla v politické špičce města a okresu Pelhřimov. Konečně

uvedli, že J. B. byl od roku 1956 a je dosud stále léčen na

psychiatrických klinikách pro chronickou duševní chorobu

s projevy, které výrazně ovlivňují jeho úsudky a jednání, takže

písemnosti jím pořízené (na které poukazuje vyjádření Jihočeských

tiskáren) jsou vzhledem k této chorobě naprosto irelevantní.

Stěžovatelé spolu s vedlejší účastnicí A. B. rovněž

předložili stanovisko k vyjádření vedlejšího účastníka - Krajského

soudu v Českých Budějovicích. Opakovali námitku A. B., že soudy

nevzaly v úvahu závěť E. Š. a dále poukázali na to, že při

posuzování věci byla zcela ignorována Evropská úmluva o ochraně

lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud doplnil řízení některými dalšími důkazy.

Ústavní soud zjistil zprávou Okresního soudu v Pelhřimově ze

dne 10. 12. 1993, že spisy bývalého Lidového soudu v Pelhřimově,

sp. zn. Nc 116/58 a bývalého Státního notářství v Pelhřimově, sp.

zn. D 215/58, byly ztraceny a jsou rekonstruovány (neúplně) podle

předložených dokladů. Obsahem těchto rekonstruovaných spisů bylo

prokázáno, že se neodchyluje od zjištění, jež učinily obecné

soudy. Ve spisu Nc 116/58 jsou navíc založeny fotokopie dvou

dopisů otce stěžovatelů J. B. V dopisu předsedovi MěstNV

v Pelhřimově ze dne 5. 1. 1979 (na který poukázaly Jihočeské

tiskárny) se mj. uvádí, že J. B. byl v roce 1948 účastníkem

sjezdu závodních rad v Praze, v letech 1949 - 1960 vybudoval sedm

obchodních podniků a že jako člen KSČ nepovažoval za správné, aby

jeho manželka vlastnila část domu čp. 33, který byl pak bezplatně

odevzdán do majetku státu (pozn. jde o jiný dům, než kterého se

týká ústavní stížnost). Autor neuvádí "svůj další podíl na

socializaci vesnice" a dodává, že "nic neušetřil, ale naopak

zanedbával rodinu jako přesvědčený a zapálený socialista".

V dalším dopisu Okresnímu bytovému podniku v Pelhřimově ze dne 1.

3. 1991 J. B. kritizuje situaci v domě čp. 33, prohlašuje, že se

z oddaného komunisty stal antikomunistou, že byl z KSČ v roce

1970 vyloučen a že se aktivně podílel na disidentském hnutí.

Spisy Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3 C 352/90, bylo

zjištěno, že pravomocným rozsudkem tamního soudu ze dne 12. 12.

1990 byla určena neplatnost darovací smlouvy ze dne 30. 6. 1960

ohledně domu čp. 33 se stav. parc. č. 50 a č. 51 v P., jež

A. B. (matka stěžovatelů), M. H. a J. H. darovali státu. Soud došel

k názoru , že projev státu o přijetí nabídky daru převzal J. B.,

který nebyl účastníkem darovací smlouvy ani zmocněncem účastníků,

takže již z tohoto důvodu byla darovací smlouva neplatná. Po věcné

stránce se soud návrhem nezabýval.

Ústavní soud dále vzal za prokázáno fotokopií poslední vůle

E.Š. z 23. 4. 1945 (ověřenou Obvodním úřadem v Praze 6), že

univerzálními dědici veškerého majetku zůstavitele byli ustanoveni

jeho synovec J. H. dvěma třetinami a neteře M. a S. H., dohromady

jednou třetinou.

Zprávou Jihočeských tiskáren a. s. ze dne 11. 11. 1993 bylo

konečně zjištěno, že bývalý vedoucí tiskárny v Pelhřimově K.

T. zemřel 23. 6. 1981. Ze spisů Okresního soudu v Pelhřimově, sp.

zn. 4 C 531/90, bylo prokázáno, že rovněž opatrovník nezl. dětí

(stěžovatelů) J. H. a bývalý vedoucí tajemník OV KSČ v Pelhřimově

V. J. již zemřeli.

Stěžovatelé dále předložili zprávu MUDr. H. M. z psychiatrické

ordinace v Praze 10 ze dne 2. 11. 1993, podle níž je J. B. v péči

této ordinace. Od roku 1956 byl léčen na psychiatrickém oddělení

OÚNZ Jihlava, do roku 1979 byl pětkrát léčen v Psychiatrické

léčebně v Jihlavě. Od roku 1979 má plný invalidní důchod. Jde

o chronickou chorobu, která výrazně ovlivňuje úsudky a jednání

pacienta. Diagnóza choroby není v této zprávě uvedena.

Dne 26. 11. 1993 předložila MUDr. M. odborné vyjádření,

v němž uvedla, že J. B. od roku 1956 do roku 1972 trpěl anxiosně

depresivní neurózou. V roce 1977 byly zjištěny projevy mozkové

aterosklerózy těžšího stupně. Od roku 1985 je léčen na

psychiatrickém oddělení Polikliniky v Praze 10. Po tuto dobu

dominoval depresivní syndrom, involuční a sklerotické změny.

Poruchy myšlení psychotického rázu však nikdy nebyly zaznamenány.

Choroba ovlivnila jeho úsudky a jednání ve smyslu depresivního

ladění a ovládala jeho myšlení, nemohla však ovlivnit základ jeho

osobnosti nebo vést k paradoxním úvahám, tj. k úvahám, které by

byly v základním rozporu s jeho životním názorem. Obsah jeho

dopisů z 5. 3. 1989 a z 22. 3. 1991 (na něž poukázaly Jihočeské

tiskárny v Českých Budějovicích) nevykazuje projevy duševní

choroby a není pravděpodobné, že by byl jejich obsah duševní

chorobou ovlivněn. Obsah dopisů se jeví jako přiměřený situaci

v dané době. V době, kdy J. B. dopisy psal, byl plně schopen

projevit svoji vůli z hlediska psychiatrického, tj. ani jeden

z dopisů nebyl psán pod vlivem choroby.

Dne 21. 12. 1993 došla Ústavnímu soudu zpráva primáře MUDr.

J. H. z psychiatrické léčebny v Jihlavě ze dne 16. 12. 1993,

jíž si vyžádala A. B., manželka J. B. Ve zprávě se praví, že od

roku 1956 se u tohoto pacienta rozvíjelo plíživě psychotické

onemocnění, byl pětkrát hospitalizován, po roce 1977 došlo ke

kornatění mozkových cév a těžký depresivní stav měl ráz

psychotický. Nyní je výrazně prohloubena organická deteriorace

sklerotickým procesem a pacient je trvale depresivní. Jedná se

o endogenní depresivní psychózu/MDP-depresivní typ.

Ústavní stížnost není důvodná.

Obecné soudy provedly ve věci obsáhlé dokazování. Soudy se

opřely o spisy dědické, o spisy ve věci péče o nezletilé děti B.,

provedly četné důkazy listinné a vyslechly celou řadu svědků

navržených účastníky. Nebylo toliko možné vyslechnout opatrovníka

J. H. (který zastupoval nezl. děti v řízení o odmítnutí dědictví)

a občany T. a J., kteří již zemřeli. Soudy provedené důkazy

jednotlivě i ve svém souhrnu zhodnotily a dospěly k závěru, že

nelze prokázat, že by bylo došlo k odmítnutí dědictví za nezletilé

stěžovatele v tísni ve smyslu § 6 odst. 1 písm. h) zák. č.

87/1991 Sb. Z tohoto hodnocení důkazů je třeba vycházet i při

posuzování námitky stěžovatelů, že soudy měly přezkoumat

pravdivost důvodů odmítnutí dědictví, tj. zda hodnota nabytého

dědictví skutečně neodpovídala nákladům na jeho udržování. Oba

soudy přihlédly ke shodným vyjádřením rodičů dětí i opatrovníka,

kteří v řízení před státním notářstvím i před Lidovým soudem

v Pelhřimově jednoznačně odůvodnili odmítnutí dědictví vysokými

náklady na udržování majetku, jejichž rozsah neodpovídá hodnotě

majetku zůstavitele. V tomto směru se okresní soud dovolal

i zprávy ONV v Pelhřimově ze dne 4. 1. 1959, podle níž jsou rodiče

nezl. dětí zcela odkázáni na svůj plat a nemají peníze na

zaplacení dědických poplatků ve výši 27 000 Kčs. Tato zjištění

soudy hodnotily v souvislosti s ostatními provedenými důkazy

a braly v úvahu i politickou exponovanost otce stěžovatelů, která

podle posouzení obecných soudů naprosto nenasvědčuje tomu, že by

jeho manželka (matka stěžovatelů) a opatrovník dětí (bratr

manželky) jednali při odmítnutí dědictví v tísni. (O tom blíže

pojednává Ústavní soud v další části odůvodnění tohoto nálezu).

Námitku stěžovatelů tedy nelze vytrhávat z kontextu s ostatními

důkazy, které obecné soudy provedly a zhodnotily.

Po právní stránce je třeba v této souvislosti zdůraznit, že

Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného

soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením

běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných

občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem

a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená

porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených

ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy

(srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák.

č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení

důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud by mohl vzhledem

k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně od

hodnocení učiněného obecnými soudy jen tehdy, jestliže by tyto

důkazy provedl znovu. K tomu však v souzené věci nebyl důvod.

Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými

soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny

ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní

ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl.

38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny),

právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti

a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ( čl.

38 odst. 2 Listiny). V zásadě stejně judikoval i Ústavní soud ČSFR

(srov. R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR).

Žádný ústavní procesní princip a zejména žádná ústavní zásada

dokazování však v předchozích soudních řízeních porušeny nebyly.

Ústavní soud se zabýval i některými dalšími námitkami, které

stěžovatelé v rámci řízení o ústavní stížnosti vznesli.

Stěžovatelé především tvrdili, že nemohou nést odpovědnost za

chování otce J. B., které ovlivnilo výsledek řízení, ale současně

prohlásili a dokládali, že se otec od roku 1956 léčí

v psychiatrických léčebnách, takže jeho dopisy a prohlášení (na

něž poukázaly Jihočeské tiskárny) jsou zcela nerozhodné. Tato

námitka však není významná. Pokud obecné soudy vzaly v úvahu

i politickou exponovanost otce stěžovatelů, nejde o použití

principu kolektivní viny, ale toliko o jeden z důkazů, na základě

nichž soudy dospěly k závěru, že při odmítnutí dědictví nebyl

prokázán stav tísně, který zákon č. 87/1991 vyžaduje. Zásadní

význam ve věci nemají ani dopisy a prohlášení otce stěžovatelů

z 5. 1. 1979 a z 22. 3. 1991, které - jak je uvedeno výše - líčí

politické aktivity J.B. ve prospěch socialismu a později jeho

přerod z komunisty v antikomunistu. V rámci celého dokazování

provedeného obecnými soudy nepovažuje Ústavní soud za významné ani

zprávy lékařů psychiatrů, o kterých se pojednává na jiném místě

odůvodnění tohoto nálezu. I když byl J. B. (otec stěžovatelů) podle

těchto zpráv od roku 1956 několikrát léčen v psychiatrických

léčebnách a trpěl a trpí chorobami ve zprávách uvedenými (byť

v tomto směru existují mezi lékařskými zprávami určité rozpory,

pokud jde o otázku psychotického onemocnění J. B.), nemůže to nic

změnit na skutečnosti, že v době odmítnutí dědictví za nezletilé

stěžovatele patřil k politickým špičkám města a okresu Pelhřimov,

vykonával funkci předsedy Lidového spotřebního družstva Jednota,

funkci poslance ONV a později funkci předsedy obchodní komise ONV

a člena rady ONV v Pelhřimově. Tyto skutečnosti a jeho další

politické aktivity tvořily součást celkového

společenskopolitického klimatu, který funkcionáři na úrovni J.B.

na jedné straně výrazně spoluvytvářeli a na druhé straně jím byli

sami při svém rozhodování ve věcech veřejných i soukromých

ovlivňováni. Proto ani písemnosti obsahující informace o nemoci

J. B. nemohou mít z hlediska Ústavního soudu vliv na již vyslovený

závěr, že v souzené věci procesní ústavní principy nebyly

porušeny, takže Ústavní soud správnost hodnocení důkazů obecnými

soudy nemůže přezkoumávat.

Stěžovatelé dále namítli, že obecné soudy nevzaly v úvahu

poslední vůli E. Š., ačkoli ji měli k dispozici. Jak již Ústavní

soud konstatoval, tento doklad povolává za dědice majetku synovce

J. H. dvěma třetinami a neteře M. a S. (zřejmě matku stěžovatelů

A. B., jež se poslední vůle rovněž dovolává) dohromady jednou

třetinou. Je pravda, že podle obsahu spisu státní notářství

i lidový soud jednaly s A. H. jako s dědičkou ze zákona. Z hlediska

odmítnutí dědictví za sebe i za nezletilé stěžovatele však tato

skutečnost není rozhodná a nemůže ovlivnit závěr, který obecné

soudy učinily.

Stěžovatelé konečně polemizovali s pojmem "tíseň" vyloženým

oběma soudy (který má prý širší dosah, než v obecné právní úpravě

podle občanského zákoníku) a zejména akcentovali tlak, který byl

v roce 1959 vyvíjen na občany, aby se zbavovali majetku ve

prospěch státu. I když je tato skutečnost obecně známa, ani tato

námitka v konkrétním případě neobstojí. Oba obecné soudy provedly

obsáhlé dokazování a v souzené věci dospěly k závěru, že tíseň ve

smyslu § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. prokázána

nebyla. Přitom byly zhodnoceny všechny důkazy, nikoli tedy

pouze finanční problémy, spojené s udržováním majetku po

zůstaviteli (které krajský soud na rozdíl od názorů stěžovatelů za

tíseň nepovažoval), nýbrž i důkazy ostatní, zejména politické

a společenské postavení rodiny B. (zvláště pak otce J. B.) v obci

a v okresu Pelhřimov v rozhodné době. Hodnocení těchto důkazů

oběma soudy však Ústavní soud nepřezkoumává, neboť ani zde

nezjistil, že by byly porušeny ústavní zásady dokazování.

Vedlejší účastnice A. B. konečně předložila při ústním jednání

Ústavního soudu ČR usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne

5. 12. 1990, čj. 1 Rt 246/90-5, z něhož bylo zjištěno, že

ustanovením § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb. byl zrušen

rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. 5. 1951

T 21/51-50, jímž byl obviněný R. H. odsouzen pro trestný čin

ohrožení zásobování podle § 134 odst. 1 trestního zákona k trestu

odnětí svobody v trvání 6 měsíců a peněžitému trestu 20.000 Kčs.

Trestní stíhání obviněného pro tento trestný čin bylo zastaveno.

Vedlejší účastnice uvedla, že R. H. byl jejím strýcem. Uvedená

skutečnost však nemůže podle přesvědčení Ústavního soudu zvrátit

důkazy provedené a zhodnocené obecnými soudy a nestačí k tomu, aby

na základě ní, byť v souvislosti s ostatními důkazy, Ústavní soud

provedené důkazy opakoval, či aby se zabýval správností hodnocení

důkazů, které již obecné soudy učinily.

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že právo

stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 prvé věty

Listiny základních práv a svobod nebylo porušeno. Nebylo porušeno

ani ustanovení čl. 11 odst. 1 druhé věty Listiny, podle níž

vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah

a ochranu.

Vzhledem k dodatečné námitce stěžovatelů se Ústavní soud

zabýval i otázkou, zda napadenými rozsudky nebylo porušeno některé

ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících (sdělení Federálního

ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.). V úvahu přichází

- byť to stěžovatelé neuvedli - článek 1 první věta Dodatkového

protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,

podle něhož každá fyzická a právnická osoba má právo pokojně

užívat svůj majetek. Porušení tohoto předpisu, ani porušení jiných

ustanovení Úmluvy a na ni navazujících Protokolů však Ústavní soud

neshledal.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost zamítl.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. 4. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru