Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 674/02Usnesení ÚS ze dne 30.09.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Pracovní poměr
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.674.02
Datum podání25.11.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

65/1965 Sb., § 46 odst.1 písm.f)

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 674/02 ze dne 30. 9. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené advokátkou JUDr. E. H., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1585/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem zamítl Nejvyšší soud České republiky dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2001, č.j. 23 Co 50/2001-165, ve znění usnesení ze dne 4. 6. 2001, č.j. 23 Co 50/2001-175. Krajský soud - jako soud odvolací - změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně tak, že zamítl žalobu stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, již dostala pro opakované pozdní příchody do zaměstnání a pro porušení dohledu nad dětmi v mateřské škole. Po doplněném dokazování - zejména opětovným výslechem svědkyň slyšených v řízení před soudem prvního stupně a provedením dalších listinných důkazů - krajský soud dovodil, že byly splněny formální předpoklady výpovědi z pracovního poměru a že jednání stěžovatelky lze v souhrnu považovat za závažné porušení pracovní kázně. Nejvyšší soud projednal dovolání dle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000. Dospěl k závěru, že dovolání je sice přípustné, leč není opodstatněné. Podle jeho názoru stěžovatelka v dovolání podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a předkládá své vlastní skutkové závěry odlišné od závěrů vyvozených odvolacím soudem. Nejvyšší soud je přesvědčen, že stěžovatelka uplatnila dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., byť se dovolává ustanovení §241 a) odst. 2 písm. b) o.s.ř. Usuzuje tak podle obsahu jejího podání, v němž podstatu uplatněných námitek tvoří právě otázka hodnocení provedených důkazů. V další části odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud podrobně podává obecný výklad ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., jež v daném případě aplikoval, dále rozvádí pravidla volného hodnocení důkazů dle § 132 o.s.ř. a zabývá se otázkou zákonnosti a věrohodnosti provedených důkazů.

Nejvyšší soud dále poukázal na to, že Krajský soud v Praze vyvodil skutkové závěry z výsledků provedeného dokazování, zejména z výpovědí stěžovatelky, svědkyň G., Š., Ch.; jiné důkazy nepřinesly pro rozhodnutí ve věci, dle jeho názoru, významné poznatky. Nejvyšší soud konstatuje, že krajský soud - jak plyne z obsahu spisu i z odůvodnění jeho rozsudku - vzal v úvahu jen skutečnosti plynoucí z provedených důkazů a z přednesů účastníků, žádné rozhodné skutečnosti nepominul, a vše hodnotil způsobem odpovídajícím § 132 o.s.ř., takže v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Namítá-li stěžovatelka, že se odvolací soud nevěnoval údajným rozporům ve výpovědi svědkyň, jež bylo již jednou "jako nevěrohodné posouzeno", má Nejvyšší soud zato, že zde stěžovatelka předestírá své vlastní hodnocení těchto důkazů, z nichž činí jiné skutkové závěry než odvolací soud. Hodnocení důkazů soudem však samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem není; ostatně některá tvrzení stěžovatelky jsou prý v rozporu s obsahem provedeného dokazování. Nejvyšší soud dále odmítá tvrzení stěžovatelky, že ve svědeckých výpovědích vyslechnutých svědkyň byly rozpory. Tyto svědkyně - dle názoru Nejvyššího soudu - vypověděly před soudem prvního i druhého stupně shodně a rozpory lze nalézt jen ve zcela nevýznamných detailech. K argumentu stěžovatelky, že svědectví svědkyně G. a dalších bylo již jednou posouzeno jako nevěrohodné, Nejvyšší soud ještě dodává, že pokud soud prvního stupně určitým způsobem hodnotí některý důkaz, není to závazné pro soud odvolací, jestliže tento důkaz soud v přezkumném řízení zopakuje; odporovalo by to totiž zásadě volného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud dále uvedl, že výpovědi slyšených svědkyň nejsou zcela osamoceny, neboť nedostatky v práci stěžovatelky podporují i poznatky ze spisu Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Kladno, sp. zn. ČVS:OVKD-1708/99. Není prý rovněž pravdou, že by odvolací soud odhlédl od skutečnosti, že stěžovatelka byla "vyhodnocena dobře" (pozn.: zřejmě v zaměstnání), neboť k této skutečnosti soud přihlédl při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně. Dovolává-li se dále stěžovatelka toho, že odvolací soud nepřihlédl k "místopřísežnému" prohlášení L. K., Nejvyšší soud shledal - dle obsahu předmětného spisu - že důkaz výslechem této svědkyně soudu nenavrhla. Stěžovatelka soudu předložila pouze záznam obsahu sdělení L. K. spolu se svým vyjádřením ke stanovisku žalované. Proto bylo zcela na uvážení odvolacího soudu, zda důkaz touto listinou, popřípadě výpovědí svědkyně K. provede. Potřeba provedení tohoto důkazu - jak shledal Nejvyšší soud - však ani z obsahu spisu nevyšla najevo, takže je zřejmé, že odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 věta druhá a § 211 o.s.ř.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Praze je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nebylo rovněž zjištěno (ani stěžovatelkou tvrzeno), že by byl uvedený rozsudek postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na soudní a právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domnívá se, že podle výsledku dovolání i podle obsahu spisu je zřejmé, že bylo její postavení v řízení před obecnými soudy nerovné. Namítá, že Nejvyšší soud tím, že její dovolání "odmítl" (pozn. ÚS: zamítl) připustil, že nebyly provedeny důkazy, jež v řízení navrhla a kterými se ani odvolací soud nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi nevypořádal. Nad to se Nejvyšší soud opírá o policejní spis, o kterém se stěžovatelka dozvěděla náhodně a vyšetřovatel ji prý ve věci ani nevyslechl. Stěžovatelka brojí i proti tomu, že nebyly samostatně posouzeny důkazy, jež navrhla v odvolacím řízení a které byly "předmětem jejího dovolání". Tím, že Nejvyšší soud neodstranil tyto nedostatky nesprávného právního posouzení věci, porušil její právo na spravedlivý proces a popřel zásady právní ochrany.

Proto navrhla, aby byl rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2002, č.j. 21 Cdo 1585/2001-706, zrušen.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím či jiným zásahem porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele chráněné ústavním pořádkem. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu - dovozuje, že taková výjimečná situace v daném případě nenastala. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky neodmítl - jak ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nesprávně uvedla - nýbrž zamítl. Znamená to tedy, že postup Krajského soudu v Praze přezkoumal věcně, zabýval se meritem případu a námitky stěžovatelky posuzoval především z hlediska zákonnosti provedeného dokazování při respektování jedné ze základních zásad civilního procesního práva, a to zásady volného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku jasně a přesvědčivě vyložil způsob, kterým závěry krajského soudu při hodnocení důkazů podrobil svému zkoumání; šlo o posouzení skutečně uplatněného dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. To provedl ústavně konformním způsobem, zejména náležitě odůvodnil závěr, že hodnocení důkazů soudem samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem není. Nejvyšší soud se dále dostatečně vyčerpávajícím způsobem (a v mezích daných uvedeným dovolacím důvodem) zabýval otázkou hodnocení provedených důkazů; Ústavní soud neshledal v jeho závěrech ani v tomto směru tzv. extrémní rozpor ve smyslu své ustálené judikatury. Ústavní soud je přesvědčen, že se Nejvyšší soud argumentačně zcela správně vypořádal se všemi atributy provedeného dokazování, zejména pak s ohledem na zmiňovanou zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s..ř., což je z odůvodnění napadeného rozsudku zcela zřejmé.

Namítá -li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku opřel o spis Policie Okresního úřadu vyšetřování v Kladně, o kterém se prý dozvěděla náhodně, vyjadřuje - dle názoru Ústavního soudu - pouze svůj nesouhlas s provedením tohoto důkazu. Z ústavněprávního hlediska není podstatné, kdy se o tomto důkazu dozvěděla, nýbrž zda měla možnost se v průběhu řízení s tímto důkazem seznámit a vyjádřit se k němu. Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že důkaz předmětným policejním spisem provedl již Okresní soud v Kladně a stěžovatelka proti tomuto důkazu neměla námitky (srov. protokol o jednání č.l. 88). Za tohoto stavu lze stěží Nejvyššímu soud vytýkat, že se v napadeném rozsudku - mimo jiné - opírá i o tento důkaz. Ostatně v rámci uplatněného dovolacího důvodu - tak jak jej posoudil Nejvyšší soud - nepřísluší hodnotit provedené důkazy samostatně - jak se stěžovatelka mylně domnívá - nýbrž v celém kontextu souzené věci. Ani tuto stěžovatelčinu námitku tedy nelze akceptovat.

Je tedy zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, ani jiná základní práva a svobody v souzené věci porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2003

JUDr. František Duchoň

předseda senátu

-

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru