Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 679/04Nález ÚS ze dne 23.03.2005Dokazování v občanském soudním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Vydržení
Vlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 63/36 SbNU 683
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.679.04
Datum vyhlášení27.04.2005
Datum podání14.10.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

218/1938 Sb.

40/1964 Sb., § 134 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 679/04 ze dne 23. 3. 2005

N 63/36 SbNU 683

Dokazování v občanském soudním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 23. března 2005 sp. zn. I. ÚS 679/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. Josefa G. a Jana G. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 16. 6. 2004 sp. zn. 25 Co 192/2004, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze 13. 2. 2004 sp. zn. 10 C 83/2003, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že bezpodílovými spoluvlastníky nemovitostí byli ke dni smrti jejich otce Jaroslava G. jejich rodiče Jaroslav G. a Božena G.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 192/2004-61 ze dne 16. června 2004 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 192/2004-61 ze dne 16. 6. 2004, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně č. j. 10 C 83/2003-48 ze dne 13. 2. 2004, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že bezpodílovými spoluvlastníky stavebního pozemku č. 11 a pozemků č. 82, 88/1, 521/10 včetně budovy č. p. 23 na stavebním pozemku č. 11 zapsaných na LV č. 549 pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu v Jičíně byli ke dni smrti Jaroslava G. (tj. ke dni x. x. 1993) Jaroslav G., nar. x. x. 1908, a Božena G., nar. x. x. 1923. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru stěžovatelů porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:

K porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že soud neumožnil stěžovatelům prokázat tvrzené skutečnosti a zamítl návrh na výslech svědka F. G., který byl osobně účasten jednání otce stěžovatelů a prvního žalovaného na počátku 90. let a byl podrobně seznámen s detaily věci, neměl důvod stranit stěžovatelům a jedná se o osobu, která je odborníkem v nakládání s nemovitostmi. S ohledem na úmrtí rodičů a na běh času se tak stěžovatelé ocitli v důkazní nouzi, takže navrhovaný výslech svědka je důležitým důkazem, jehož provedení soud zabránil.

Dále stěžovatelé namítají, že při hodnocení důkazů nepřihlédl soud ke všem předloženým důkazům, které vyšly v řízení najevo, a nezhodnotil je tak, jak to vyplývá z ustanovení § 132 občanského soudního řádu. Odvolací soud uvedl, že tvrzení stěžovatelů o písemné kupní smlouvě týkající se sporných nemovitostí zůstalo osamocené, neboť pouhý účet advokáta za sepis smlouvy není bezpečným a spolehlivým důkazem o skutečném uzavření smlouvy. Soudy však nepřihlédly k listinným důkazům předloženým stěžovateli, které prokazují jejich tvrzení, že jejich rodiče byli přesvědčeni o nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Soud tyto originální listinné důkazy pominul a nevypořádal se s jejich obsahem. Soud rovněž nepřihlédl ke skutečnosti, že rodiče stěžovatelů i oni sami hradili po celou rozhodnou dobu, tj. od roku 1948, veškeré daně spojené s vlastnictvím nemovitostí. Dále soud nezhodnotil ani to, že nikdo z rodiny žalovaných P. nepřihlásil předmětné nemovitosti do dědického řízení, a to až do roku 1997, kdy návrh na dodatečné projednání dědictví po K. P., zemřelém v roce 1950, učinila matka stěžovatelů. Obecný soud dále vycházel z přesvědčení, že rodiče stěžovatelů věděli o neudělení souhlasu ONV Nová Paka s předmětnou kupní smlouvou. Tuto skutečnost se stěžovatelé (rodiče jako jejich právní předchůdci) dozvěděli až po mnoha letech a ještě v sedmdesátých letech minulého století byli přesvědčeni spolu s místními úřady o svém vlastnickém právu k daným nemovitostem (pozn.: v ústavní stížnosti se zřejmě omylem uvádí "převodci"). Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

II.

Krajský soud v Hradci Králové ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Přípisem ze dne 15. 2. 2005 sdělili stěžovatelé, že podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

K výzvě Ústavního soudu sdělil K. P., který měl postavení účastníka řízení v řízení před obecnými soudy, přípisem ze dne 24. 2. 2005, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti. Druhý vedlejší účastník se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 10 C 83/2003 vedený u Okresního soudu v Jičíně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelé žalobou proti K. P. a V. P. domáhali určení, že výše uvedené nemovitosti byly ke dni smrti Jaroslava G., nar. x. x. 1908, v bezpodílovém spoluvlastnictví jeho a jeho manželky Boženy G., kteří k uvedenému dni splnili podmínky stanovené pro vydržení nemovitostí podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku. Okresní soud v Jičíně rozsudkem č. j. 10 C 83/2003-48 ze dne 13. 2. 2004 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat, že by byla mezi jejich rodiči a právním předchůdcem žalovaných platně uzavřena kupní smlouva o převodu těchto nemovitostí na jejich rodiče. Smlouva se nezachovala a není možné zjistit ani její konkrétní obsah, resp. z důkazů předložených stěžovateli se to zjistit nepodařilo. Z tvrzení stěžovatelů je zřejmé, že smlouva nebyla schválena tehdejším okresním úřadem, a proto nebyli jejich rodiče zapsáni jako vlastníci do úředních knih. Této skutečnosti si byli rodiče stěžovatelů vědomi od samého počátku, neboť sami o tom stěžovatelům říkali. Tato skutečnost je pak rozhodující pro posouzení platnosti smlouvy. Případný nedostatek intabulace by mohl být totiž zhojen po účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., pokud by byla smlouva trhová splňovala veškeré náležitosti kupní smlouvy podle tohoto zákona. Souhlas či nesouhlas okresního úřadu však nemohl být při posouzení platnosti smlouvy pominut. Tyto skutečnosti také vylučují tvrzení žalobců, že došlo k vydržení předmětných nemovitostí, neboť jejich rodiče od samého počátku věděli, že se nestali vlastníky, jestliže jim nebyl dán souhlas okresního úřadu, i když se ho pokoušel jejich advokát získat. Nemohli být tedy v dobré víře, že jim nemovitost vlastnicky patří, i kdyby byla nerušená držba jakkoliv dlouhá. O tom nakonec svědčí i jejich pozdější snaha "o legalizaci vztahu". Soud prvního stupně na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že není třeba již hodnotit další důkazy, které byly v řízení provedeny, a to pro nadbytečnost; proto také zamítl návrh stěžovatelů na provedení důkazu výslechem majitele realitní kanceláře.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 25 Co 192/2004-61 ze dne 12. 6. 2004 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění se podrobně zabýval posouzením, zda v předmětné věci byly splněny podmínky vydržení vlastnického práva podle právního stavu, který platil v době vzniku sledovaného právního poměru; to znamená, že se na souzenou věc vztahuje obecný zákoník občanský z 1. 6. 1811 (pozn. red.: č. 946/1811 ř. z.). Odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdci stěžovatelů zákonné podmínky pro držbu řádnou ani poctivou neplnili. Tvrzení stěžovatelů, že jejich rodiče uzavřeli v písemné formě s právním předchůdcem žalovaných smlouvu o úplatném převodu vlastnictví ke sporným nemovitostem, zůstalo osamoceno. Pouhý účet, vystavený advokátem za poskytnutí právní služby, nemohl sám o sobě sloužit za zcela bezpečný a spolehlivý důkaz o skutečném uzavření smlouvy. Rodiče stěžovatelů se proto nemohli opřít o řádný právní důvod, od něhož by odvozovali své přesvědčení, že jim sporné nemovitosti patří. Dále odvolací soud uvedl, že i v případě, že by bylo možno hypoteticky připustit uzavření smlouvy o převodu nemovitostí, neexistovala by u právních předchůdců stěžovatelů poctivá (bezelstná) držba. Vyšlo totiž najevo, že rodiče stěžovatelů byli obeznámeni s tím, že převod sporných nemovitostí podléhal schválení okresního úřadu podle vládního nařízení č. 218/1938 Sb., o přechodném obmezení zcizení a propachtování určitých druhů nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Bylo totiž prokázáno, že rodiče stěžovatelů věděli o tom, že příslušný okresní úřad jejich žádosti nevyhověl. Nemohlo obstát ani tvrzení stěžovatelů, že se jejich rodiče, byť je zastupoval advokát, domnívali, že okresní úřad v případech, kdy vyhoví žádosti o dání úředního souhlasu s převodem nemovitosti, nezasílá dotčeným osobám výměr. Ustanovení § 9 odst. 2 citovaného vládního nařízení totiž podmiňovalo vyhovění žádosti o knihovní zápis připojením výměru. Odvolací soud shrnul, že tím bylo vyvráceno tvrzení stěžovatelů, že jejich rodiče užívali sporné nemovitosti v dobré víře, že jim patří.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je opodstatněná.

Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku prohlásil, že souhlas či nesouhlas Okresního úřadu nemohl být při posouzení platnosti smlouvy pominut. Uvedl, že nedostatek tohoto souhlasu také vylučuje tvrzení stěžovatelů, že došlo k vydržení předmětných nemovitostí, neboť jejich rodiče od samého počátku věděli, že se nestali vlastníky nemovitostí, jestliže jim nebyl dán souhlas okresního úřadu, i když se jej pokoušel jejich advokát získat. Nemohli být tedy v dobré víře, že jim nemovitost vlastnicky patří, i kdyby byla nerušená držba jakkoliv dlouhá. O tom nakonec svědčí i jejich pozdější snaha o legalizaci vztahu. Soud prvního stupně na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že není třeba již hodnotit další důkazy, které byly v řízení provedeny, a to pro nadbytečnost. Stejně tak i odvolací soud - vedle závěru, že stěžovatelé neprokázali uzavření smlouvy o převodu nemovitostí s právním předchůdcem žalovaných - postavil odůvodnění svého rozhodnutí na tom, že u právních předchůdců stěžovatelů (jejich rodičů) chyběla dobrá víra o poctivé držbě. K tomuto závěru dospěl odvolací soud s poukazem na chybějící souhlas ONV k převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, o čemž prý rodiče stěžovatelů věděli.

Ústavní soud plně respektuje svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž je otázka procesu dokazování a hodnocení důkazů zásadně věcí obecných soudů, které jsou při této činnosti ovládány zásadou volného hodnocení důkazů v hranicích daných ustanovením § 132 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy postupují v mezích vytyčených uvedenou zásadou, považuje Ústavní soud jejich postup za ústavně konformní a nezpůsobilý dotknout se základního práva účastníka řízení na spravedlivý proces.

V předmětné věci však obecné soudy postavily své zamítavé stanovisko především na tom, že ke smlouvě o převodu nemovitosti nebyl dán předchozí souhlas ONV, aniž by však věnovaly pozornost dalším důkazům (i provedeným), jimiž se stěžovatelé snažili prokázat, že na straně jejich právních předchůdců existovala dobrá víra, že jim nemovitosti vlastnicky patří. Podle názoru Ústavního soudu nelze akceptovat jednoznačný závěr soudu prvního stupně, že se netřeba již dalšími důkazy zabývat ani je hodnotit, protože jsou právě vzhledem k neexistenci souhlasu ONV nadbytečné. Odvolací soud sice zdůrazňuje důkazy, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že držba nebyla "poctivá", avšak ani on se nezabýval důkazy, které stěžovatelé navrhovali pro závěr opačný. I když je nepochybné - a obecné soudy o tuto argumentaci opřely své závěry - že stěžovatelé v žalobě i ve vlastní výpovědi uvedli, že od rodičů vědí, že nebyl dán souhlas ONV k převodu nemovitostí, nelze - podle přesvědčení Ústavního soudu - toliko proto a priori zcela vyloučit existenci dobré víry právních předchůdců stěžovatelů. Takový závěr by bylo možné učinit až po zhodnocení všech relevantních důkazů, které se nabízely. V tomto směru nelze nevidět, že stěžovatelé uváděli (a pro toto tvrzení předkládali důkazy), že se o neexistenci předchozího souhlasu dozvěděli až po mnoha letech ode dne, kdy nemovitosti měly být převedeny. Mimo to, v soudním spise (č. l. 9) je založena listina, v níž dědic původního vlastníka předmětných nemovitostí K. P. uvádí, že není již jejich vlastníkem, protože jeho otec je prodal právnímu předchůdci (otci) stěžovatelů; obdobný údaj je vyjádřen i na č. l. 12 soudního spisu.

Ústavnísoud zejména považuje za významný protokol o jednání okresního soudu ze dne 9. 2. 2004 (č. l. 42), v němž se konstatuje, že zástupkyně žalobců předkládá listinné důkazy ..., že vlastnictví nemovitostí přešlo na právní předchůdce žalobců, že s nimi bylo nakládáno jako s vlastníky i ze strany státních orgánů. Tyto listinné důkazy stěžovatelé blíže konkretizují i v ústavní stížnosti (např. dopis JUDr. K., výzvy J. G. k opravě domu, k úhradě daně, k ukončení demolice atd.). Podle citovaného protokolu sice okresní soud sdělil obsah těchto listin, založil je do spisu, leč v odůvodnění svého rozhodnutí se jimi nezabýval a jejich význam nezhodnotil. Stejně si počínal - jak již bylo uvedeno - i soud odvolací, který ve svém rozhodnutí uvedené námitky a předložené důkazy zcela ignoroval.

Za tohoto stavu dospěl Ústavnísoud k názoru, že oba obecné soudy porušily zásadu hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu, neboť pečlivě nepřihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Tím vznikla v souzené věci protiústavní mezera v dokazování, kterou Ústavní soud nemůže opominout.

Proto Ústavnísoud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavnísoud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru