Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 674/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NSS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkodůvodnění
sociální dávky
životní minimum
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.674.11.1
Datum podání04.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

111/2006 Sb., § 18a, § 11 odst.3, § 12, § 24 odst.1 písm.g

382/2008 Sb.

582/1991 Sb., § 8 odst.1 písm.a

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 674/11 ze dne 21. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem se sídlem Poláškova 2, Valašské Meziříčí, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2010, č. j. 57 A 24/2010-25, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 6 Ads 108/2010-50, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující.

Městský úřad Valašské Meziříčí snížil rozhodnutím č. j. 15410/2009/VME ze dne 13. 7. 2009 stěžovateli příspěvek na živobytí z 4126,- Kč na 2020,- Kč měsíčně od 1. 7. 2009. Městský úřad vycházel z § 24 odst. 1 písm. g) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném k 1. 1. 2009, podle kterého u osob, které pobíraly příspěvek na živobytí déle než 6 kalendářních měsíců, činí částka na živobytí částku existenčního minima (2020 Kč) bez možnosti jejího dalšího navýšení.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které žalovaný Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutím ze dne 1. 9. 2009, č. j. 1 KUZL 57268/2009, sp. zn. KUSP 57268/2009 SOC-DSP-Br, zamítl. Rovněž krajský úřad vycházel z § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, přičemž zdůraznil, že toto ustanovení nepřipouští zvýšení částky živobytí z důvodu doložení aktivních kroků při hledání zaměstnání, z důvodu využití majetku ke zvýšení příjmu vlastním přičiněním, z důvodu uplatnění zákonných nároků a pohledávek, z důvodu dietního stravování, aj. Částku živobytí je možné navýšit pouze za předpokladu, že osoba ji pobírající je považována za osobu, u které se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací (§ 11 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, v uvedeném znění), nebo jde o osobu pobírající podporu v nezaměstnanosti nebo podporu při rekvalifikaci, o osobu, která má příjem z výdělečné činnosti anebo osobu vykonávající dobrovolnickou nebo veřejnou službu v rozsahu alespoň 20 hodin v kalendářním měsíci [§ 24 odst. 1 písm. g) druhá věta zákona o pomoci v hmotné nouzi]. Stěžovatel však podle žalovaného nesplňoval žádnou z podmínek pro stanovení částky živobytí vyšší, než je částka existenčního minima.

Rozhodnutí krajského úřadu napadl stěžovatel správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů je v souladu s § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť stěžovatel není osobou, na níž by se toto citované ustanovení nevztahovalo. Správní orgány navíc od počátku roku 2009, kdy nabyla účinnosti novela zákona o pomoci v hmotné nouzi provedená zákonem č. 382/2008 Sb., v důsledku které bylo ustanovení § 24 odst. 1 doplněno o odstavec g), stěžovatele poučovaly o jeho povinnostech v souvislosti s poskytováním dávky - příspěvku na živobytí. Správní orgány stěžovatele především upozorňovaly na to, že do systému pomoci v hmotné nouzi byl zařazen nový institut "veřejná služba" (§ 18a zákona o pomoci v hmotné nouzi).

Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojil stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Podstatná část odůvodnění tohoto rozsudku bude uvedena v dalším textu tohoto usnesení.

II.

Ústavní soud předně uvádí, že ústavní stížnost je značně nepřehledná a stěží srozumitelná. Obecně jen uvádí, že byly porušeny čl. 90, čl. 95 odst. 1, 2, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1, 2, 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V podstatě však v ní absentuje nejen konkrétní ústavněprávní argumentace, ale do značné míry i jakákoliv jiná právní argumentace vůbec. Ústavní soud uvádí, že to může být důsledkem místy až doslovného převzetí původní ústavní stížnosti stěžovatele, sepsané jen samotným stěžovatelem, do ústavní stížnosti sepsané advokátem. Na to by mohlo být nahlíženo jako na obcházení smyslu povinného advokátního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti, které zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nařizuje.

1) Z ústavní stížnosti lze dovozovat nesouhlas stěžovatele s názorem správních soudů, dle kterých stěžovatel použil ve správní žalobě námitky nekonkrétní, takže se jimi správní soud zabývat nemohly.

Na tuto námitku přiléhavě reagoval již Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku (č. l. 52): "Na námitku týkající se rozporu postupu správního orgánu s citovanými ustanoveními správního řádu sice krajský soud skutečně nereagoval, avšak Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné v této souvislosti zdůraznit, že uvedené námitky stěžovatele, v podobě, v jaké byly uvedeny v žalobě, nelze než označit za nekonkrétní a konstatovat, že je krajský soud ani nemohl přezkoumat. Bylo by jistě bývalo vhodnější, kdyby krajský soud v odůvodnění svého rozsudku podal, z jakého důvodu se oněmi námitkami nezabýval. Avšak za situace, kdy tak neučinil, se nejedná o takový zásah do práva na spravedlivý proces, který by odůvodnil zrušení jinak zákonného rozsudku městského soudu, navíc v případě, kdy bylo jeho odůvodnění doplněno odůvodněním obsaženým v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu.".

Rovněž Ústavní soud usuzuje, že námitky obsažené ve správní žalobě stěžovatele (srov. č. l. 1 a 22) je namístě vskutku hodnotit jako nekonkrétní, a proto není důvodu správním soudům - z hlediska ústavně právního - cokoli v tomto směru vytknout.

Ostatně obdobně, nekonkrétně se stěžovatel vyjadřuje i v ústavní stížnosti (srov. např. str. 2: "Stěžovatel je přesvědčen, že dostatečně jasně definoval svou podanou žalobu a to jak ve vztahu k ust. příslušných zákonů, tak dále dostatečným způsobem vyjádřil smysl své podané žaloby. Tvrdí, že jak žalovaný odvolací správní orgán, Krajský úřad Zlínského kraje (dále jen žalovaný KÚ - ZK), KS - Brno a následně Nejvyšší správní soud, nepostupovaly zcela v souladu s platnými zákony ČR a zejména pak, což bylo podstatou celé věci, nerespektovali plně zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky a zákony zní vycházející, vč. Listiny základních práv a svobod.").

2) Stěžovatel dále rozporuje "nepravdivé tvrzení Nejvyššího správního soudu, že stěžovatel nenamítal skutečnost, že zákon obcím nestanoví povinnost veřejnou službu zajišťovat. Tato informace je považována za veřejně známou skutečnost (např. vyplývá z metodického pokynu k veřejné službě, č. 1/2009 z MPSV ČR a dále taky přímo z úst. § 18aj, odst. 2, zák. č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi) a není ji tudíž v zásadě potřeba nikterak zdůrazňovat. Přesto však stěžovatel ve své žalobě tuto skutečnost, že obec nemá povinnost ho zaměstnat, zcela zřetelně, uvedl.".

Tu se však stěžovatel mýlí, jestliže prohlašuje, že skutečnost uvedenou v předchozím odstavci tvrdil ve správní žalobě. I kdyby to však byl učinil, pak přehlíží následující část napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, která obstojí sama o sobě: "stěžovatel... argumentoval pouze svou neschopností pracovat, kterou odůvodnil svým nepříznivým zdravotním stavem. Pro každý případ je třeba v této souvislosti zdůraznit, že osoba v hmotné nouzi má kromě veřejné služby další možnosti, jak si nadále udržet a rozvíjet svůj vztah k pracovní činnosti a zachovat si částku živobytí v nezměněné výši. Mezi tyto možnosti patří např. veřejně prospěšné práce, krátkodobé zaměstnání, dobrovolnická služba a další aktivity, ze kterých má osoba příjem z výdělečné činnosti." (srov. č. l. 54)

3) Tím se Ústavní soud dostává k podstatě nyní posuzované věci, tedy k vlastní podstatě napadeného rozsudku nejvyššího správního soudu, která je vyjádřena v jeho následujícím textu (č. l. 52 dole - 54 nahoře):

"V další části odůvodnění pak krajský soud zdůraznil, že stěžovatel byl od zakotvení institutu veřejné služby do zákona o pomoci v hmotné nouzi, tedy od 1. 1. 2009, pravidelně upozorňován na změnu systému a na pro něj relevantní důsledky, které jsou s takovou změnou spojeny. Současně zde krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu s § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, když rozhodly, že částka živobytí činí v případě stěžovatele částku existenčního minima, neboť stěžovatel není osobou, u které se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací (§ 11 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi) ani nespadá do žádné z kategorií osob, jejichž výčet je uveden v druhé větě ustanovení § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi, u nichž zákon navýšení částky na živobytí připouští (vypočteny výše).

Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje, byť je třeba připustit, že při jeho odůvodnění zvolil krajský soud minimalistický přístup.

Ustanovení § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi zakotvuje obecné pravidlo - tzv. sankční snížení částky živobytí až na existenční minimum v případě, že daná osoba pobírá příspěvek na živobytí po dobu delší než 6 měsíců. Aby se tomuto postupu osoba pobírající příspěvek na živobytí vyhnula, musí prokázat svou snahu zvýšit si příjem vlastní prací. Za projevenou snahu o zvýšení příjmu vlastní prací se považuje výkon veřejné služby (§ 18a zákona o pomoci v hmotné nouzi) v rozsahu alespoň 20 hodin měsíčně a dalších činností stanovených v § 12 zákona o pomoci v hmotné nouzi (dobrovolnické služby, veřejně prospěšné práce nebo krátkodobé zaměstnání zprostředkované úřadem práce, aj.). Do systému pomoci v hmotné nouzi se tak promítá zásluhový princip a princip aktivizace a motivace osob dlouhodobě pobývajících na dávkách pomoci v hmotné nouzi.

Tyto jmenované principy se neuplatní v případech, kdy po osobě v hmotné nouzi nelze spravedlivě požadovat, aby prokázala svou snahu zvýšit si příjem vlastní prací - výčet takových případů pak obsahuje samotný zákon o pomoci v hmotné nouzi v § 24 odst. 1 písm. g) a § 11 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Konkrétně se jedná například o osoby, které pobírají podporu v nezaměstnanosti, podporu při rekvalifikaci, které jsou starší 68 let, jsou plně invalidní, nebo poživateli starobního důchodu, či o osoby které byly uznány dočasně práce neschopnými, aj.

Zdravotní stav osob pro účely poskytnutí dávek podle zákona o pomoci v hmotné nouzi pak posuzují okresní správy sociálního zabezpečení [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení], včetně toho, zda si osoba může vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zvýšit příjem vlastní prací.

V případě stěžovatele připadalo v úvahu posuzovat, zda není plně invalidní a zda nebyl uznán dočasně práce neschopným, neboť z některých protokolů z ústního jednání pracovnic odboru sociálních věcí správního orgánu prvního stupně se stěžovatelem (ze dne 30. 6. 2009 a 1. 7. 2009) vyplývá, že stěžovatel tyto skutečnosti sám tvrdil. Pokud jde o dočasnou pracovní neschopnost, vyplývá ze spisového materiálu, že správní orgán prvního stupně zjistil v den vydání svého rozhodnutí o snížení příspěvku na živobytí od Okresní správy sociálního zabezpečení Vsetín (dále jen "OSSZ") a od Úřadu práce Valašské Meziříčí, že stěžovatel nedoložil od ledna 2009 žádnou pracovní neschopnost (č. l. 13 správního spisu II.). Rovněž je ve spisovém materiálu založeno sdělení OSSZ ze dne 11. 12. 2009, které tuto skutečnost potvrzuje, neboť uvádí, že poslední pracovní neschopnost byla u stěžovatele vedena do dne 24. 11. 2008. Co se týká případné plné invalidity stěžovatele, je z protokolu z ústního jednání ze dne 1. 7. 2009 zřejmé, že stěžovatel několikrát správní orgán prvního stupně uvědomil o tom, že podal žádost o invalidní důchod. Pracovnice správního orgánu prvního stupně přitom stěžovatele vždy poučily, že je v případě jakékoli korespondence ze strany ČSSZ nezbytné, aby se neprodleně dostavil na odbor sociálních věcí a oznámil, zda mu byl důchod přiznán a tuto skutečnost případně doložil.

Z uvedeného tedy plyne, že správní orgán prvního stupně měl najisto postaveno, že stěžovatel není v době vydání rozhodnutí prvního stupně (dne 13. 7. 2009) plně invalidní, ani že nebyl v průběhu od 1. 1. 2009 do data vydání rozhodnutí prvního stupně uznán dočasně práce neschopným. Tyto skutečnosti přitom stěžovatel ve správním řízení ani v navazujících soudních řízeních nijak nevyvrátil. Krajský soud tedy postupoval správně, když potvrdil napadené správní rozhodnutí, byť ve svém rozsudku tento svůj závěr odůvodnil poměrně stručně."

4) Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná. Ostatně ani sám stěžovatel neuvádí, jakých ústavněprávních pochybení se správní soudy měly dopustit.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně porušeny nebyly.

III.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru