Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 672/15 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Strakonice
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
advokátní tarif
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.672.15.1
Datum podání06.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný právní předpis; 177/1996 Sb.; vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); § 14b

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 13 odst.3, § 11, § 14b, § 7

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 672/15 ze dne 17. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.ON Energie, a. s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, právně zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha, proti výroku II. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 10. 2014 č. j. EPR 243402/2014-5 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 19 Co 2371/2014, spojené s návrhem na zrušení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka se svým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení částky 25 336 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení ve výši 9 871,20 Kč. Okresní soud ve Strakonicích rozhodl elektronickým platebním rozkazem, v němž uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni (stěžovatelce) požadovanou částku včetně příslušenství, a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 2 466 Kč. Proti napadenému výroku II. tohoto platebního rozkazu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala stěžovatelka včasné odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením výrok II. elektronického platebního rozkazu potvrdil.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), je v rozporu se zákonem a s ústavním pořádkem a nebylo přijato v řádném legislativním procesu. Vzhledem k tomu obecné soudy neměly citované ustanovení při určení výše náhrady nákladů za zastoupení advokátem aplikovat. Namísto toho měly obecné soudy postupovat podle § 7 a § 13 odst. 3 vyhlášky. Stěžovatelka je přesvědčena, že vyhláškou je konstruován stav, kdy věcně úspěšný účastník zaplatí advokátovi mimosmluvní odměnu a paušální náhradu hotových výdajů v plné výši, avšak v rámci občanského soudního řízení je mu přiznána náhrada těchto nákladů pouze ve snížené výši. Ustanovení § 14b vyhlášky, resp. vyhláška jako celek se tak ocitá v zásadním rozporu se zákonnou úpravou obsaženou v § 142 odst. 1 o. s. ř., podle níž má věcně úspěšný účastník právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení, nikoliv pouze jejich části. Z těchto důvodů spojila stěžovatelka svou ústavní stížnost dle § 74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení § 14b citované vyhlášky, a to pro údajný rozpor s čl. 37 odst. 2 Listiny, s principem právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a s obecným principem rovnosti podle článku čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.

4. Po přezkoumání obou napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.

7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů v částce 2 466 Kč, kterou lze (i s ohledem na požadovanou částku) ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

8. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). V přezkoumávaném případě však k takovému extrémnímu vybočení podle názoru Ústavního soudu zjevně nedošlo a Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací své rozhodnutí řádně zdůvodnil (§ 157 o. s. ř.), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Tím spíše se pak taková ústavní stížnost, v níž jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v odvolání, nejeví být způsobilým "nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení vyhlášky, i když spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na jeho zrušení. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.

9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jež sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru